Sociální vyloučení je hlavní příčinou radikalizace džihádistů, tvrdí výzkumníci

Josef Patočka

Vědci z University College London zpracovali studii založenou na výzkumu mozkové aktivity mladých muslimských mužů. Dokládá, že příklon k násilnému extremismu je reakcí na pocit izolace a vyloučení ze společnosti.

Ani chudoba, ani náboženský fundamentalismus nebo duševní porucha, nýbrž zkušenost sociálního vyloučení je podle výzkumníků z University College London (UCL) předním faktorem příklonu mladých muslimů k násilnému džihádismu. Mezinárodní tým vědců s tímto závěrem přišel na základě dlouhodobého výzkumu v okolí španělské Barcelony.

Výzkum se zakládal především na přímém neurologickém zkoumání — takzvaném neurozobrazování - mozkové aktivity mladých muslimů. Metodou magnetické rezonance vědci sledovali, jak mozek radikalizujících se muslimů reaguje na sociální marginalizaci ze strany většinové společnosti.

Závěry podle nich mohou vyvrátit mylné domněnky ohledně příčin džihádistického extremismu a pomoci politikům, aby v hledání účinných cest k předcházení terorismu méně tápali. „Vyvrací to definitivně zatvrzele přetrvávající omyly,“ tvrdí vedoucí výzkumného týmu Nafíz Hámid z UCL a dodává: „Vůbec první výzkum radikalizované populace ukazuje, že extrémní jednání orientované na hodnoty vlastní skupiny se zřejmě zintenzivňuje v důsledku sociálního vyloučení.“

Jak vyloučení vede k radikalizaci

Nafíz Hámid v Barceloně působí dlouhodobě a zažil zde mimo jiné teroristický útok, který v roce 2017 připravil o život třináct lidí a téměř stovku dalších zranil. Terénní prací za použití etnografických metod a psychologických dotazníků identifikovali výzkumníci v katalánské metropoli a jejím okolí víc než pět set mladých muslimských mužů.

Osmatřicet mladíků z druhé generace imigrantů marockého původu, kteří „projevili ochotu podílet se na násilí ve jménu džihádistické ideologie“, následně souhlasilo s neurologickým zkoumáním vlastního mozku. Se svými kolegy Hámid vyvinul řadu metod, jež měly pomoci osvětlit různé faktory a mechanismy vedoucí k prohlubování radikalizace.

Mozková aktivita mladých sympatizantů džihádistického terorismu byla mimo jiné sledována při hraní virtuálního simulátoru míčových her „cyberball“. Výsledky poukázaly na neobvykle silnou reakci mozku na situaci, kdy zkoumaným subjektům ostatní hráči španělského původu záměrně přestali přihrávat míč.

Pozdější skeny pak doložily, že právě tato zkušenosti sociálního vyloučení v mozku zkoumaných mužů dále prohloubila tendenci k radikalizaci. Na otázky jako zda by se měla zavádět islámská výchova do škol či zda by měla být umožněna neomezená výstavba mešit, které pro ně předtím nebyly významné, náhle reagovali mnohem důrazněji — a z náboženských principů vlastní skupiny se staly „posvátné“ hodnoty, za které stojí za to bojovat.

Závěry dřívějších výzkumů zaměřených na konflikty mezi Izraelci a Plaestinci či Kurdy a Dae naznačují, že nepřátelství a sklon k násilí se rodí právě tam, kde jsou narušeny hodnoty považované za „posvátné“. „Náš výzkum ukazuje, jak se hodnoty stávají posvátnými, respektive jak sociální vyloučení přispívá k tomu, že jedinec začne za posvátné hodnoty považovat ty hodnoty, které pro něj dosud posvátné nebyly, což jej následně činí zatvrzelým a náchylným k násilí.“

„Spíše než na zlepšování ekonomických podmínek, boj proti ideologii či psychiatrickou léčbu extremistů bychom se měli zaměřit na odstraňování diskriminace v osobních mezilidských kontaktech. Osoby se sklonem k extremismu to může pomoci udržet na nenásilné straně barikády, kde se s nimi dá ještě mluvit,“ uzavírá Hámid.

