O licoměrném děsu z návratu komunistů

Jiří Hlavenka

V lamentacích řady politiků i komentátorů, podle kterých je vláda s podporou bolševiků něco mezi morovou ranou a srpnovou invazí, zní podle Jiřího Hlavenky příliš mnoho falešných tónů.

Komunisté jsou součástí domácího demokratického zřízení dvacet osm let. Mají svoje věrné voličstvo, většinou lidi, kteří patřili v minulém režimu k prominentům — tehdejší vítěze, dnešní poražené.

Důležitější však je, že komunisté nejsou oněch osmadvacet let v parlamentu v izolaci. Pomáhají ochotně formou „něco za něco“ prohlasovávat zákony. Navrhují stovky zákonů, pozměňovacích návrhů a dalších úprav, které jsou prohlasovávány. Jsou členy či funkcionáři mnoha výborů a parlamentu samého. Na mnohé přicházejí mdloby z toho, že Vojtěch Filip je nyní prvním místopředsedou parlamentu. Připomínám tedy, že ve funkci místopředsedy byl sedmkrát, za vlády Petra Nečase (ODS), v obou vládách Mirka Topolánka (ODS), ve vládách Špidly, Grosse i Paroubka (všichni ČSSD).

Dlouhodobá opoziční role komunistů pak není výsledkem jejich společenské ostrakizace, ale zcela pragmatického politického kalkulu, a to dokonce z obou stran. Pro předchozí vládní strany byla přímá účast KSČM ve vládě nepřijatelná, protože by jim to odehnalo voliče. Pro komunisty byla účast ve vládě též nevítaná, protože pro své voliče jsou stranou protestní, „protirežimní“, a účastí na nenáviděném režimu by rovněž přišli o svoje voliče.

S komunisty se nemluví, říkají mnozí. Ale mluví s nimi všichni. Repro DR

Proto docela platí parlamentní bonmot, podle kterého jsou komunisté „stranou s největším koaličním potenciálem“: jako totální materialističtí pragmatici podpoří kohokoli, napravo nebo nalevo, když jim z toho něco kápne.

Proto mi zní opravdu falešně, když tradiční strany varují před „návratem komunistů k moci“: oni jsou přece součástí mocenských struktur celou dobu. Ano, přímá podpora menšinové vlády je cosi nového, ale že bych v tom spatřoval nějaký neslýchaný posun oproti minulosti, to ne. A žehrání od stran, které s komunisty čtvrt století čile a přátelsky ve Sněmovně spolupracují, je totálně licoměrné.

Upřímně: proč v sobě najednou politické strany objevily takovou antikomunistickou vášeň? Není to nic než sběr politických bodů a běžná součást kampaně. Ostatní strany doufají — a nikoli bez logiky věci — že hlasité poukazování na souručenství Babiše s bolševiky oslabí jednoho i druhé, přesně z důvodů, které jsem uvedl výše, plus to, že coby collateral damage to definitivně pohřbí sociální demokracii.

Asi bych souhlasil, že jim to ublíží. Ale nepohřbí je to a spíš si myslím, že to dost poškodí ostatní strany: antikomunismus není program a přes veškeré úsilí jsem se stále nedobral toho, jak vypadá pozitivní, tvořivý program pro lepší Českou republiku v podání všech ostatních stran (s výjimkou Pirátů, kteří se lamentování na poměry skoro neúčastní, ale naopak přicházejí s návrhy, které dávají smysl).

Ještě k druhému tématu „Komunisté jsou demokratická strana“. Tento výrok, otištěný na titulce (Babišovy) MF Dnes palcovými písmeny rovněž způsobil na Facebooku mnoho infarktových stavů.

Demokratičnost strany posuzuji podle dvou důležitých, ale oddělených měřítek — zdali má strana vnitřní demokracii (struktura je tvořená zdola členstvem a předseda a další orgány jsou řádně voleni) a zda prosazuje demokracii navenek.

Kopněte si do mě, ale myslím si, že úroveň vnitřní demokracie je u českých komunistů na poměry vcelku standardní — na úrovni ostatních takzvaně tradičních stran. Oproti tomu hnutí vlastněné Andrejem Babišem a hnutí vlastněné Tomiem Okamurou naprosto nelze považovat za politické subjekty s vnitřní demokracií. Ani v jednom, ani v druhém žádná není.

Babiš, respektive nějaké jeho firmy, jsou vlastníkem jména, loga, domény hnutí a v jeho rukou (či rukou úzké skupinky věrných) spočívá prostinký a nesmírně účinný nástroj, jak zlikvidovat kohokoli, kdo by snad zkusil předsedovi vzdorovat či jej nedejbože sesadit — zrušení buňky, ve které je rebel registrován, čímž dojde k zániku jeho členství a ukončení rebelství likvidací.

