Muzeum nejasné nesvobody

Pražský magistrát začal jednat o odkupu dřívějšího Borůvkova sanatoria, kde zemřel Jan Palach a o devatenáct let před ním i páter Josef Toufar. Mělo by v něm vzniknout „Muzeum nesvobody“. Je tento záměr skutečně dobře promyšlený?

Podpoříme vznik muzea nesvobody. To říká jeden z bodů programového prohlášení pražské koalice, které veřejnosti představila v listopadu předcházejícího roku. Zběžné internetové pátrání dává tušit, že za nápadem pravděpodobně stojí volební koalice Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN, KDU-ČSL). U příležitosti loňského kulatého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy totiž její představitelé prohlásili, že právě tato doba je pro vznik podobné instituce vhodná. Bylo kulaté výročí invaze, a hlavně v čele vlády stál a dosud stojí člověk, na nějž byl veden spis StB a jehož vláda se opírá o podporu KSČM – apelativní Muzeum nesvobody by čerpalo z aktuální politické potřeby.

Jedna fasády, dva různé osudy
Celá věc mi loni unikla a vlastně bych neměl potřebu se k ní vracet ani dnes, kdyby záměr nezačal nabývat zajímavých obrysů. S blížícím se padesátým výročím sebeupálení Jana Palacha totiž začal pražský magistrát jednat o odkupu dřívějšího Borůvkova sanatoria, kam byl 16. ledna 1969 Palach s popáleninami převezen a kde po třech dnech vydechl naposledy. O devatenáct let dříve umírá ve stejném domě páter Josef Toufar, oběť brutálního násilí StB při vyšetřování takzvaného číhošťského zázraku. Je to ten dům v Legerově ulici, z jehož průčelí učinil designér Otakar Dušek před pěti lety v lednu prostý, nicméně působivý památník obou mužů.

PalachtoufarpamatnikDesignér Otakar Dušek vytvořil z průčelí bývalého Borůvkova sanatoria památník Palacha a Toufara. Foto Jklamo

I přes fasádní blízkost však ani jeden z nich neztrácí svůj individuální osud odehrávající se v různých společensko-politických kulisách. Jeden umlácený stalinistickým násilím, pro druhého byla smrt vědomou volbou – občanskou výzvou vůči stále zřejmější společenské odevzdanosti a labutí písní socialismu s lidskou tváří… I když není v tom aktu přinejmenším záblesk naděje, že změna je možná a rezignace není definitivní? Pojítkem však dosud zůstával společný dům smrti.

Na začátku letošního roku ovšem Pražský deník informoval, že u příležitosti padesátého výročí Palachovy smrti zahájil magistrát jednání o odkupu bývalého Borůvkova sanatoria, kde – a čtěme pozorně – „kromě Palacha zemřela i další oběť komunistické totality (zvýraznil JR)“, umlácený farář Toufar. Právě zde by tedy mohlo avizované Muzeum nesvobody stát.

Není psáno ani dáno, zda se celá akce podaří, natož jak by mělo muzeum vypadat, jakým obdobím se bude přesně věnovat, kdo a jak jej bude koncipovat a vtiskne mu ideový záměr. Zůstává tak prostor nejen pro spekulace, ale také snad již instinktivně naskakující úvahy o politice paměti, o ošemetnosti schematizace dějin, utváření černo-bílých obrazů minulosti, paušalizujícího totalitarismu. Mě ale zajímá momentální otevřenost celého záměru, v tom i interpretace života, a hlavně akce Jana Palacha. Zajímá mě Palach jako historický fakt a jeho ztvárnění v příběhu ne/svobody, jemuž dá zpětně konkrétní vyznění.

