Jak vzbudit zájem o eurovolby

Téměř dvě třetiny Čechů se shodují, že nám z členství v EU plynou výhody, k evropským volbám se jich však chystá jen pětina. To je třeba změnit – politická moc bez dostatečné legitimity, zájmu a kontroly občanů nemá šanci odolávat moci peněz.

Tentokrát budu volit. Protože „svět do příště nepočká“, protože „chci mít právo žít, studovat a pracovat, kde uznám za vhodné“, protože „na porážce terorismu se musíme podílet společně“ a taky proto, že „je lepší přijmout odpovědnost za budoucnost než vinit ostatní za přítomnost“.

Celkem šestnáct důvodů zmiňuje kampaň, jíž je oblepeno kruhové náměstí před Evropským parlamentem. Člověku se z představy věcné předvolební debaty snadno zatočí hlava radostí. Reálně se však dá očekávat, že témata i úroveň debat se budou zásadně lišit podle toho, kde a kdo je povede. Předchozí zkušenost nám připomene, že nejen voliči, ale především politické strany nejsou vždy schopné relevantně vytřídit oblasti spadající do gesce evropské, nikoliv národní.

CouvreTolerance a solidarita, nebo migranti a pomazánkové máslo? Foto Vendula Couvreur

Od tiché podpory k volební urně
Půl roku před eurovolbami vykazují parlamentní průzkumy rekordní přesvědčení Evropanů, že unijní členství přináší jejich zemi výhody. Podle posledního parlamentometru považuje 62 procent respondentů unijní členství za dobrou věc, v české kotlině však tento názor zastává jen 39 procent dotázaných, zatímco o tři procenta více má postoj naprosto neutrální.

Téměř dvě třetiny Čechů se shodují, že nám díky vstupu do EU plynou výhody v podobě nových pracovních příležitostí, hospodářského růstu a zlepšení životní úrovně. Avšak k urnám se jich v květnu příštího roku chystá jen přibližně pětina.

Mobilizovat občany prostřednictvím konkrétních přínosů členství v EU se pokouší interaktivní webový projekt Co dělá Evropa pro mě? Jak již z názvu vyplývá, jejím cílem je poukázat, do jaké míry Unie ovlivňuje každodenní život všech Evropanů. Tato úctyhodná iniciativa čítající téměř dva tisíce textů však pochází ze slonovinové věže bruselských výzkumníků a obsahuje kvanta nesourodých dílčích informací.

Sama těžkopádně univerzální komunikace vůči celému kontinentu k urnám žádné hordy nenaláká. Celoevropský narativ není možné ovlivnit bez existence jednotného média, respektive společného jazyka (což je oproti USA náš značný hendikep). Klíčovou roli zde proto hrají národní média, potažmo politici, kteří se při příjezdu z bruselských jednání o čemkoliv tak rádi uchylují do pozice „za vše špatné může EU, to dobré jsme vybojovali my“. A kruh se uzavírá.

Historické paralely
Slovy klasika je europlebiscit referendem o politických stranách. Vzhledem k současné krizi demokracie, projevující se jednoznačným odklonem od tradičních partají (nedůvěřují jim více než dvě třetiny Evropanů), je nedostatek zájmu o vyjádření názoru touto cestou symptomatické. Občané ztrácejí víru v systém liberální demokracie, který je tak vystaven první opravdové ideologické konfrontaci od konce studené války.

Otázku, jak přilákat občany tiše podporující EU do volební místnosti, si kladou i evropští socialisté. Při zahájení kampaně označil volební lídr a současný místopředseda Evropské komise Frans Timmermans za největší výzvu přesvědčit voliče, že jejich osud je s osudem EU úzce spjat. Lhostejnost jedněch totiž umetá cestičku sílícímu nacionalismu. Podle Timmermanse v takové situaci vyvstávají paralely s nejtemnějším obdobím moderních evropských dějin. Oslabení institucí, ochranářství, izolace a hledání nepřítele může kontinent znovu přivést do slepé uličky.