U Okamury pak má předseda vždy pravdu, a pokud ne, pak platí bod č. 1. Zákon o politických stranách, vztahující se právě tak i na hnutí, uvádí, že stanovy stran a hnutí musí být demokratické — par 4/b: „b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány“. Podle mého názoru tomu obě tato uskupení odporují, a zejména Okamurovci se mi zdají být v kolizi i s dalšími ustanoveními par. 4. Tento zákon přímo těmito ustanoveními zamezuje — či měl by zamezit, aby se politické soutěže účastnily diktátorsky zorganizované strany. Strany a hnutí porušující zákon o politických stranách by měly být zrušeny. Proč se o to dosud nikdo nepokusil?

Co se týká oné „vnější“ demokracie komunistů, tedy prosazování demokratických zásad, demokratické společnosti, jsou s ní nepochybně na štíru. Přesto však ve svých stanovách opustili věci, jako je ozbrojený boj proti moci, prosazování násilné revoluce zdola a násilné svržení demokratického režimu.

Pokud jsem tedy řekl, co komunisté všechno nejsou, pak bych měl dodat, čím jsou. V převážné většině je to skupina soudruhů podnikatelů — i vskutku odporný stalinista Skála vlastní firmu či firmy, je tedy úspěšným soukromým podnikatelem. Totální rozpory mezi teorií a realitou uměli komunisté vždy překonávat s elegancí jim vlastní, viz třeba „boj za mír“.

Většina vrcholných komunistických představitelů se v kapitalismu má tak dobře, že se jim o takovém životě v předchozím režimu ani nesnilo, což jim ovšem nebrání současný režim drtivě kritizovat. Jejich voličstvo jsou starší až velmi staří lidé, kteří jsou dosud početní jen z jediného důvodu, a to díky prodloužení délky dožití o deset let díky tomu, co přinesla demokratická a svobodná společnost: čistší životní prostředí, lepší životní styl, kvalitní potraviny. Pokud bychom nadále žili v „socialismu“, většina jejich dnešních voličů by nebyla mezi živými.

Nějaké „marxisticko-leninské“ ideje u KSČM nenalézám. Pokud je deklamují, je to jen divadlo pro voliče, protože řada z nich tomu stále věří. Zbyl jen brutální materialismus — hnusný výdobytek minulého režimu, který bohužel s jeho pádem nezemřel, ale žije dále a daří se mu dobře. (Ostatně nějaká víra v hluboké ideje budování lepší společnosti u KSČ chcípla 21. srpna 1968, bez možnosti vzkříšení).

I tohle je dostatečně velká ohavnost, nicméně opět lze říci, že důraz na materialismus, na „mít se dobře“ jako na jedinou hodnotu, vedle které už žádné další neexistují, je velice silný i u všech ostatních domácích politických stran. Viz ostatně náš přístup k uprchlíkům.

Nejhorší a nejodpudivější vlastnost komunistů je pochopitelně jejich nedistancování se od minulosti, které počíná ostentativním ponecháním si názvu (písmenko navíc je jen kosmetická změna) a občasným testováním, co česká společnost vydrží přes výroky tvorů, jako je třeba Semelová (dvojnásobná poslankyně, předsedkyně zastupitelského klubu komunistů v Praze a kandidátka na pražskou primátorku, takže žádná řadovka, ale jedna z nejvyšších funkcionářů strany).

Nepřiznání si viny za obrovské zločiny minulého režimu — naprosto nesrovnatelné s jakýmikoli chybami, které s sebou nese režim polistopadový — je hlavním důvodem jejich nepřijatelnosti „odteď až na věčnost“. Tím spíš to ale kontrastuje s jejich aktivní a bezproblémově přijímanou účastí na politické moci v České republice po osmadvacet let a tím licoměrněji zní náhle probuzené protesty ostatních politických stran.

Chcete opravdu vyzmizíkovat bolševiky z domácí politické scény? Postarejte se o kvalitní vzdělání, které naučí mládež porozumět světu kolem. Vzdělaný člověk komunisty nikdy volit nebude. Přineste kvalitní plán — chcete-li, politický program — který posune Českou republiku na úroveň například severských zemí, kde se daří skloubit vysokou ekonomickou úroveň se současně vysokou úrovní sociálního státu, který za sebou nezanechává stovky tisíc poražených. (I ve Švédsku je komunistická strana. V posledních volbách získala šest tisíc hlasů). Buďme jako Švédi a nebudeme tu mít komunisty. A ani Babiše.

