Protifašistická fronta se nekoná. K vítězství v Brazílii má nakročeno Bolsonaro

František Kalenda

Levicový kandidát se před druhým kolem prezidentské volby v Brazílii pokusil vytvořit širokou protifašistickou frontu. Přestože se rozdíl mezi oběma soupeři snížil, favoritem zůstává Bolsonaro.

V neděli se v Brazílii uskuteční druhé a rozhodující kolo prezidentských voleb, které bývají považovány za vůbec nejdůležitější od konce vojenského režimu v roce 1985. Už proto, že jedním z postupujících je poprvé v historii neskrývaný obdivovatel diktatury a muž mnohými — kupříkladu kolumbijským spisovatelem Juanem Gabrielem Vásquezem — bez okolků označovaný jako „fašista“.

Bývalý voják Jair Bolsonaro, který si za svého viceprezidenta vybral generála ve výslužbě a další příslušníky ozbrojených složek vytáhl proti všem zvyklostem do vysoké politiky, je přitom považovaný za jasného favorita. V prvním kole jen těsně nezískal nadpoloviční počet hlasů, a přestože jeho preference v posledních průzkumech o něco klesly, stále má před svým soupeřem až osmiprocentní náskok i výhodnější postavení v Kongresu.

Bolsonarův vyzyvatel, Fernando Haddad z levicové Strany pracujících, se proto v průběhu dvou týdnů mezi oběma koly usilovně snažil využít protivníkových slabin a rozšířit vlastní voličskou základnu.

Náhradník Luly

Na rozdíl od provokatéra Bolsonara nebyl Fernando Haddad ještě před několika měsíci zvlášť výraznou nebo známou osobností na brazilské politické scéně.

Tento univerzitní profesor, mimochodem podobně jako současný prezident Michel Temer libanonského původu, dlouhá léta působil ve funkci ministra školství (2005-2012) a posléze jako starosta největšího města São Paulo (2013-2017). Při pokusu o znovuzvolení však byl ponižujícím způsobem poražen a do nejvyšších pater politiky jej znovu vyneslo až uvěznění zakladatele PT, Luize Inácia Luly da Silvy, a nutnost najít za kdysi populárního exprezidenta náhradu.

S nasazením všech sil se Straně pracujících podařilo Haddada vykreslit jako Lulova zástupce — vlastně jakéhosi místodržitele do doby, než se podaří údajně nespravedlivě vězněného politika propustit. V kampani před prvním kolem se Lula objevoval ještě častěji než kandidát jako takový. Figuroval na všech plakátech a propagačních materiálech, z vězení psal „otevřené dopisy“ a pravidelně vysílal vzkazy do médií. „Haddad je Lula“ — takové bylo jedno z oblíbených hesel. „Chybí vám Lula? Volte Haddada“, objevovalo se jinde.

Poražený vítěz

Zapůsobilo to. Za krátkou dobu přerostly Haddadovy preference jeho levicové soupeře — podařilo se mu totiž přesvědčit Lulovy skalní příznivce, kterých dosud v Brazílii není málo. Výsledky prvního kola tomu odpovídaly.

Haddad triumfoval v oblastech na severovýchodě země, kde se nejvíc projevily exprezidentovy sociální programy, a mezi voliči s nejnižší mírou vzdělání a nejnižšími příjmy. Využil tak nostalgie po dobách, kdy se někdo ještě v Brazílii alespoň pokoušel zmenšovat rozdíly mezi chudými a bohatými a kdy byla brazilská ekonomika (stejně jako brazilské sebevědomí) na historickém vrcholu.

Tato počáteční výhoda se ale v dlouhodobém hledisku projevila jako koule na noze. Díky tomu, že byla PT v době největších skandálů u moci, se tato strana v očích obrovské části elektorátu proměnila v nenáviděnou mocenskou strukturu a ztratila značnou část legitimity. Mnoho na tom nedokázal změnit ani Lula sám, sice oblíbený mezi tvrdým jádrem příznivců, leč poškozený vlastními kauzami.