Historický fakt a univerzálie nesvobody
Historická fakta nelevitují mimo nás, nestačí jen natáhnout ruku a nějakou tu pravdu o dějinách chytit do dlaní. Je tomu právě naopak – historická fakta jsou utvářena a na odborných, popularizačních či publicistických fórech průběžně potvrzována. Jejich platnost je dílem konsenzu. Ve vztahu k muzejním podnikům to neznamená nic jiného, než že i muzea produkují svými historickými prezentacemi konkrétní podobu historie. Ne že ji pouze nevinně konstatují jako pravdivou zprávu o minulosti vytaženou z přítmí depozitáře, ona ji jako pravdu stanovují.

Na to vše mysleme v případě plánů na Muzeum nesvobody zamýšlené přímo v Toufarově a Palachově budově Borůvkova sanatoria. Pokud tam skutečně vznikne, bude jejich dosavadní fasádní symbióza velmi pravděpodobně nahrazena vnuceným partnerstvím v příběhu o nesvobodě, který k nim bude přicházet z vnějšku dnešních dnů. Pokud oba osudy svážeme univerzálií nadčasové nesvobody, neztratíme ze zřetele odlišné okolnosti a jedinečnosti jejich života a údělu? Jinými slovy, o jakou nesvobodu vlastně půjde?

Toufarův osud nabízí jasnou odpověď, ale lze stejně jednoznačně soudit v případě Jana Palacha? Jaké místo bude přisouzeno pokusu o reformu režimu po lednu 1968 a socialismu s lidskou tváří v toužené expozici? Josef Toufar bude jistě autentickým aktérem nesvobody socialistické, ale co Palach? Notabene když jeho sebeupálení nemuselo být ničím jiným, než naopak aktem svobody lidského subjektu a jeho individuální vůle dospívající, respektive utvářející se v socialistickém zřízení? A jaký přívlastek dáme té společnosti, kterou chtěl budit z její letargie? Jak moc je dnes myslitelná nejen jako česká, respektive československá, ale rovněž jako socialistická? Zkrátka, jaký Palach jakožto historický fakt bude v případě realizace muzea pro budoucnost utvářen?

Otázky nadhazuji s vědomím zajímavé dynamizace dosavadního obrazu Jana Palacha. Okolo výročí jeho sebeupálení zazněl hlas jednoho z bývalých spolužáků hovořícího o Janově mládí. Prý byl v jádru jako Mašín, uměl střílet a vyhazovat věci do povětří.

Vypreparováno z celku výpovědi Stanislava Hamra může takové tvrzení otevírat – aniž by sám pamětník takový cíl nutně sledoval – dveře ryze politické (antisocialistické, antikomunistické) interpretaci Palachova činu, jenž následně zpětně nasvítí celý jeho život. Opět se vzpomínajícím Stanislavem Hamrem: „Někdy mně to až bralo dech. Aby se Honza ve rvačce někomu vzdal, tak to byste ho musel snad přizabít. Jenomže já si dnes říkám, že on vlastně i takhle podvědomě trénoval. Od útlého věku se nejspíše připravoval na boj, utrpení či válečný střet.“

Muzeum a koncept ne/svobody
„Jak hovořit o nějaké skutečnosti, jak vyprávět nějakou zápletku a jak popisovat její osoby, aniž by se sáhlo po pojmech?“ Psát dějiny podle Paula Veyna znamená konceptualizovat. Platí to i v případě Muzea nesvobody, jež ve chvíli umístění v Borůvkově sanatoriu bude (re)produkovat kromě jiného i Toufarův a Palachův jedinečný příběh. Ne/svoboda se stane klíčovým pojmem místa. Nebude však její konceptualizace příliš svazující a vůči minulosti násilná, vedená momentální stranicko-politickou potřebou?

Totiž bude to jen nesvoboda politická, protože socialistická/komunistická, nebo si v dnešní nejen české realitě dopřejeme myslet ji v mnoha možných facetách? Sociální, ekonomické, genderové, pohybu…? Protože hovořit o nesvobodě znamená automaticky myslet i svobodu. Jak pestrou a mnohovrstevnatou si ji dovolíme produkovat nejen jako fakt o minulosti, ale i o nás samých? Svobodu k čemu? Od čeho? A pro koho všechno?