Podobnost s krajní pravicí

Mechanismus radikalizace založený na zkušenosti sociálního vyloučení a pocitu křivdy se ovšem podle Hámida netýká pouze džihádistů. V dřívějších výzkumech se britský sociální psycholog zaměřil také na vzestup nové krajní pravice po Evropě. V rozhovoru pro portál Oxford Research Group poukazuje na evidentní podobnosti, které lze mezi džihádisty a radikálními nacionalisty vysledovat.

Oba typy extrémistů podle něj nejsou spokojené s aktuálním stavem skupin, s nimiž jsou spojováni, ať už jde o muslimy či evropské národy, a snaží se je tak proměnit ke svému obrazu. V obou případech hraje roli pocit křivdy a marginalizace prohlubovaný nerovnými dopady ekonomické globalizace, která společnost dělí na „vítěze“ a „poražené“. Extrémní skupiny jim pak nabízejí posvátné hodnoty, silný pocit identity a návrat subjektivně ztracené důstojnosti.

Další informace

    Diskuse
    JP
    January 9, 2019 v 11.50
    To je skutečně zajímavý poznatek.

    Ale v praxi bude situace možná přece jenom o něco složitější. Například jeden francouzský atentátník pocházel z početné rodiny, z nichž někteří (jeho sestra například) byli plně integrovaní (tedy nebyli sociálně vyloučení); zatímco on ano.
    JN
    January 9, 2019 v 22.26
    Mengele ještě neměl magnetickou rezonanci,
    ale dělal v podstatě to samé: Zkoumal, jak mozek Židů reaguje na sociální marginalizaci.
    IH
    January 10, 2019 v 0.29
    Suicidalita sui generis
    Výsledky podobných studií často podpoří celkem vytušitelné souvislosti. Nedoloží však většinou průkazně, co je příčinou a co následkem. Související jevy mívají leckdy autokatalytický charakter.

    Teroristický útok má podle mne v sobě nemálo ze sebevraždy. Také u ni lze zajisté často konstatovat sociální vyloučení. Sebevražd je poměrně hodně. V ČR připadá přes 130 dokonaných případů na milion obyvatel ročně. Naprostá většina sebevrahů koná (naštěstí) bez toho, že by ohrozili kohokoli druhého. Přece však nejsou takové tragédie úplnou výjimkou.

    Dělicí linie mezi útokem a útěkem je (nejen v lidském světě) leckdy tenká. Agrese má za cíl destrukci. Za ní se však může skrývat takto odstíněné rozhodnutí pro autodestrukci (k níž by mohla jinak chybět síla). Nebo je definitivní rozhodnutí přeneseno na (domnělou) vyšší instanci, jde pak vlastně o akt něčeho na způsob dobrovolně podstoupených ordálií. Vědomá hérostratovština poskytuje potřebné včasné zadostiučinění. Kandidátu smrti se sociální vyloučení "hodí", láska by ho totiž od jeho myšlenek nejspíš odvedla.

    Budeme-li se na ochotu k teroristickému útoku dívat jako na jakousi přijatelnější, obětavější a velkolepější variantu pokusu o sebevraždu, počtu případů se nebudeme příliš divit a o dostatečnosti motivů nebudeme pochybovat.

    Přece však, proč jsou v novém prostředí mnozí převážně mladí lidé značně nevypočitatelní? Jsem přesvědčen, že jde v podstatě o rozšířenou evoluční strategii. Někdo samozřejmě řekne, že evoluční past. Obecně snad jen tolik. V konkrétnější rovině hraje podobně jako u sebevražd zdravých mladých lidí podstatnou roli pocit selhání a snaha vyřešit svou nedostatečnost.

