Na začátku března roku 2017 měl český prezident Miloš Zeman oznámit, zda bude v nadcházejících volbách opět kandidovat. Chtěl své rozhodnutí sdělit svým nejbližším na Hradě bez přítomnosti novinářů. Ti měli účast vysloveně zakázanou.

Jeden den, jedna událost, dvě známé tuzemské redakce. Novináři z Hospodářských novin a České televize hledali způsob, jak se k informaci dostat. Jejích snažení zfilmoval dokumentarista Tomáš Bojar. Dokument Mimořádná zpráva je portrétem českých novinářů. Ukazuje, jak bojují s nesmyslnými nápady českého prezidenta a kam až může jeho dětinské chování zajít.

Dokument ale přináší ještě další mimořádné poselství. Něco, co ani Tomáš Bojar neměl možná v plánu. Ukazuje, že vrcholná česká novinařina je mužský svět. Chybí v něm ženské hlasy, ženy občas procházejí kolem, stojí v dešti, přinášejí kávu a muži sedí a přemýšlejí o důležitých politických věcech. Tváří hlídacího psa společnosti, tedy žurnalistiky, je prostě muž.

Česká televize a Hospodářské noviny určitě nejsou žádnou výjimkou. Stačí se podívat do jiných redakcí. V mainstreamových médiích sice ženy pracují — sedí před kamerou, čtou zprávy, rešeršují, píšou skvělé reportáže, moderují. Pracují však většinou v nižších pozicích nebo mají na starosti rubriky, které společnost vnímá jako čistě ženské, tedy většinou lifestylové články.

Ve vedoucích pozicích ženy příliš vidět nejsou. Politických a sportovních komentátorek je málo a ty, které by chtěly komentáře psát, jsou nuceny dělat jiná témata. O odborných věcech se často diskutuje s muži, přestože ve stejném oboru by se našla stejně kompetentní žena. Často tak vidíme „all male“ panely, jako by ženy neměly k tématu co říct.

Může žena komentovat politiku nebo sport?

Studio fotbal sleduji nejméně patnáct let. S výjimkou bývalé fotbalistky a rozhodčí Dagmar Damkové tam snad nikdy nebyla pozvána žádná žena. Je to opravdu tím, že v České republice bychom nenašli žádnou sportovní novinářku, která by se o fotbal zajímala natolik, že by o něm mohla mluvit v televizi nebo v rozhlase? Nebo je to jen proto, že máme pocit, že fotbal patří mužům?

Známá a dlouholetá německá sportovní novinářka Claudia Neumannová, která už v devadesátých letech psala o sportu pro ZDF, čelila velkému množství hejtů. Jako první německá fotbalová komentátorka komentovala některé letošní zápasy z mistrovství světa v Rusku. Stala se velmi rychle cílem sexistických poznámek, kritikům vadil její „otravný hlas“ a psali také, že ženy by neměly komentovat mužské zápasy.

Novinářky a ženy v médiích jsou daleko častějším terčem trollů a haterů, kteří neřeší reálný obsah článku. Reakcemi míří na vzhled autorek, jejich oblečení, a dokonce rodinné vztahy. Čelí sexismu a obtěžování nejenom ze strany čtenářů, ale také v práci, kde jejich nadřízení nezřídka zneužívají své mocenské pozice.

Podle výzkumu britské organizace Demos schytávají novinářky a zpravodajky na Twitteru trojnásobek hejtů oproti svým mužským kolegům. Přestože novinařinu studují převážně ženy, podle statistik v knize Čeští novináři v komparativní perspektivě jsou výraznými tvářemi novin muži. Hodně studentek se už ve škole rozhodne, že se novinářkou nestane.

Žena by se totiž měla starat o rodinu. To nemluvím o případech, kdy je společnost nutí vybrat si mezi rodinou a kariérou. Podobný nátlak se u mužů téměř nevyskytuje. Výchova, reakce společnosti i pracovní podmínky mohou často také za to, že ženy mají nízké sebevědomí a nejsou tolik zvyklé se veřejně vyjadřovat a projevovat.

Je třeba v textech citovat více žen a expertek, oslovovat je a dávat jim možnost se vyjádřit. Kdyby ženy dostaly větší prostor, lidé se na jejich přítomnost zvyknou a možná jim pak už ženský hlas u fotbalu nebude připadat otravný. Veřejné prostředí ovlivňuje celou společnost. 

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.