A co si myslíte vy? Diskuse (19 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 24.Ledna 2019, 13:16:55

Shodou okolností jsem právě teď napsal jeden diskusní příspěvek, ve kterém jsem vyjádřil tu samou myšlenku: totiž že Palachův čin nesmí být zkracován jenom na akt odporu proti vnější okupaci; a už vůbec nesmí být překrucován v projev nějakého antikomunismu.

Jan Randák má plnou pravdu: osud Jana Palacha i faráře Toufara je sice tragický; ale přesto nelze přehlížet, že obojí vyrůstá ze zcela jiných kořenů.

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka Čtvrtek, 24.Ledna 2019, 15:04:32

16. ledna bylo v perexu článku Česko si připomíná Palachovo upálení... na iDnes uvedeno doslova, že se tak stalo na protest proti komunismu. Docela jsem na to zíral. Nyní je to už změněno aspoň na "proti režimu a letargii občanů". Ten režim tehdy ovšem teprve hrozil nastat. Potěšující snad je, že příspěvek v diskusi od pana Frydryška, který onu "letargii občanů" zmínil, získal 36 souhlasných hlasů a jen tři nesouhlasné.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 25.Ledna 2019, 10:53:46

Ono to nemá být muzeum "spřízněných osudem". A kádrovat oběti, podle toho,že jednu "jen" brutálně umučili, zatímco druhá se rozhodla pro smrt navzdory sama, mi nepřijde jako příliš smysluplné.

Máme tady dům, ve kterém v rozmezí dvaceti let zahynuli dva muži. A okolnosti smrti každého z nich vstoupili výrazným způsobem do paměti jako důvod odsouzení určité formy útlaku, která byla neodiskutovatelně v obou případech spojena se sovětskou verzí budování beztřídní společnosti prostřednictvím teroru, tajné policie, ideologie a tanků. Panu Horákovi to může vadit, ale říká se ji u nás od roku 1989 komunismus. (odhaduji, že téměř polovina čtenářů IDnes by ani nerozuměla cynickému sousloví "reálně existující socialismus"). A na této vazbě nic nemění fakt, že ideologie a praxe tohoto budování nebyla monolitní, procházela tuhnutím a oblevami a že součástí jejích dějin byla stále se obnovující a vždy rozdrcená snaha o reformu, která by obnovila humanitní socialismus.

Vytvořit v Legerově ulici jakékoli muzeum je pitomý nápad. Pěší přístup zahlcen dusivým smogem a ubíjejícím hlukem, špína. Absence parkovacích míst pro školní zájezdy atd. Název Muzeum nesvobody je blbý, ideologický a nabubřelý. Ale místo paměti, která si zaslouží určité pietní zacházení, to je.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 25.Ledna 2019, 12:42:4

Pane Profante, ani Jan Randák ani já nijak nezpochybňujeme jak tragičnost, tak i brutální nespravedlnost osudu, kterým byl postižen farář Toufar.

Ale tady skutečně není možno házet všechny oběti režimu do jednoho pytle; to bychom tam mohli přidat stejně tak i dejme tomu banderovce, kteří byli chytáni (a stříleni) při svém pokusu prostřílet se na Západ.

Janu Randákovi se jedná právě jenom o to jediné: aby ti, kteří se do konfliktu s režimem dostali mnohdy ze zcela rozdílných motivací, nebyli všichni podřazeni pod jednu jedinou nálepku: "Oběť komunismu".