    Neblahou úlohu v pokračování vražedné štafety hraje samozřejmě publicita. Nejde jen o média, ale i o ústní šíření. Je nesnadné, v dnešním světě zvlášť, dosáhnout žádoucí zdrženlivosti, zvláště zdá-li se navíc, že vlna solidarity má očistnou a stmelující funkci. Leccos se však v potřebném směru postupně mění.
    January 10, 2019 v 5.52
    Já myslím, že člověk je primárně "naprogramován" k tomu, aby žil v konkrétním prostředí, které tvoří především jeho rodina, širší rodina a pak obec, kde platí určité ustálené zvyky atd.
    Pokud má žít jinde a jinak, musí se adaptovat na jiné prostředí, což ho změní, samozřejmě. Pan Poláček se zmiňuje o muslimovi, který se neintegroval, zatímco jeho sestra ano. U ní zřejmě úspěšně proběhla ta adaptace na nové prostředí. Jenomže to je patrně věc, kterou nelze jen tak jednoduše řídit. Když budete přesazovat rostliny, také to některé přežijí a některé ne. I když se budete sebevíc snažit.
    JN
    January 10, 2019 v 6.35
    V podstatě ti vědci vyzkoumali to, co tady na DR ví každý "blbec":
    Když "humanisté" vědecky zkoumají jeho xenofobii a vylučují ho z diskuse, stojí to pak člověka určité úsilí, aby se nezradikalizoval.

    JP
    January 10, 2019 v 11.22
    Nakonec se z Vás stane tedy ještě terorista, pane Nusharte.
    JP
    January 10, 2019 v 11.45
    Teroristé - samí deprivanti?
    Právě nedávno televize vysílala reportážní pořad o tom, jaké motivy vedou (některé) vyznavače islámu k tomu, dobrovolně se přihlásit spáchat sebevražedný atentát proti "nevěřícím".

    Byla to reportáž naprosto autentická; její autor (sám původem Arab, ale žijící v Norsku) se vydal do Sýrie, kde jako věřící muslim získal přístup až do samotných prvotních buněk islamistického teroru.

    Co bylo ale v této reportáži to nejvíce otřásající: až snad na jednoho (který do Sýrie přišel z Anglie, a který působil psychicky poněkud nevyrovnaným dojmem) všichni ostatní byli vlastně naprosto normální, přátelští, veselí mladí muži! Zvlášť jeden z nich: velice sympatický, veselý, s rodinou, s malými dětmi - a přece byl naprosto neotřesitelně rozhodnutý, obětovat svůj život ve jménu Alláha! A po telefonickém rozhovoru se svým otcem, když mu sděloval že bude vybrán jako atentátník, jenom s malým povzdechem konstatoval, že pro rodiče je "taková věc" samozřejmě vždy poněkud obtížná; ale nedá se nic dělat, on má svůj vyšší úkol vůči Bohu.

    Ovšem na straně druhé (a tady se potvrzují slova pana Horáka) právě u toho muže z Anglie došlo k určitému posunu, poté co se oženil. Napřed svou ženu zřejmě nevnímal jako něco více, nežli jenom jeden stupeň na své cestě k Bohu (tedy k sebevražednému atentátu); ale později, obzvláště když pak od něj čekala dítě, se mu zjevně přece jenom vkradly určité pochybnosti. Zdálo se, že jeho chuť ukončit svou pozemskou pouť výbuchem nálože třaskavin dosti citelně ochladla.

    ------------------------------------

    Závěrem budiž uvedeno, že aktéři této reportáže dopadli ještě poměrně dobře. Nežli stačili spáchat své činy, tamější Islámský stát byl rozbit; a celkem už nebylo proč a v čím jménu ještě dále páchat nějaké atentáty.

