O typech lidí, kteří se jdou zbytečně prát

Klišé o primitivitě bojových sportů a mozcích těch, kteří se jim věnují, již mnohokrát vyvrátila nejen populární kultura, ale i mnohé známé osobnosti. Proč se jich někteří stále zuby nehty drží?

Popularita bojových sportů v České republice za poslední léta strmě vzrostla. Tělocvičny a boxerny praskají ve švech a lidé, kteří do nich přicházejí, představují rozmanitou směsici světonázorů, společenských vrstev a národností. Motivace novopečených sportovců se liší také.

Někteří touží po zlepšení fyzické kondice, další zažili traumatizující událost a chtěli by se naučit takovým zkušenostem v budoucnu předcházet. Pro mnohé ale představuje boxerský ring nebo klec hlavně platformu k sebevyjádření, šanci se zviditelnit a předávat tak spoluobčanům sdělení, která by jinak, vinou kupříkladu znevýhodňování sociálních skupin školstvím, trhem práce a systémem obecně, pravděpodobně zůstala nevyslyšena.

A není divu, že si dnes mnohé ženy a muži volí právě tento způsob seberealizace. Na žíněnkách klubů bojových umění totiž opravdu většinou panuje kýžená nefalšovaná rovnost dotýkající se naprosto všech aspektů fungování těchto míst. Jedinými kritérii pro bezprostřední kontakt v rámci ne nezbytného porovnávání sil jsou tak často pouze tělesná váha a zápasnická zkušenost jedinců.

Tvrzení, že pravidelná absolvování tří kol po pěti minutách mezi šestnácti provazy spolehlivě vymýtí ve společnosti sexismus a rasovou a sociální nesnášenlivost, je samozřejmě zavádějící. Kdo by se však snažil popřít skutečnost, že právě osobní kontakt s neznámým, a zpravidla tak často i obávaným, je obvykle prvním znamením, že se boří bariéry tvořené léty navrstvovanými předsudky a stereotypy mezi lidmi, by se dal označit za krátkozrakého.

BoxZápas Česká republika versus Kuba v paláci Lucerna, 2017. Foto Tim Postovit

Dobře mířený direkt, zasazený sportovkyní dokonale ovládající biomechanické procesy ve vlastním těle, během cvičného utkání řízeného podle jasně definovaných pravidel daného sportu, totiž zajisté způsobí znevalidnění argumentu zpochybňujícího její schopnost tak učinit, čili se o sebe postarat. Stejně tak pravděpodobně způsobí chvilkové setmění v hlavě autora takového výroku. A je obecně známo, že po setmění přichází noc a po noci rozbřesk, což je přesně to, co hlavy sexistů očividně potřebují.

Stejně tak ta část fotbalových chuligánů, která inklinuje ke krajní pravici, je na tatami často konfrontována s nepříjemnou skutečností, že se jim špatně komentuje odstín pleti jejich sportovních rivalů, když jsou sami po utkání s nimi zbarveni jako ti nejohroženější hrdinové z filmů Jamese Camerona.

Nejpřínosnějším, a tak i nejdůležitějším kladem bojových sportů v rámci mezilidského porozumění však zůstává možnost podat si po náročném tréninku či klání ruce a vyjádřit upřímnou úctu vůči tomu druhému. Poznat se. Jiná a co do lidí natolik pestrá platforma, kde by se stejný přístup aplikoval v takové míře, s takovou efektivitou a důrazem na individualitu, skloubenou s nezbytnou solidárností, v současné době v naší zemi v podstatě neexistuje.

Vyvrácená klišé
S nárůstem popularity tohoto sportovního odvětví samozřejmě přicházejí galavečery, vyprodané stadiony a s nimi i pořadatelé, kteří po vzoru svých zahraničních kolegů vydělávají, seč jim síly stačí, a v rámci této snahy podporují svěřence ze svých stájí v poněkud nesportovním chování projevujícím se výroky hraničícími s urážkami mezi rivaly. Ty mají za cíl vyvolat kontroverzi a přilákat pozornost veřejnosti.