Právě onen nepřítel vtělený do (i)migranta bude ústředním leitmotivem eurovoleb, zejména ve středoevropském prostoru. Potenciální změna společného azylového systému, jejímž cílem je předcházet sekundární migraci, je maximálně polarizační a jednání o ní vyvolávají zaručené vášně. Shoda panuje na nutnosti lépe zabezpečit vnější hranice, připravit Unii na další uprchlické krize a pomáhat jim předcházet.

Po krachu návrhu na přerozdělovací mechanismus chtějí evropští lídři hledat nové způsoby, jak udržet základní principy solidarity. Ta je podle Angely Merkelové součástí nejen evropských smluv i našeho společného kánonu hodnot, ale znamená překonávání národních egoismů jakožto v dobré víře chápaný vlastní zájem. Všestranně uspokojivý modus operandi, v němž by se každý členský stát podílel dle svého uvážení a preference, je zatím v nedohlednu. Z Berlína ovšem přicházejí náznaky, že bude brzy nutné vzdát se do jisté míry vnitrostátních kompetencí ve prospěch společného celku.

Více Evropy, ale jaké?
Zatímco volání po solidaritě štěpí Evropu na východ a západ, další prioritní témata již demarkují politickou příslušnost. Napravo od středu je kladen důraz na hospodářský úspěch, s nímž jde údajně ruku v ruce politický vliv. Množí se zprávy o tom, kterak Junckerův investiční plán předčil všechna očekávání, a zvýšil tak HDP Evropské unie o 0,6 procenta.

Evropští lidovci, kteří budou mít s největší pravděpodobností i po volbách hlavní slovo v hospodářských otázkách, chtějí v příštím mandátu mimo jiné konsolidovat bankovní unii a zavést evropský mechanismus zajištění vkladů. Solidarita a odpovědnost jsou přece dvě strany téže mince.

Vlajkovou lodí progresivní levice je takzvaný pakt solidarity, který by měl vyvážit zavedené pakty růstové a fiskální a zajistit společenský smír uvnitř Unie. S tímto záměrem se socialisté již několik let snaží budovat sociální pilíř, jehož první praktické realizace se rýsují pouze mlhavě a velmi pomalu.

Jeho prostřednictvím hodlají čelit narůstajícím nerovnostem a výzvám globalizačním i digitálním. Chtějí mimo jiné zajistit podporu bydlení potřebným, jídlo dětem z chudých rodin, ustanovit minimální mzdu ve všech členských státech i rovné odměňování žen a mužů. Cílevědomá iniciativa ovšem naráží na to, že v současném nastavení nelze většinu těchto slibů realizovat. Sociální oblast totiž nadále spadá do kompetence členských států a případná legislativa může přinášet pouze nezávazná doporučení.

Bez křišťálové koule lze šest měsíců před eurovolbami konstatovat pouze to, že pokud se mezi politickými stranami nenajde dostatečná vůle promyslet a mezi voliči následně podpořit svým hlasem některou představu o směřování Evropy, bude na kontinentě sociálně poražených nadále přibývat. Politická moc bez dostatečné legitimity, zájmu a kontroly občanů už totiž vůbec nemá šanci odolávat moci peněz.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Střelba vedle Úterý, 27.Listopadu 2018, 16:19:45

Účast na volbách do Evropského parlamentu nezávisí na přesvědčení, že je pro nás členství v EU přínosné, ale na přesvědčení, že v Evropském parlamentu a ve volbách do něj o něco jde. Proto nejdůsledněji chodí k evropským volbám eurofobové, kterým jde o to, aby Unii rozbili.

Někde mám doma založenou brožurku o uspořádání a práci orgánů Evropské unie, kterou jsem dostal na pražské přednášce Richarda M. Stallmana v rámci kampaně proti snahám zavést v EU patentovatelnost softwaru. Myslím, že kampaň pořádali Piráti, a tak je naděje, že se do osvěty o fungování Unie pustí i v rámci své kampaně pro volby do EP.

V případě softwarových patentů Evropský parlament opakovaně zastavil pokusy Evropské komise upravit evropské patentové právo k obrazu USA — a to je asi tak jediné, k čemu je Evropský parlament dobrý. EP má možnost zabránit nežádoucím změnám evropského práva, ale nemá možnost nic prosadit, protože nemá zákonodárnou iniciativu, může jen projednávat a schvalovat návrhy Evropské komise a Rady EU.