    A tak onen Londýňan dále žije se svou manželkou a se svým novorozeným dítětem; a onen sympatický a veselý mladý muž nyní slouží svému Bohu mírovou cestou, jakožto učitel islámu.
    JP
    January 10, 2019 v 12.10
    Kořeny arabské frustrace
    Ale ještě jednu věc je nutno zmínit. Z našeho klasického (euroamerického) stanoviska se věc jeví tak, že se tu tak nějak zčistajasna zjevili nějací potřeštění islamisté, kteří zcela bezdůvodně napadají a vraždí nás, přece tak nevinné a civilizované "bílé".

    Ale pokud je tu řeč o deprivaci, o sociálním vyloučení - je nutno si uvědomit, že celý ten arabský svět se už velmi dlouho cítí být tím naším slavným Západem přehlížen, znevážen, zatlačován do pozadí. Přitom to byl právě arabský svět, který byl svého času kulturně i vědecky nesrovnatelně dále a výše, nežli středověká, napůl ještě barbarská Evropa. A ještě v 19. století ten arabský svět měl své velké a hrdé říše. To vše ale bylo postupně doslova převálcováno mocí (technickou i ryze vojenskou) Západu.

    Určitá část arabsko-muslimského světa se pak začala přiklánět k vyznávání západních, v zásadě sekulárních hodnot; ale za tuto svou vstřícnost nebyla Západem nijak honorována. Západ ten arabsko-muslimský svět nadále dominoval, ne-li přímo kolonizoval.

    Pak opravdu není možno se nijak divit tomu, že když ztroskotala tato snaha o modernismus, že se arabská hrdost přesunula do fundamentalismu; do rozpomnění se na staré hodnoty islámu, spojované se starou slávou a velikostí arabsko-islámského světa.

    Když vy nás nechcete brát vážně a uznat nás za vám rovné - pak vás donutíme, abyste nás respektovali, tím že se nás budete muset bát!

    Ano, je to ovšem deformovaný způsob myšlení; ale opravdu nestojí věci tak jednoduše, že by na jedné straně stál nevinný a mravně dokonalý Západ, a na straně druhé jenom jacísi islamističtí pomatenci.

    Všechno má své důvody a příčiny; a na těchto důvodech a příčinách není Západ naprosto zcela bez viny.
    JN
    January 10, 2019 v 13.06
    Terorista? Ale kdepak, pane Poláčku, nemějte obavy.
    Zdejší pan doktor říkal, že jsem spíš zatrolenej. O tom, že bych byl nějak nadměrně výbušný, se nezmínil ani jednou. A mým koníčkem je spíše ten fašismus, zavádění otrokářství a jiné podobné ušlechtilé zájmy.

    HZ
    January 10, 2019 v 13.42
    Obávám se,
    že na pocitech sociálního vyloučení má svůj díl viny i většinové praktikování multikulturalismu ve vztahu k čerstvě příchozím.. "Žijte si tu u nás, respektive vedle nás, po svém. Bude to OK, když nebudete dělat moc velký hluk a odpadky budete házet do popelnic. Dostanete sociální dávky, ale nečekejte, že vás budeme zvát na narozeninové garden party."
    U těch rodin, usazených v Evropě po několik generací, se může stát, že se jedinec utrhne směrem k džihádu pod vlivem různých osobních zážitků, zatímco jeho sourozenci setrvají ve stavu integrovanosti.
    Když chcete praktikovat multikulturalismus, asi ho musíte praktikovat ve vztahu ke všem. Nedovedu si představit, jak by bylo možné čerstvě příchozí migranty z multikulturalismu na nějaký čas vyjmout.
    HZ
    Musím přiznat, že nevím, co svou poznámkou myslíte, pane Nusharte.
    Pokud jsem zmínila multikulturalimus, pak to bylo v jeho významu "existence různých kultur vedle sebe". Tedy ideologie, která byla do velké míry v rozporu se snahou o plnou integraci příchozích.
    JP
    January 11, 2019 v 13.14
    Ano, paní Zemanová, to je naprosto přesné. Do značné míry rozhodující je právě to, jak se domácí, většinová společnost postaví k těm nově příchozím. Zda jim dá pocítit, že jsou zde vítáni, že jsou zde přijímáni takoví jací jsou - anebo jestli jsou přijati s chladem, či přímo s odmítáním respektive tím či oním způsobem přezírání.