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 25.Ledna 2019, 13:24:33

Nevím, proč by Palach nemohl být označen za oběť komunismu, třebaže svůj čin vykonal dobrovolně. V jakém jménu sem vtrhly armády zemí, kde byl komunismus vzýván? Jakou ideologií se zaštiťovala strana, která právě opouštěla reformní kurs? Jací tajemníci dohlíželi na média a dusili v nich zbytky svobodného vyjadřování? Kdo měl největší zájem na tom, aby národ letargicky mlčel?
Souhlasím s názorem, že zřizovat Muzeum nesvobody je blbost.
Naposledy mě oslovil nápad zřídit Muzeum bezpráví v Bezpráví. To mělo vtip.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 25.Ledna 2019, 14:43:2

Nezlobte se, ale o tom jednom pytli píšete jen Vy a Randák. Toufarův a Palachův osud se jedním důležitým momentu, konci jejich životů, vztahují k jednomu místu. Proto vůbec umělce napadlo zobrazit je na jedné fasádě.

Benderovce bychom asi v Legerově ulici nenašli a kdyby ano, sotva bychom na něj chtěli vzpomínat jako na hrdinu nebo mučedníka. Ale dokážu si představit vlasovce, kterého po třech dnech boje v Pražském povstání, odvážejí soudruzi z NKVD z lazaretu rovnou na popravu ( a pražané ho pak důstojně pochovají jako příslušníka Rudé armády).

Kdyby takový lazaret v Legerce v 45tém byl (vlasovec s popsaným osudem by se našel, kdysi mi dědeček, aktivní účastník povstání, ukazoval pomník devíti takových posmrtných Rudoarmějců), synoptické zpracování těch tří osudů spojených místem, kde skončily, by mohlo představovat silnou prezentaci kusu pražské historie z kostižerného času. A pořád by se to vše vešlo pod titul nesvobody.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 26.Ledna 2019, 13:50:52

Paní Zemanová, ještě jednou: samozřejmě že i Palacha je možno označit za o b ě ť komunismu (stejně jako ty banderovce nebo vlasovce); ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom zároveň nečinili diferenciaci ohledně m o t i v ů jejich jednání a postojů.

Pane Profante: to m í s t o kde by případné muzeum či cokoliv podobného mělo vzniknout, je záležitostí opravdu po čertech podružnou. Jan Randák to vzal - alespoň tak ho chápu - jenom jako výchozí popud k tomu, aby zpochybnil to paušalizování všech odpůrců režimu, jenom na základě vnějších společných znaků.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 26.Ledna 2019, 15:54:5

Ne, pane Poláčku. O té paušalizaci mluvíte jen Vy, nikoliv Jan Randák. Ten rovnou polemicky předpovídá určitou koncptualizaci, o které by bez "Muzea nesvobody" neměl důvod mluvit.

Mimochodem terminologicky: Nejsem si vůbec jist, zda by se o páteru Toufarovi dalo mluvit jako o odpůrci režimu (jisté je jen to, že se s ním režim rozhodl jako s odpůrcem jednat) a právě tak problematické by to bylo u Palacha. Možná by podobně jako tehdejší reformní komunisté (a např. Jaroslav Šabata až do své smrti) hovořil o odporu proti deformacím režimu.

Samozřejmě, nikdo Vám nebere právo, kádrovat mrtvé. Vždycky je to lepší, než kádrovat živé.

Pavel Krupička - Praha 5

Sobota, 26.Ledna 2019, 17:19:29

Pokud budeme bojovat pouze proti komunistické totalitě (ovšemže byla zrůdná), která je již dávno passé, tak se podle mě jako společnost nikam moc nedostaneme. Je třeba bojovat také proti nesvobodě, kterou způsoboval a způsobuje kapitalismus a také nesvobodě, kterou způsobovala a stále způsobuje i katolická církev, když např. někteří její čelní představitelé v Česku zastávají momentálně spíše krajně pravicové názory.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Krupičkovi Neděle, 27.Ledna 2019, 10:53:16

Jistě. Jenom při tom současném boji, pokud nepřešel do fáze na barikádách, bude vhodné dál provozovat veřejné záchodky a kanalizaci, veřejné školství a také místa veřejné paměti.

A bojovat propti Dukově církvi zapomínáním Toufara nebo Berana je přinejmneším strategicky pitomé.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 27.Ledna 2019, 12:20:46

Pane Profante, máte dozajista pravdu s tím, že je nemálo problematické pátera Toufara označovat za "odpůrce režimu"; on asi přítelem komunistického režimu opravdu nebyl, ale není známo že by proti němu aktivně vystupoval.

