Deník Referendum Domov

Žena čte noviny. – Ty jsi mi nevěrný, nenávidím tě, zvolá najednou k muži, který se včera vrátil ze služební cesty. – Co se stalo, drahoušku, jak jsi na něco takového přišla?, ptá se muž, který ženě sice nevěrný je, ale neví, jak by se na to, proboha, mohlo přijít. – Tady v novinách píší, že včerejší vlak do Paříže havaroval, to je vlak, kterým jsi měl přijet!, odpovídá žena. – A stalo se někomu něco?, získává čas muž. Žena čte noviny a vidí, že nikomu se nic nestalo a že muž jí jen nechtěl přidělávat starosti. Všechno jako kdyby bylo vyřešeno.

Rozhlasová inscenace, jejíž zápletku zde volně přibližuji, končí ale pro zmíněného muže neslavně. Cestujícím se sice nic nestalo, ale: Zavazadlový vůz shořel! A muž přišel domů s kufrem, takže vlakem, který havaroval, jet nemohl. Nevěra je prokázána. A posluchač se jen domýšlí, jak mohl příběh této francouzské či italské domácnosti nakonec skončit. Já se to nedovím, pokud mi některý ze čtenářů název té inscenace nepřipomene, a to nejlépe i s informací, kde bych si ji po létech mohl znovu poslechnout.

Spěch a strach jsou podle mě dva hlavní důvody, proč chceme mít svá zavazadla stále na dohled. Nechceme deset minut čekat na letišti u zavazadlového pásu. Nechceme nechávat své věci v zavazadlovém prostoru autobusu, když si je tam přece na kterékoliv stanici může někdo vzít. Nechceme a často ani nemůžeme nechávat zavazadla ve vlaku v určených prostorech, protože se tam ani při dobré vůli nevejdou.

Svého času jsem tak po střední Evropě cestoval v malém letadle s člověkem, který měl na klíně plastovou tatrovku, jakou si pamatuji z dětství a na které jsem prošoupal nejméně jedny nové dětské boty. Že by se v případně nutnosti evakuoval těžko, mi bylo jasné. Proč ona tatrovka necestuje v zavazadlovém prostoru, už méně.

Pravidelně si ale dnes nejsem v letadle s to odložit svou tašku nebo batoh do schránky nad sedadlem, protože tyto schránky jsou plné kufrů, které by docela dobře mohly letět v zavazadlovém prostoru, který je pro ně určený. Nebo se cestou letadlem někdo převléká do náhradních šatů?

Kdo dnes cestuje moderními velkými autobusy různých společností, ví, že jejich hlavním heslem je úspora místa. A platí to i pro přihrádky nad sedadly, do kterých rozhodně nedáte kufr, ale nejčastěji do nich nenacpete ani batoh s knihou a věcmi na dva dny. Chce se vám ale takové zavazadlo dávat do zavazadlového prostoru, když jiné nemáte? Kam ho ale máte dát, když je autobus plný cestujících a vy s ním máte jet příštích deset hodin?

A nakonec, při vší modernizaci domácí železnice, musím říci, že staré pomlouvané koženkové vagony nabízejí na svých policích místa pro kufry habaděj. Kdežto nejmodernější pendolina jsou na tom s místem pro zavazadla jako každý druhý dálkový autobus. Jakékoli trochu větší zavazadlo musíte nechat překážet v uličce, aby nemohla procházet průvodčí – a aby se nedalo prchat, když by na to došla potřeba.

A možná jsou to právě hasiči a inspektoři požární ochrany, kdo by nám mohl systémově pomoci. Že různé firmy nechtějí věnovat prostor ve svých autobusech, vlacích či letadlech na ukládání neplatících zavazadel, je předvídatelné. Kdyby se ale pravidla pro průchodnost prostor v případně nutnosti evakuace brala do důsledku, musela by větší zavazadla z vnitřních prostor řady dopravních prostředků prostě a jednoduše zmizet.

Aerolinky by znovu musely trvat na přepravě kufrů v zavazadlových prostorech letadel. Autobusové společnosti by musely přizpůsobit autobusy tak, aby v nich šlo bezpečně a jednoduše ukládat příruční zavazadla. A dráhy by mohly obnovit řazení zavazadlových vozů do svých souprav.

Všechny tyto změny by prospěly nejen kvalitě služeb a zaměstnanosti, ale vynucovaly by si i důvěru lidí k lidem. Nikde přitom není psáno, že by zavazadlový prostor či vůz místo člověka nemohla ovládat aplikace na mobilním telefonu. Nějaký člověk by takovou aplikaci beztak programoval a udržoval. Už to, že bychom svůj kufr několik hodin neviděli, by nás ale nutilo důvěřovat těm, kdo se o něj v mezičase starají a přemisťují ho. V letadle, vlaku i autobuse.