    Měl jsem v zaměstnání jednoho kolegu z Afriky, který v určitých situacích vyzdvihoval statusové označení "cizinec!". Na které on zřejmě vždy znovu a znovu narážel, díky barvě své pleti okamžitě identifikovatelný jako příchozí odjinud. (V tomto ohledu my "bílí" imigranti jsme to měli přece jenom značně jednodušší.) A zřejmě tyto jeho zážitky pro něj představovaly přece jenom určité trauma.

    Ne, nestal se teroristou; byl to řádně zaměstnaný člověk, dokonce až nadměrně pracující, ve dvou zaměstnáních zároveň. Ale přece - zřejmě nikdy nemohl nabýt pocitu, že by v německém prostředí byl opravdu přijat jako rovný mezi rovnými.
    JN
    January 12, 2019 v 8.04
    Socializace, sociální vyloučení a multikulturalismus
    Socializace jedince je naučení se kulturním zvyklostem platným v dané společnosti a jejich následné dodržování. Multikulturalismus ale tvrdí, že dodržování kulturních zvyklostí v dané společnosti není nutné, stačí prý dodržovat jen zákony. Multikulturalismus tedy tímto vlastně tvrdí, že socializace jedince ve společnosti je zbytečná, čímž mlčky přitakává sociálnímu vyloučení a stává se tak jeho příčinou.

    Je-li tedy podle uvedeného výzkumu hlavní příčinou radikalizace sociální vyloučení, které je ale v multikulturalismu přímo naprogramováno, pak tou hlavní příčinou radikalizace je i sám multikulturalismus.
    HZ
    Jsem ráda, že jste nakonec pochopil podstatu mého příspěvku, pane Nusharte.
    Ne ovšem v tom smyslu, že multikulturalismus je hlavní příčinou radikalizace, ale že k tomu pohodlná západní společnost, která se pod vlivem multikulturní teorie víceméně s povděkem odvrátila od plné kulturní integrace přistěhovalců, v praxi svou faktickou nevšímavostí až přezíravostí přispívá.
    IH
    January 12, 2019 v 10.18
    Pane Nusharte,
    důvodem k radikalizaci může být leccos. Třeba také opak multikulturalismu, tedy nadměrný a necitlivý tlak na socializaci, totiž vnucování neadekvátního, cizorodého životního stylu. Revoluce v Íránu před skoro 40 lety vedla k ustavení konzervativní striktně islámské moci nemálo v důsledku "pozápadněného" charakteru velkých měst, jaký vždy, také v Evropě i její literatuře (Hamsun: Matka země) reprezentoval vší zkaženost.

    Analogicky je tomu u mládeže, měla by mít své povinnosti, ale měla by jí být ponechána svébytná kultura, z níž mnohé (třeba rocková hudba) zůstane pro generaci charakteristické již natrvalo.
    JP
    January 12, 2019 v 15.20
    Trefná poznámka, pane Horáku, s tou rockovou hudbou.

    Jak známo konzervativní komunistický režim se celá desetiletí snažil svou mládež "socializovat" ve svém smyslu "uvědomělého budovatele socialismu", a to mnohdy i značně násilnými prostředky.

    Výsledkem tohoto snažení o násilnou socializaci bylo to, že tato mládež - která ovšem celou dobu tu svou rockovou muziku užívala ve skrytu, či přímo v "podzemí" - v rozhodujícím okamžiku stála na ulici, proti vší policejní moci režimu.

    Tím nijak nechci glorifikovat ani mládež, ani - veškerou - rockovou hudbu; k částem obojího mám také své výhrady.

    Jde o to, že ta "socializace" to vždycky bude trvalý boj o identitu; na jedné straně je skutečně zájmem společnosti vytvořit hodnotovou homogenitu - ale na straně druhé je nutno tomu druhému ponechat svobodu jeho vlastního hledání, a jeho vlastní kultury.