Co se týče toho "kádrování", pak opravdu nemám chuť se o tom dále stále dokola dohadovat.

Pavel Krupička - Praha 5

Pondělí, 28.Ledna 2019, 00:41:23

Mě už nevyprovokujete pane Profante :-)

Na barikády pravděpodobně nikdy nepůjdu, jelikož:

1) Nemám rád násilí. Mimo jiné roztáčí spirálu dalšího násilí.

2) Lepší je lidi přesvědčit bez násilí (jakéhokoli, nejen toho fyzického), získáte je tak často navždy a jsou aktivnější, než ti, co to se vám podřídí pod hrozbou násilí.

Pravý socialismus podle mě není možný bez liberální demokracie.

V tom muzeu by klidně mohli Toufara připomínat. Ale také by tam mohli připomínat třeba "bezejmenného amerického bezdomovce" jako obět neoliberalismu a ještě třeba nějakou oběť katolické církve v moderních dějinách, v důsledku její politiky omezující potraty nabo antikoncepci, jakožto i přezíravého postoje k LGBT komunitě, by jich bylo dost.

Jinak jsem si hodil do googlu výraz "kanalizace nemá" Na mnoha místech v ČR nebyla za komunismu a není ani za kapitalismu. Podle několik let starých zdrojů dokonce adekvátní kanalizaci nemá pětina obyvatel. Odhady, kolik lidí na planetě nemá WC, jdou i do miliard, že by za to také mohl ten mnou preferovaný socialismus? Asi ne, protože v rámci tohoto socialismu, jež je dejme tomu např. ve Švédsku, mají WC skoro všichni, tipuji. V jakém stavu je po 30 letech kapitalismu u nás střední a základní školství, víte lépe než já.

Ostatně asi jsem to už tady někdy psal: podle mě kapitalismus nejde nahradit, jen ho humanizovat, regulovat, zkoušet reformovat, zkrátka socializovat. Sám tedy svým způsobem kaptalista jsem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Svým způsobem kapitalista... Pondělí, 28.Ledna 2019, 10:40:27

Krásná formulace, pane Krupičko. ;-) Ale - vyslovil jste tím jednu dost hlubokou pravdu, která má své počátky až v samotné kolébce evropského myšlení, tedy v řecké filozofii.

Ve filozofické rovině to byl totiž už Hérakleitos, který jako první vyslovil a zformuloval základní princip kapitalistické produkce: totiž princip konkurence. (A uvědomme si, že za podmínek tehdejší naprosto převažující agrární produkce to opravdu nebyla žádná samozřejmost, objevit platnost a nutnost tohoto principu všeobecné konkurence.)

Princip konkurence znamená prostě toto: "Já danou věc udělám lépe, kvalitněji a levněji, nežli ten druhý".

Tento princip je základním hnacím motorem jakéhokoliv pokroku, jakékoli schopnosti inovací, ale i vůbec kvalitní výroby - jak jsme se velice názorně přesvědčili v socialismu, který ten princip konkurence odstranil.

U Hérakleita tento moment konkurence má ale vyšší, metafyzický charakter; pro něj je totiž vůbec spor, konflikt nevyhnutelným a nezrušitelným principem všeho existujícího.

Takže: v tomto smyslu opravdu platí, že kapitalismus (stojící na tom principu konkurence) není možno zrušit.

Ale na straně druhé Hérakleitos nezůstává stát jenom u té stránky ryze negativní, jenom u toho konfliktu a sporu. Hérakleitos stejně tak vidí i nutnost a potřebnost "lásky", která tyto konflikty překonává, která navzájem spojuje, harmonizuje i to zdánlivě nespojitelné.

Takže, pane Krupičko, pokud je opravdu Vaším receptem a programem nikoli odstranění, nýbrž humanizace, socializace kapitalismu - ano, pak se v každém případě nacházíte ve velice dobré společnosti jednoho z největších myslitelů všech dob.