Takový přístup klíčových lidí z branže samozřejmě vrhá neblahé světlo na celou scénu a pozdvihuje proti ní vlnu kritiky a pohoršených komentářů, například z řad intelektuální veřejnosti. Ta ovšem místo konstruktivní debaty, jež by mohla vést ke kultivaci všeho, co se děje bezprostředně před a po zápase, pouze dokola omílá stará, bezpředmětná klišé o primitivitě bojových sportů a jejich provozovatelů. Tato klišé již přitom mnohokrát vyvrátila nejen populární kultura, ale i mnohé osobnosti.

Spisovatel Michael Třeštík na svém osobním profilu na Facebooku reaguje na prosincové boxerské utkání rapperů Rytmuse a Marpa na galavečeru bojových sportů XFN v O2 aréně: „Chlap, kterej se svlíkne do půl těla a jde se úplně zbytečně poprat s jiným chlapem, je pro většinu lidí hodně divnej. Ale když přijde třeba požár, povodeň, válka nebo někdo někomu unáší dítě, tak je tenhle typ chlapů sakramentsky potřebnej. Já bych nad nima rozhodně nos neohrnoval.“

A v jednom má svým způsobem pravdu. Nad muži a ženami se zabandážovanými pěstmi rozhodně není třeba ohrnovat nos. Protože si to nezaslouží. A i kdyby onen zmiňovaný jednotný typ chlapů opravdu existoval, pobral by do sebe zajisté širokou a pro typologii necharakteristicky pestrou škálu velkých osobností.

Vážit slova
Bývalý reprezentant ČSSR v olympijském boxu Stanislav Tišer za svou dlouholetou trenérskou práci s mládeží, pocházející převážně ze sociálně znevýhodněných skupin, dostal v roce 2000 prestižní cenu Olympijského výboru České republiky Fair Play. Mnozí z jeho svěřenců se ve velké míře jen díky boxu dokázali vymanit osudovému kolotoči vzorců chování, o jehož obětech se často píše jako o dětech ulice.

Mnozí z těchto mladých borců už naplnili nebo brzy naplní své naděje na hvězdnou sportovní budoucnost, jen aby je elita národa, který reprezentují, pravděpodobně označila za typ chlapů, který se jde hloupě poprat. Za stejný typ, jímž bychom mohli dle takových měřítek označit i Tišera a nespočet dalších lidí, kteří se naučili zápolit, aby zvítězili nad svým největším sokem: nespravedlností.

Sandra Medojed Mašková, současná zápasnice ve smíšených bojových uměních pod hlavičkou organizace XFN, která úzce spolupracuje s Nadačním fondem Kapka naděje, komentuje prostřednictvím Facebooku svou poslední prohru na zmíněném galavečeru bojových sportů: „...každej na týhle planetě má nějakej svůj vlastní boj. Někdo bojuje o existenci, někdo o peníze, ve vztazích, v práci, s rakovinou, za lepší život týranejch pejsků.

Prostě každej má nějaký svoje osobní boje, který jsou pro něj nejdůležitější na světě. My, zápasníci, jsme vlastně takovým symbolem toho životního boje, nebála bych se říct, že si na ty bojovníky jenom hrajeme.“ Nakolik si takový člověk zasluhuje nálepku primitiva, holdujícího nesmyslnému násilí, nechť posoudí čtenář.

Terry Pratchett kdysi napsal, že pero je silnější meče, ale jen pokud je meč velmi malý a pero velmi ostré. Malé dětské ruce, navlékající si boxerské rukavice, se zároveň s tímto učí stisknout ruku člověku, který byl ještě před chvílí oponentem; zdánlivým nepřítelem.

Je důležité si uvědomit, že v době havlovské blbé nálady a všeobecné fragmentace společnosti na uměle znepřátelující se tábory může být právě tato schopnost, které se děti vstupující do ringu, potažmo do jiného sportovního kolbiště, učí jako první, pomyslným lékem. Schopnost přemoci vztek a vyjádřit úctu. A vážit slova. Obzvlášť jsou-li psána velmi ostrými pery.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.