    A především jde opravdu o to, aby majoritní společnost ty své hodnoty té minoritě nenutila násilím (s výjimkou případů jasné kriminality) - ale aby se ji snažila do svých hodnot integrovat ve formě přátelského a vstřícného pozvání.
    MP
    January 13, 2019 v 11.17
    Trochu nejasné
    Mladí radikalizovaní muslimové, tato radikalizace je podmínka výběru do testované skupiny, reagují podrážděně na příípadnou prefernci těch, které považují v rámci své radikalizace za nepřátele.
    Jak se z toho korektně vytvoří závěr o motivech radikalizace?
    JN
    January 13, 2019 v 23.46
    Panu Horákovi
    Ano, důvody k radikalizaci mohou být různé. Já ale polemizuji s článkem, který tvrdí, že hlavním důvodem k radikalizaci je sociální vyloučení. Myslím si, že sociální vyloučení je v multikulturalismu do značné míry (neuvědoměle) naprogramováno.

    -------------------------------

    Netvrdím, že kulturní zvyklosti jsou v dané společnosti neměnné. Podléhají samozřejmě evoluci a tradicí se pak předává to, co se ve vývoji osvědčilo. Každá další generace většinou rebeluje proti té předchozí, vytváří si vlastní kulturu, která je pro ni natrvalo charakteristická (například styl hudby), ale když pak nová generace dospěje, stává se zase v určitých projevech (například vztah k majetku a ke kariéře) podobná té staré, proti které předtím rebelovala.

    IH
    January 14, 2019 v 22.12
    Rozumím Vám, pane Nusharte
    Na příkladu židů lze dobře doložit, jak někde (a proč) převládala značná míra asimilace, zatímco jinde výlučnost a vyloučenost. Nakonec to ovšem byli jedinci a rodiny, kdo se nelehko konkrétně rozhodoval o vlastní cestě. Klasicky dilema pojednává třeba Ivan Olbracht.

    Na jednu stranu je možno říci, že židé byli kdysi nuceni tvořit prvek mozaiky "multikulturalismu", a to v míře dnes na západě již nepřítomné, neboť mnoho věcí nesměli (včetně navazování důvěrnějších vztahů s příslušníky majority) a jiné zase tak trochu museli, protože ty nesměli naopak křesťané.

    My se můžeme sice domnívat, že bylo dobře, že třeba takový Einstein byl společensky adaptabilní, ale obecné doporučení jen tak dát nemůžeme, zvláště chceme-li si sami udržet specifické kulturní a další rysy.

    A tak mi nezbývá, než si představit, že se (třeba i s Vámi, pane Nusharte) ocitnu v nějaké cizí zemi, a zapřemýšlet, jak bych tam chtěl žít. Záleží samozřejmě na tom, jaká by to byla země, kolik "našinců" by tam bylo, v jakém věku bych se tam ocitl a samozřejmě, zda natrvalo. Nicméně mohu celkem říci, že bych si zajisté chtěl podržet mnohé ze svých zvyklostí, způsobů a ovšem i vyšší kultury. Příliš velká přizpůsobivost svědčí buď o velkém obdivu a afinitě k dané kultuře, nebo, naopak a častěji, o až příliš materiální motivaci a vypočítavosti.
    JN
    January 15, 2019 v 9.39
    Kdybych se jako uprchlík ocitl v cizí zemi, například islámské...
    za nejdůležitější bych považoval otázku, zda jsem otevřen k navazování vztahů s tamními lidmi, zda je v skrytu své duše považuji spíše za dobré, nebo spíše za nepřátelské. Možná bych je zprvu chtěl považovat za dobré, ale najednou bych zjistil, že mi v tom cosi brání - zjistil bych, že se ti lidé chovají divně a že mají dost divné zvyky a že se mi vůbec dobří být nezdají. Teď by záleželo, čemu tento svůj pocit, že okolí je nepřátelské, přičtu a jak s ním dál naložím.