Petrasek Milan - penzista

Takže tahleta naše láska Pondělí, 28.Ledna 2019, 11:35:34

konflikty překonává, navzájem spojuje, harmonizuje i to zdánlivě nespojitelné.
Nebo nám ta naše láska tak trochu vnucuje projekci za našimi zády - vidinu/zdání schopnosti "lásky", a zastírá možnost ozřejmění její ambivalence.
Panská láska po zajících běhá..... bych spolu se Zigmundem mrzut upozornil na jednu z její naderotické polohy.
Lidem v podzámčí, podhradí aj. ověřenou ...bych dodal.

Ivo Horák - Praha 3

Konkurence snů a skutečnosti Pondělí, 28.Ledna 2019, 19:06:42

"Já danou věc udělám lépe, kvalitněji a levněji, nežli ten druhý". Ano takový skutečně je princip konkurence.

Dost podstatné ovšem bude, na čem leží hlavní důraz, zda na tom „lépe, kvalitněji“, nebo na tom "levněji".

Dříve i chudší lidé neprahli po vysloveně levném zboží, zaprvé odebráním bot od místního ševce či obleku od krejčího budovali lokální vztahy, v jejichž rámci mohli čekat reciproční zájem o vlastní výrobky.

Kromě toho lidé měli zájem o koupi trvanlivého zboží a u takového není třeba hledět tolik na cenu. Technika nenabízela „vychytávky“, takže byla podstatnější krása a fortelnost. Oceňovali je nakonec lidé, kteří nejspíš sami nějaké řemeslo uměli.

Dnes je otázka, zda velký obchod potřebuje malého místního dodavatele, byť třeba levného, když může dostat slevy při velkých odběrech zboží od univerzálních dodavatelů.

Chce-li dnes člověk sníst někde kousek smaženého kuřete, nepůjde to nejspíš jinak, než zapít jej produktem Pepsi, zatímco k hamburgeru jsou zřejmě lepší výrobky Coca Coly. Jablečný mošt se ovšem nehodí k žádnému obědu.

V druhém sledu je pak podstatné, zda levněji než "já", nejlepší na kontinentě, onu věc udělá skoro každý na kontinentě druhém a zda to nemá příliš velké negativní konsekvence.

A pak je tu ještě docela podstatná otázka, zda ona kvalita není spíše přesvědčením o kvalitě, jehož lze u spotřebitelů dosáhnout manipulacemi, k nimž si lze koupit kdysi nezávislé lidi, anonymní, nenesoucí svou kůži na trh (s jejich médii).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Láska jako metasystémový element Úterý, 29.Ledna 2019, 11:16:14

Pane Petrasku, u toho principu "lásky" u Hérakleita je nutno ovšem být velice opatrný. Tedy při jeho výkladu.

U něj je to opravdu princip ryze metafyzický (a to pojmenování "láska" mu dal nejspíš prostě proto, že čistě pojmově neměl k dispozici žádný termín jiný, příhodnější).

Je to tedy označení nějaké velice hluboké, skryté (a konec konců pouze hypotetické) síly či tendence působící zcela univerzálně; ale opravdu to nemusí znamenat, že každý konkrétní (tj. v bezprostředně jevovém světě se projevující) akt spojení, syntézy by byl bezprostředně aktem "lásky" v obecném, emocionálním smyslu. To jsou opravdu dvě zcela jiné záležitosti.

Takže konkrétně s tím kapitalismem: jestliže chceme překonat principiálně a n t a g o n i s t i c k ý (to jest: společnost na nepřátelské tábory štěpící) charakter kapitalismu; a jestliže přitom nechceme dále lpět na Marxově iluzi, že je toto možné provést jedním jediným revolučním úderem; pak se opravdu nejedná o to, že dělník by náhle měl začít "milovat" svého kapitalistu, a že jeden producent by se měl začít rozplývat v pocitech lásky vůči svému konkurentovi.