Přitom je EP jedinou evropskou institucí, kde jsou demokraticky reprezentování skutečně všichni evropané. Všechny ostatní instituce EU jsou sestavovány na základě jednání vlád jednotlivých států, tedy s vyloučením opozice. Například za Česko tak v současnosti o návrzích na změny evropské legislativy rozhoduje Andrej Babiš.

Evropská komise, tuším, žije částečně samostatným životem, protože komisaři jsou obměňováni po jednom a vláda, která nominuje nového komisaře, se musí na jeho osobě a kompetencích domluvit se zbytkem komise. Každopádně jsou komisaři představiteli vlád — ačkoliv zavést jejich všeobecnou přímou volbu by vcelku nic nevyřešilo, protože když nás zastupuje jenom jeden komisař, vždycky by byl zástupcem těch, kteří ho volili, zatímco ti, kteří hlasovali pro jiného kandidáta, by zůstali bez reprezentace.

Nejvyšším orgánem EU je její Rada; pořád si pletu, jak se přesně jmenuje, jestli je to Evropská rada nebo Rada EU, jen vím, že to není Rada Evropy (organizace zahrnující všechny evrospké státy včetně Ruska, a možná i nějaký navíc). Rada EU, jestli se nepletu, není stálý orgán, ale druh mezivládních schůzek, na kterých se mohou podle toho, čím se která schůzka zabývá, scházet buď nejvyšší výkonní představitelé států, většinou premiéři, anebo specializovaní ministři.

Někteří politologové tvrdí, že nejmocnějším orgánem EU je COREPER, tedy výbor stálých zástupců — vysílaných opět vládami jednotlivých států. COREPER nemá sice žádnou rozhodovací pravomoc, ale připravuje podklady pro mezivládní jednání. Návrhy evropských směrnic a další rozhodnutí tak sice dělají ministři a šéfové vlád jednotlivých států, ale převážně jen schválí a podepíšou to, co dostali z COREPERu (leda snad že by měli konkurenční podklady od lobbistů nebo z analytického oddělení vlastního holdingu).

K věcem, ve kterých nemám jasno, patří, co všechno může rozhodnout Rada EU zcela bez účasti Evropského parlamentu, a co musí Parlament schválit — a tedy může zamítnout. V případě řecké dluhové krize jsme dokonce viděli, že občas může důležitá rozhodnutí dělat zcela neformální schůzka hochů, kteří spolu mluví, jako Euroskupina. Snad EP schvaluje evropskou legislativu, tedy všeliké směrnice, a mezinárodní smlouvy uzavřené Unií jako celkem — opět jsme nicméně již viděli, že místo mezinárodní smlouvy mohou evropské vládní špičky uzavřít třeba s Tureckem neformální dohodu, která nemusí být projednána v Evropském parlamentu a, což bylo v případě dohody s Tureckem o věznění migrantů důležitější, nepodléhá pravomoci Evropského soudu pro lidská práva.

Podtrženo a sečteno, nejdůležitější rozhodnutí v Evropské unii jsou výsledkem jednání vlád členských států a největší vliv na ně mají volby v těchto státech. Volby do Evropského parlamentu rozhodují o složení orgánu, který funguje jen jako pojistka, a i to pouze v některých případech. Případné posílení svého vlivu by mohl Parlament schválit, kdyby mu je navrhli zástupci národních vlád — a tak se dobrovolně vzdali části své moci.

K tomu, aby co nejvíce lidí přišlo volit do Evropského parlamentu, tak zřejmě potřebujeme především uvést ve známost, před čím vším nás může Evropský parlament chránit, a vést diskusi, před čím a koho chceme, aby chránil. Chceme, aby chránil uživatele open source softwaru před korporacemi zakazujícími vývoj konkurenčních programů pomocí štosu patentů, aby chránil Monsanto a Agrofert před zákazem glyphosátu, anebo aby chránil Viktora Orbána před sankcemi Evropské unie?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.