    Buď si mohu uvědomit, že v té - pro mě nové islámské společnosti ještě nejsem socializován a abych si tedy mohl uchovat svoje prvotní přesvědčení, že všichni lidé jsou v podstatě dobří, musím poznat i jejich zvyky, musím poznat, co se u nich považuje za normální. Nakonec zjistím, že jejich hodnoty vlastně nejsou těm mým nijak moc vzdáleny, že jsou jen jinak vyjadřovány, a začnu si své nové země a jejích obyvatel vážit a pociťovat k nim loajalitu.

    Nebo si to neuvědomím, a pak se v té nové multikulturní islámské zemi uzavřu do komunity podobně smýšlejících českých fundamentalistických křesťanů a společně pak budeme vzdorovat vší té okolní "zkaženosti".
    MP
    January 15, 2019 v 10.18
    Jiřímu Nushartovi
    Překrásná vize. Nechcete přispět na letenku?
    JP
    January 15, 2019 v 12.15
    Ono by naprosto postačilo, pane Nusharte, kdybyste - až Vám pan Profant vyřídí tu letenku do islámského světa ;-) - kdybyste přestal paušalizovat, ve smysl "všichni jsou dobří" nebo "všichni jsou zkažení.

    A kdybyste místo toho bez předsudků, ale s jasnou myslí přijímal a respektoval to z (islámské) kultury co je v ní vyspělé a pozitivní, a odmítal (pouze) projevy evidentně negativní.

    Kdybyste takto učinil; pak byste mohl v naprosté pohodě zůstat v oné zemi jako její řádný občan.
    JN
    January 15, 2019 v 14.39
    Pane Poláčku, omlouvám se, pokud jsem se nevyjádřil dost jasně.
    K islámské kultuře se ve zdejších diskusích téměř nikdy nevyjadřuji, takže nevím z čeho konkrétně usuzujete, že mám ve vztahu k ní nějaké předsudky.


    Můj předchozí příspěvek je odpovědí na výzvu pana Horáka, abychom se pokusili představit si sami sebe v cizí zemi s odlišnou kulturou. Použité formulace ("všichni lidé jsou v podstatě dobří", "společně vzdorovat okolní zkaženosti") mají tuto hypotetickou představu pouze ilustrovat.

    "Přesvědčení, že všichni lidé jsou v podstatě dobří" není v tomto případě míněno jako paušalizace, ale spíše jako rozhodnutí nezavrhovat člověka podle svých prvotních dojmů, když neznám kulturu která ho formovala. Takovéto rozhodnutí pak umožňuje zůstat v individuální rovině otevřený i k velmi odlišným lidem.

    JN
    January 15, 2019 v 20.21
    Až tedy, pane Poláčku, zůstanu v oné zemi jako její řádný občan,
    jak se tam pak dozvím, co je v kultuře té země vyspělé a pozitivní a co naopak negativní, když Vy zrovna nebudete nablízku?

    MP
    January 16, 2019 v 8.44
    JIřímu Nushartovi
    Používáním očí, uší a mozku?
    JP
    January 16, 2019 v 9.54
    Z těch jmenovaných tří nástrojů bych doporučoval především ten mozek. ;-)
    JN
    January 16, 2019 v 10.23
    Mozek máme všichni - pan Profant, pan Poláček a dokonce i já.
    Jeho používáním však často dospějeme k rozdílným závěrům.

    Není tedy vůbec nepravděpodobné, že k rozdílným závěrům dospějeme i v případě hodnocení toho, co je v nějaké kultuře pozitivní a co naopak negativní.
    MP
    January 16, 2019 v 12.13
    Ano, dospějeme.
    Díky Bohu dospějeme. A když používáme mozek, oči a uši dál, přijdeme na to, že tahle rozmanitost nevadí, pokud se někdo nedomnívá, že musí být násilím po jeho.
    V Evropě to tak docela dobře funguje a máme tu také to smutné privilegium, že jsme si vyzkoušeli, oč lépe funguje snést, když soused nosí jarmulku nebo nikab, než když ho proto posíláme do plynu nebo pracovního tábora.
    Výborně, pane Profante, přestože máme oba mozek, tak se někdy i shodneme.

