Pro Kubu se v našem prostředí často používají paralely s Husákovým Československem. Toto porovnání však nefunguje, zejména s ohledem na roli ozbrojených sil v tamní politice i ekonomice, pro niž u nás neexistuje ekvivalent.
Jak si lze snadno všimnout, Kuba představuje v českých médiích jedno z nemnoha latinskoamerických témat, kterému se tu věnuje pozornost. Hlavním důvodem je samozřejmě údajná blízká zkušenost obou zemí, prý podobné takzvaně totalitní režimy a tolik artikulovaná potřeba pomáhat v budování demokracie na Kubě, ústící někdy i do volání necestovat na tento ostrov, které však sotva zaslechneme v případě diktatur arabských či u vojáky kontrolovaného Thajska.
Snaha usilovat o demokratizaci je samozřejmě chvályhodná, ovšem neměla by být nesena špatnými premisami, mimo jiné oněmi údajnými podobnostmi ve vývoji. Jistá část českých intelektuálů a bývalých disidentů chce českou zkušenost s komunismem univerzalizovat, ale nejenom v případě Kuby, kde se nyní chystá změna ústavního dokumentu, naráží tato snaha na zásadní problém. Tím je velmi odlišná podoba tamního režimu, jenž je nesrovnatelný s komunistickým Československem.
Teze o „totalitě“ ani v případě Kuby naprosto neodpovídá politické realitě, protože podstata politického zřízení je zde již dlouhodobě jiná, a dodejme: Kuba nikdy neplnila většinu předpokladů řady protiřečících si a vzájemně se vyvracejících teorií totalitarismu. Současně pak ani zvažované změny ústavy zatím nijak zásadně nezmění autoritářský charakter tamního policejního státu a nepluralitního režimu.
Jeden z faktorů, který odlišuje Kubu od evropských zemí sovětského bloku, a jenž je a také bude klíčovým prvkem dalšího vývoje, je úloha armády v kubánském politickém, ale hlavně ekonomickém životě. A ta výrazně brzdí i naděje na vývoj ve španělském stylu, někdy vkládané do „nového“ politického vedení (komunistický aparátčík Díaz-Canel jako frankistický aparátčík Suárez). Demokratizace by totiž znamenala přinejmenším možnost kontrolovat armádu a kritizovat její fungování.
Role ozbrojených sil na současné Kubě znesnadňuje pochopení tamního režimu českou veřejností, zejména drží-li se tato v zavedené logice „to jsme přece také zažili“. České zažívání zde prostě nefunguje. V našem kulturně historickém kontextu nikdy nepředstavovala armáda klíčového aktéra na domácí či mezinárodní politické šachovnici, natož pak v ekonomice (semínkový generál Šejna je výjimka a zakázky a rozkrádání vojenského materiálu pravidlo, jež se však nedá srovnat třeba s vlastnictvím mezinárodních hotelů).
V Latinské Americe tomu je však tradičně naopak a armády se tu historicky projevují jako výrazně aktivní političtí hráči. A právě zvýšený vliv vojáků v řadě aspektů kubánského veřejného života je prvkem, který v poslední době činí z Kuby, po léta výjimky z většiny aspektů latinskoamerického vývoje, zemi, jež nyní sdílí něco z typické historické reality kontinentu. A ještě více ji to přibližuje také realitě současné Číny a Vietnamu, ale též Alžírska, Egypta, Thajska či Barmy/Myanmaru. Hledat zde paralely s Husákovým Československem by tudíž znamenalo být v intelektuální tísni.
Není profesionál jako profesionál
V Evropě se historicky považovala situace, kdy je armáda bezmezně podřízena politické reprezentaci a zůstává apolitická, nejenom za ideální, ale též za normální stav. A za vojensky profesionální postoj. Komunistické státy se v tom příliš nelišily. Vojáci se až na výjimky dostávali k moci jako civilisté (De Gaulle či Svoboda), anebo jako individuální diktátoři, hlavně na jihu (Pais, Metaxas, Franco…).