Jeho postavení dobře ilustrovaly průzkumy ve chvíli, kdy ještě existovala teoretická šance, že bude kandidovat — v červenci kupříkladu výzkum společnosti DataPoder360 ukázal Lulův volební potenciál na 35 %, tehdy největší mezi všemi uchazeči o prezidentský post. Ve stejnou chvíli ale 62 % voličů deklarovalo, že by ho za žádných okolností nezvolilo.

„Koho budu volit?

Že podpora Luly a ještě výrazně nepopulárnější Strany pracujících naopak přináší příznivce i jinak silně odmítanému Bolsonarovi, prokazuje průzkum společnosti Datafolha z 20. října. Podle něj bude ve druhém kole pro kandidáta extrémní pravice hlasovat 25 % voličů proto, že „odmítají PT“. Pro dalších 30 % z nich představuje „změnu“, s čímž se bude Haddadovi bojovat těžko, když reprezentuje stranu, která byla u moci nepřetržitě mezi lety 2003 a 2016.

Do středu

Fernando Haddad si je těchto nevýhod před druhým kolem dobře vědom. Je ostatně pravděpodobné, že byl jako Lulův nástupce zvolen právě kvůli svému osobnímu profilu, kdy sice postrádá schopnost nadchnout masy, zároveň s ním však nejsou spojeny žádné kauzy a nebyl dost výraznou osobností Strany pracujících na to, aby ho mohla podstatná část veřejnosti nenávidět.

Bývalý ministr školství je mnohem konsenzuálnější osobností, než byl sám Lula nebo sesazená prezidentka Dilma Rousseffová, a nevytvořil si zástupy politických nepřátel. Zatímco před prvním kolem musela jít umírněná osobnost do pozadí, aby bylo možné mobilizovat Lulovy příznivce, nyní je na ni naopak všemi možnými způsoby kladen důraz.

Projevuje se to třeba už změnou použitých barev v kampani: červená a bílá, tradičně spojená se Stranou pracujících, musela ustoupit zelené a žluté. Haddad přestal Lulu pravidelně navštěvovat ve vězení a hovořit o jeho propuštění, zaměřil se naopak na získání podpory od konkurentů na pravém i levém středu z prvního kola.

Rudá barva ustoupila před druhým kolem do pozadí a exprezident Lula zmizel z plakátů. Foto WmC

Odsoudil také stále nejkontroverznější levicové režimy ve Venezuele a v Nikaragui, k nimž Strana pracujících už kvůli historickým vazbám dlouho odmítala zaujmout jasné stanovisko, a rozhodl se přiblížit věřícím voličům. Na setkání se zástupci protestantských církví například podepsal dokument, v němž se zavazuje, že v případě vítězství nenavrhne legalizaci potratů, a zdůraznil svoje osobní náboženské hodnoty: tedy že pochází z věřící rodiny a celých třicet let žije s jednou ženou, čímž nepřímo poukázal na svého protivníka, který je ženatý již potřetí.

Antifašistická fronta...

Posunem do středu se Haddad pokouší stanout v čele něčeho, co sám nazývá „antifašistickou frontou“. Ta by měla v ideálním případě sjednotit široké vrstvy společnosti, které se obávají, že Jair Bolsonaro reprezentuje akutní hrozbu pro demokratické uspořádání země — svým obdivem k vojenské diktatuře a blízkostí k armádě, svými výhružkami politickým oponentům a menšinám, svými komentáři o změně ústavního pořádku, nebo svými násilnými plány v boji proti zločinu.

„Také oni se rozhodli stát na straně demokracie

„Jeho kandidát na viceprezidenta mučil za vojenské diktatury. Jeho symbolem je Ustra, další mučitel. Tomuhle já říkám fašismus,“ prohlásil sám Haddad v rozhovoru pro novináře.