    --------------------

    P.S. Pokud Váš soused nosí nikáb a nejedná se o sousedku, doporučuji Vám příliš se k němu nepřibližovat; je možné, že nebude nakloněn Vaší snaze o navázání přátelských mezikulturních kontaktů, může se dokonce jednat i člověka sociálně vyloučeného (což prý je ta příčina "tamtoho", jak tvrdí ti výzkumníci). Buďme tedy tolerantní a tolerujme i individuální potřebu sociálního vyloučení Vašeho souseda v nikábu.
    JN
    January 16, 2019 v 18.26
    "V Evropě (...) máme tu také to smutné privilegium..."
    Není to tak docela pravda, že bychom to privilegium měli pouze my v Evropě. "Každý náš úsudek o dějinách – a nejen o dějinách – je jistě silně ovlivněn naší vlastní kulturně-dějinnou perspektivou," říká Tomáš Halík v rozhovoru pro Salon - Právo ((https://www.novinky.cz/clanek/verit-znovu-a-jinak-rozhovor-s-katolickym-knezem-filosofem-a-sociologem-tomasem-halikem-40263770))
    MP
    January 16, 2019 v 18.58
    Jiřímu Nushartovi
    Děkuji za varování. Říká se tomu generické maskulinum, třeba si to příležitostně najděte.

    JN
    January 16, 2019 v 20.30
    Generické maskulinum... Hm.
    Takže "když soused nosí jarmulku nebo nikáb", je to generické maskulinum.

    A když soused nosí slipy nebo podprsenku, je to také generické maskulinum?
    January 17, 2019 v 7.34
    Já myslím, že celý ten pojem "sociální vyloučení" je scestný, protože evokuje, že zbytek společnosti (ti nevyloučení) tvoří jakousi pospolitost, což ovšem vůbec není pravda. Ke konci článku je to pak upřesněno: Vyloučení = porážka. ( Ekonomická globalizace - čili vlastně kapitalismus - rozděluje lidi na vítěze a poražené. Ten kdo se cítí jako poražený (a nevyrovná se s tím), je v nebezpečí radikalizace. Lépe řečeno, společnost je v nebezpečí jeho radikalizace.
    Co třeba školní šikana?
    Některé děti mají větší dispozice stát se obětí šikany. Nebo šikana na vojně - tam je to zas trochu jiné (o tom kdo šikanoval a kdo byl šikanován rozhodovalo na vojně kdysi pouze datum nástupu).
    January 17, 2019 v 8.14
    Šikana bezpochyby existuje. A u těch dětí může být totožná s vyloučením z kolektivu.
    Šikana existovala i na vojně. Ale tam šlo těžko mluvit o sociálním vyloučení. Copak všichni nováčci byli sociálně vyloučení?
    Ano, nováčci na vojně asi nebyli sociálně vyloučeni, byli prostě vykořisťovanou třídou, hráli roli otroků.
    January 17, 2019 v 9.09
    V každém případě, v tom, kdo nějak trpí od druhých lidí, vzniká něco jako resentiment, což slovník cizích slov vykládá jako "zatrpklost, pozůstatek dřívější křivdy, ponížení". Běžně se pak děje, že tento resentiment přeroste při nejbližší příležitosti v odplatu, pomstu. Čili člověk, jemuž bylo ubližováno, bude ubližovat jiným. Po křesťansku bychom mohli říct, že hřích se ve společnosti rozmnožuje,, přechází z jednoho na druhého, šíří se jak nákaza. Není lehké ho nějakým způsobem vykořenit.
    Jedinou obranou proti tomu je nesplácet křivdy. A nedělat nové, pochopitelně.
    + Další komentáře