Lidé dokážou daleko lépe nenávidět dospělé než děti. Snad je v tom něco archetypálního, ale dětem chce ubližovat málokdo. Vztah k dětem na nás prozrazuje, jací jsme lidé. I ti nejhorší z nás, ti, kteří dětmi pohrdají, minimálně nechtějí být prozrazeni.

Možná bude tohle stopadesátý článek, který čtete na téma 50 chudých válečných sirotků, kterým by eventuálně deset milionů bohatých Čechů mohlo pomoci. Omlouvám se, ale i pro mě je to téma, kterému se prostě nedá vyhnout. Europoslankyně Šojdrová udělala správnou a odvážnou věc. Takovou, kterou měla fůra politiků udělat už dávno. Vyzvala našeho premiéra a potažmo celou vládu k projevení alespoň náznaku soucitu s dětmi ve velmi těžké životní situaci.

Politici, kteří nechtějí být usvědčeni z asociálního sobectví nebo nenávisti, jsou tímto tématem zatlačeni do kouta. Zatímco si voliči už zvykli na nelidskost, s jakou populisté deklasují dospělé uprchlíky (nejsou to uprchlíci, ale ekonomičtí migranti, mají drahé mobily, znásilňují, vraždí atd.), sobeckost k dětem i v této otrlé době bije do očí.

„Naštěstí“ demagogie je něco, v čem se politici jako Andrej Babiš nebo hradní mluvka Jiří Ovčáček cítí jako ryba ve vodě.

Podle jejich návodu jsem sestavil stručný recept, jak si s tím poradit.

V první řadě prohlásíme celý nápad za nekompetentní, nepřipravený a prakticky nerealizovatelný. Tuhle taktiku možná znáte ze seriálu Jistě, pane premiére. On by ten nápad samozřejmě realizovat šel docela snadno a mnohé země ho realizují, ale voličům prostě namluvíme, že jde o nepřekonatelný problém. Ve skutečnosti je to stejné, jako když navrhnete na zastupitelstvu vybudovat městskou knihovnu a návrh bude smeten ze stolu proto, že jste nenechali zpracovat podrobnou dokumentaci.