    Diskuse
    JP
    July 17, 2018 v 13.40
    Zajímavá úvaha. ;-) Víceméně se vším je možno souhlasit; včetně toho, že jakékoli skutečně autentické komunistické ideje byly v českém prostoru definitivně pohřbeny už 21. srpna 1968.

    Takže jenom malá poznámka: ta korelace mezi sociálním státem a počtem příznivců komunismu není tak zcela jednoznačná; takové USA jsou asi všechno jiné nežli švédským sociálním státem, a přesto i tam by se těch komunistů našlo sotva více nežli těch švédských šest tisíc.
    July 17, 2018 v 14.33
    Ono je bohužel dost lidí, kteří sociální stát považují za něco, co má s komunismem určitou souvislost. Někteří tak patrně vidí i to bezplatné vzdělání, jehož kvalita má podle autora zabránit volbě komunistů.

    HZ
    July 17, 2018 v 18.33
    Jen k prvnímu odstavečku:
    Vítězové a poražení se za těch osmadvacet let neuvěřitelně pomíchali.
    July 18, 2018 v 10.15
    Dobrá poznámka pana Poláčka
    Marginalizace voličské podpory komunistických stran v západních zemích není jen důsledek sociálního státu. Působilo zde více faktorů, včetně zatažení komunistů do vládní zodpovědnosti (Francie) nebo její nekompatibilita s národní identitou (USA). A to byl právě faktor, který u nás naopak hlasy komunistům přidal. Ve volbách v roce 1935 měli komunisté u nás kolem 10%, ve volbách v roce 1946 již čtyřikrát více. Komunisté dokázali po válce dobře prodat a navázat na v moderním češství zakotvené antiněmectví, spojit ho s panslavismem s kořeny v národním obrození a stylizovat se do role zachránců národa před germánským nebezpečím. Získali také spoustu voličů nově usazených obyvatel pohraničí na majetku vyhnaných Němců. Díky obsazení postu ministra zemědělství vznikl do určité míry pravdivý dojem, že jim majetek dali komunisté. K nějaké významnější příchylnosti Čechů ke komunistickým idejím bych byl shovívavý. Vycházelo tak trochu s konstitučního plebejství, antiklerikalismu první republiky, ale po válce bylo podstatné antiněmectví, které přetrvává v určité míře v podstatě dodnes. S tím spojené rusofilství. Dost mě šokovalo, když jsem si přečetl rozhovor s bývalým reformním ministrem zahraničí Jiřím Hájkem z prosince 1968, který pár měsíců po okupaci obhajoval podporu a spojenectví se SSSR na mezinárodněpolitickém poli.
    JP
    July 18, 2018 v 12.01
    Konstituční plebejství
    Ano, těch faktorů vedoucích k té komparativní anomálii, že v ČR z celé bývalé východní Evropy prakticky jako jediná přežila a stále se udržuje komunistická strana, tedy těchto faktorů je více.

    Zastavme se teď trochu blíže u toho "konstitučního plebejství". Řekl bych totiž, že tento rys národní povahy či konstituce ve vztahu ke komunismu působí dvojím, navzájem protichůdným směrem.

    Na jedné straně Češi opravdu mají velice silnou tendenci věci veřejné vidět především "zdola", tedy pohledem plebejce. To znamená: hledí s apriorní nedůvěrou na všechno, co nějak souvisí s "elitami": tedy na vysokou politiku, ale i třeba na "velké hráče" v oblasti ekonomiky. Mnoho Čechů opravdu vyznává heslo "malé, ale moje". Možná že se tu stále ještě projevuje jakási skrytá mentalita (svým původem ruské) občiny.

    Zkrátka, když po listopadovém převratu do země doslova vtrhl kapitalismus, mnoho lidí to skutečně pociťovalo jako vyslovenou invazi. A to nejen z důvodů věcně oprávněných, tedy pro objektivně negativní vlastnosti kapitalismu; ale proto že tou přítomností dynamismu velkokapitálu a jeho průmyslu měli pocit že je ohrožen ten jejich malý, důvěrně známý český svět. A tak se přiklonili či stále ještě přiklánějí ke komunismu, jakožto domnělé obraně proti této "invazi ze Západu".

    Na straně druhé ale Češi právě svým plebejstvím by příliš mnoho pochopení pro komunismus mít neměli: neboť komunismus je ve své původní formě idea velkolepá, světodějná, která má k plebejskému myšlení opravdu velmi daleko.