Ale jde o to, do celého tohoto systému vzájemné konkurence a boje zabudovat nějaký d a l š í element, další moment který všechny tyto konflikty alespoň zmírní, zrelativizuje tím, že zde zavede nějaký univerzálně společný zájem. Jedinečný význam té Hérakleitovy "lásky" spočívá právě v tom, že je to u něj princip ontologický, tedy metasystémový. To znamená: i když v samotném systému kapitalismu nelze nalézt nic, co by mohlo pro tuto "lásku", pro tu pozitivní syntézu poskytovat reálnou základnu, pak Hérakleitos poukazuje na to, že v h l u b š í c h rovinách tento pozitivní moment někde musí být přítomen. Jde jenom o to ho nalézt, a aktivovat i v podmínkách toho kapitalismu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ambivalence kapitalismu Úterý, 29.Ledna 2019, 11:27:20

Ano, pane Horáku, ten princip konkurence ("lépe, levněji, efektivněji") je samozřejmě sám o sobě velice ambivalentní. Což se pak plně projevuje právě za podmínek kapitalismu.

A jestliže například Hérakleitos vyzdvihuje ten princip konkurence jakožto motoru pokroku, pak naopak Platón by ze svého "ideálního státu" nejraději pokud možno vůbec v y h n a l všechny obchodníky, kšeftaře, všechny "kapitalisty". Protože ti mu svou kšeftařskou mentalitou narušují dokonalou harmonii a ušlechtilost občanů jeho ideálního státu. - A ostatně, v jednom svém dřívějším textu jsem vylíčil, jak i sám Aristoteles požadoval, aby - komerční - přístav byl v dostatečné vzdálenosti od samotného města; z těch samých důvodů jako u Platóna.

Přičemž: právě u Aristotela se mnohem zřetelněji ukazuje ta ambivalence komerčního podnikání, na jedné straně Aristoteles vidí principiální nezbytnost, a dokonce pozitivní přínos komerčně vzkvétajícího přístavu pro město - ale zároveň i jeho vliv negativní.

Takže opravdu: všechny ty pozitivní momenty konkurence mohou mít (a pravidelně také mají) i svou negativní stránku. Svým způsobem to takto viděl i samotný Marx. On byl totiž na straně jedné velkým obdivovatelem kapitalismu, který ve své době přinesl vyslovenou erupci rozmachu produkčních, tvůrčích sil člověka (a odstranil zatuchlost zkostnatělého feudálního řádu). Marx se ale domníval, že tyto pozitivní stránky té kapitalistické produkce bude možno zachovat i tehdy, když se odstraní konkurence jako taková. Jak už jsem uvedl minule, právě tohle byl zcela zásadní Marxův omyl.

Takže pro nás se pak staví právě ten problém, jak zachovat ty pozitivní stránky konkurence - ale zároveň pokud možno eliminovat, nebo přinejmenším zmírnit ty stránky negativní.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Krupičkovi Úterý, 29.Ledna 2019, 11:31:45

On možná bude trochu problém v tom, že žádný americký bezdomovec -- k čertu, proč americký, poslední dva mrtví bezdomovci, o kterých vím, byl chlapík, kterému neposkytli elementární ošetření v Olomouci a oběť popálenin žertovného nápadu jakého pražského idiota -- neumřel v Borůvkově sanatoriu.

Pavel Krupička - Praha 5

Úterý, 29.Ledna 2019, 16:24:13

Ano, to máte pravdu pane Profante, český bezdomovec by byl lepší, určitě nějaký zemřel nedaleko sanatoria.

A možná by to mohla být jiná budova, to by to pak bylo snazší. Prostě se mi nelíbí, když si někdo nesvobodu spojuje jen nebo hlavně s komunismem. Ani to, že by někdo chtěl v nějakém muzeu uctívat dva lidi, kteří, podle toho co vím, toho zas tolik společného neměli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.