Kuba, české „paralely“ a vojáci-podnikatelé v časech ústavních změn

Jaroslav Bílek, Radek Buben

Pro Kubu se v našem prostředí často používají paralely s Husákovým Československem. Toto porovnání však nefunguje, zejména s ohledem na roli ozbrojených sil v tamní politice i ekonomice, pro niž u nás neexistuje ekvivalent.

Jak si lze snadno všimnout, Kuba představuje v českých médiích jedno z nemnoha latinskoamerických témat, kterému se tu věnuje pozornost. Hlavním důvodem je samozřejmě údajná blízká zkušenost obou zemí, prý podobné takzvaně totalitní režimy a tolik artikulovaná potřeba pomáhat v budování demokracie na Kubě, ústící někdy i do volání necestovat na tento ostrov, které však sotva zaslechneme v případě diktatur arabských či u vojáky kontrolovaného Thajska.

Snaha usilovat o demokratizaci je samozřejmě chvályhodná, ovšem neměla by být nesena špatnými premisami, mimo jiné oněmi údajnými podobnostmi ve vývoji. Jistá část českých intelektuálů a bývalých disidentů chce českou zkušenost s komunismem univerzalizovat, ale nejenom v případě Kuby, kde se nyní chystá změna ústavního dokumentu, naráží tato snaha na zásadní problém. Tím je velmi odlišná podoba tamního režimu, jenž je nesrovnatelný s komunistickým Československem.

Teze o „totalitě“ ani v případě Kuby naprosto neodpovídá politické realitě, protože podstata politického zřízení je zde již dlouhodobě jiná, a dodejme: Kuba nikdy neplnila většinu předpokladů řady protiřečících si a vzájemně se vyvracejících teorií totalitarismu. Současně pak ani zvažované změny ústavy zatím nijak zásadně nezmění autoritářský charakter tamního policejního státu a nepluralitního režimu.

Jeden z faktorů, který odlišuje Kubu od evropských zemí sovětského bloku, a jenž je a také bude klíčovým prvkem dalšího vývoje, je úloha armády v kubánském politickém, ale hlavně ekonomickém životě. A ta výrazně brzdí i naděje na vývoj ve španělském stylu, někdy vkládané do „nového“ politického vedení (komunistický aparátčík Díaz-Canel jako frankistický aparátčík Suárez). Demokratizace by totiž znamenala přinejmenším možnost kontrolovat armádu a kritizovat její fungování.

Na Kubě rozhodují spíše neformální pravidla než ta formální. Mnohé formy „soukromého podnikání“ jsou tu státem tolerovány již dlouhodobě. Foto Courier

Role ozbrojených sil na současné Kubě znesnadňuje pochopení tamního režimu českou veřejností, zejména drží-li se tato v zavedené logice „to jsme přece také zažili“. České zažívání zde prostě nefunguje. V našem kulturně historickém kontextu nikdy nepředstavovala armáda klíčového aktéra na domácí či mezinárodní politické šachovnici, natož pak v ekonomice (semínkový generál Šejna je výjimka a zakázky a rozkrádání vojenského materiálu pravidlo, jež se však nedá srovnat třeba s vlastnictvím mezinárodních hotelů).

V Latinské Americe tomu je však tradičně naopak a armády se tu historicky projevují jako výrazně aktivní političtí hráči. A právě zvýšený vliv vojáků v řadě aspektů kubánského veřejného života je prvkem, který v poslední době činí z Kuby, po léta výjimky z většiny aspektů latinskoamerického vývoje, zemi, jež nyní sdílí něco z typické historické reality kontinentu. A ještě více ji to přibližuje také realitě současné Číny a Vietnamu, ale též Alžírska, Egypta, Thajska či Barmy/Myanmaru. Hledat zde paralely s Husákovým Československem by tudíž znamenalo být v intelektuální tísni.

Není profesionál jako profesionál

V Evropě se historicky považovala situace, kdy je armáda bezmezně podřízena politické reprezentaci a zůstává apolitická, nejenom za ideální, ale též za normální stav. A za vojensky profesionální postoj. Komunistické státy se v tom příliš nelišily. Vojáci se až na výjimky dostávali k moci jako civilisté (De Gaulle či Svoboda), anebo jako individuální diktátoři, hlavně na jihu (Pais, Metaxas, Franco…).

×
Diskuse
JP
August 1, 2018 v 13.56
Zajímavý a nevšední pohled na zákulisí kubánské politiky; autoři však nijakým způsobem nedoložili, proč by tamější režim neměl být považován za totalitní. Samotná ekonomická role tamější armády sotva asi s principem politické totality bude v zásadním rozporu.