Bolsonaro se mezi oběma koly snažil krotit v obvykle nenávistné rétorice a pro jistotu se úplně vyhnul televizním duelům. Přesto si minulou neděli neodpustil výhružky, když politickým oponentům slíbil, že po jeho vítězství budou muset buď emigrovat, nebo skončí ve vězení. „Vyženeme rudé bandity z naší země,“ vzkázal v krátkém videu. „Vyčistíme Brazílii tak, jako ještě nikdo v historii.“

Už vůbec se v agresivitě nekrotilo jeho okolí. Voliče ze Severovýchodu, kde žije nejvíce obyvatel černé pleti a kde Bolsonaro prohrál, hned po vyhlášení výsledků prvního kola Bolsonarovi militantní příznivci na sociálních sítích zahrnuli rasistickými výpady. Zároveň došlo k desítkám fyzických útoků na Bolsonarovy oblíbené cíle, což jsou vedle Afrobrazilců zejména homosexuálové a transsexuálové. Haddad z tohoto důvodu Bolsonara označil za „samé zosobnění násilí“ a obvinil jej, že „podněcuje zločince a násilníky k akci“.

„Nenávist vede k násilí. Nebuďte komplicem. Řekněte Bolsonarovi ‚ne'!

Před několika dny se také objevilo video, ve kterém Jairův syn Eduardo útočí na jeden z pilířů brazilské demokracie, Nejvyšší soud. Poslanec Eduardo Bolsonaro v průběhu přednášky prohlásil, že by nebyl problém s pomocí armády odstranit nepohodlné soudce, pokud by například kvůli podvodnému financování zpochybnili otcovo vítězství ve volbách.

...se nekoná

Výroky tohoto typu spolu s výbušným odhalením, že některé velké společnosti v rozporu se zákonem masivně investovaly do šíření falešných zpráv o Haddadovi přes populární síť WhatsApp, snad napomohly snížení Bolsonarova náskoku v průzkumech.

Zdá se ale, že ve vytvoření skutečné „protifašistické fronty“ kandidát levice zklamal. S vypětím všech sil ještě dokázal získat podporou Mariny Silvové a Cira Gomese, dvou neúspěšných, leč výrazných protikandidátů. Avšak stranou přes opakované pokusy zůstal exprezident a guru tradiční pravice, Fernando Henrique Cardoso. Ostatně i Silvová a Gomes váhali; kvůli Bolsonarově nepřijatelnosti vyjádřili pouze „kritickou podporu“ a do kampaně se nijak nezapojili.

Míru odporu vůči Straně pracujících a Lulovi i v levicových kruzích vystihl Cirův bratr a dvojnásobný guvernér státu Ceará, Cid Gomes. Podle čerstvě zvoleného senátora by měla PT „zpytovat svědomí“ za svoje předchozí působení, jinak si „zaslouží prohrát“. Cid Gomes později svoje slova zmírnil a uznal, že „Haddad je nesrovnatelně lepší než Bolsonaro“, jeho prohlášení přesto o lecčem vypovídá.

Haddad vítězem: možné, ale nepravděpodobné

Naděje, že dostatečné množství voličů napříč politickým spektrem zatne zuby a hodí hlas kandidátovi PT prostě proto, aby další čtyři roky nestál v čele nejlidnatějšího státu Latinské Ameriky Bolsonaro, samozřejmě existuje.

Pro pravicového extrémistu by podle posledního průzkumu Datafolha nezvedlo „v žádném případě“ ruku 44 % Brazilců a odpor k němu je obzvlášť vysoký mezi ženami a Afrobrazilci. Skoro padesátiprocentní výsledek v prvním kole je navíc do jisté míry optický klam. Na třicet milionů oprávněných voličů zůstalo buď doma, nebo vhodilo do urny bílý lístek, což je vůbec nejvyšší číslo od roku 1998.

Na rozdíl třeba od Emmanuela Macrona to ovšem vypadá, že Haddad nedokázal v brazilských voličích vyvolat takovou obavu z návratu diktatury, aby to převážilo působivý koktejl touhy po změně, znovuzavedení pořádku a odporu ke stávajícímu systému reprezentovanému jeho vlastní politickou stranou.

Pokud dnes Bolsonaro zvítězí a naplní se nejhorší obavy z jeho autoritářských tendencí, historická vina bude ležet na chování celého spektra brazilských demokratických politiků, kteří ani v rozhodujícím momentu neuměli najít společnou řeč. Možná se pak jako za starých časů — a dle příslibu samotného Bolsonara — potkají v exilu nebo ve vězení.