    Ale jak uvedl autor článku, ty původní komunistické ideje vyšuměly už v roce osmašedesátém; takže co dnes ještě přežívá pod hlavičkou komunistické strany je jakási podivná směsice antikapitalistických resentimentů a reálné kapitalistické praxe.
    MP
    July 18, 2018 v 14.17
    Josefu Poláčkovi: Vynalézavé a příliš složité
    Komunistická strana v Československu přežila z jednoduchého důvodu. Obnovila se tu -- a měla se z čeho obnovit -- ČSSD a zablokovala transformační prostor, který využily komunistické strany Polska a Maďarska. Po rozpadu státu se projevil rozdíl ukotvení sociální demokracie, proto i rozdílný vývoj komunistických stran.

    Zároveň je otázka, co vlastně přežilo?
    Populistická a národovecká KSČM není ani antisystémová, aní radikální, natožpak levicová.
    July 18, 2018 v 16.16
    Souhlasím s tím, že komunistické ideje v našem prostředí skončily v roce 1968, i když tehdy to nebyla leninská cesta ke komunismu, jak si mnozí namlouvali, ale spíše v duchu Kautského nebo Bucharina.

    Z KSČM v podstatě zbylo to národovectví a populismus. Ale musím polemizovat, ČSSD nezablokovala reformní levicový prostor, ale KSČ(M) neměla sílu do něj vstoupit, protože narozdíl od komunistických stran v Polsku a Maďarsku byla historicky oslabena normalizačními čistkami. Proto se KSČM zcela minula s levicovým křídlem OF, které našlo azyl v sociální demokracii. Ta měla také v českém prostředí významnější tradici než v méně průmyslovém Polsku a Maďarsku, navíc s vyloženě autoritářskými režimy mezi válkami.
    JP
    July 19, 2018 v 10.43
    Návrat do levicového prostoru
    Je nutno si také uvědomit, že pro KSČ byl ten "návrat do levicového prostoru" zásadně ztížený tím, že KSČ byla - jako prakticky nikde jinde ve východní Evropě (s výjimkou snad baltských států) zcela kompromitována kolaborací s okupačním režimem cizí mocnosti.

    V tomto ohledu opravdu stála před dilematem, které bylo objektivně neřešitelné: buďto se musela s tou okupací "ve jménu záchrany socialismu" ztotožnit, a pak se samozřejmě naprosto diskvalifikovat pro přijetí v jakémkoli jen trochu svobodomyslném "levicovém prostoru" - anebo by se od té okupace musela zásadně distancovat, ovšem s tím že pak by musela vysvětlit, proč sama s tímto okupačním režimem celá léta ochotně kolaborovala.

    Toto dilema KSČ(M) nevyřešila dodnes (jak řečeno, je objektivně neřešitelné), a proto se stále nachází v tom podivném meziprostoru mezi ultrakonzervatismem na straně jedné a potřebou přece jenom být nějak vnímána jako "standardní" politický subjekt na straně druhé.

    KSČ by toto dilema mohla překonat jediným způsobem: vrátit se skutečně ke svým původním kořenům, totiž k radikální ideji lidské svobody, bez vykořisťování a bez útlaku jakéhokoli druhu. Jenže: to by musela odmítnout právě tu sovětskou okupaci, a musela by se radikálně distancovat přinejmenším od dvou posledních desetiletí svého působení. V souvislosti s tímto krokem by ale musela vyházet ze svých řad všechny stalinisty a brežněvisty - čili odhadem nějakých 90% svého zbývajícího členstva.
    July 19, 2018 v 22.44
    Pane Poláčku,
    máte vlastně pravdu, neuvědomil jsem si, že ani v Maďarsku ani v Polsku se nejednalo o kolaboraci s nově vzniklým okupačním režimem jako v Československu. Navíc po 20 letech normalizace došlo k výměně právě jedné generace.

    Slovensko bylo jinou kapitolou. Zde byl v roce 1968 započat proces státoprávní emancipace, normalizace byla ve slovenském kontextu stále ziskem, nikoli ztrátou. Došlo zde k reformě KSS v SDL, ale i potom SDL nezůstala jedinou "sociální demokracií" a KSS se v politickém systému přece jen mihnula významněji.
    July 20, 2018 v 6.35
    Pokud jednali čeští komunisté protinárodně, jak to potom souvisí s vaším tvrzením, že byli národovci? Byli tedy národovci jednající protinárodně?
    MP
    July 20, 2018 v 10.49
    Evě Hájkové
    Ano, řekla jste to přesně. Ostantě nidoo netvrdil, že by komunistíé oplývali přílišnou kozistencí ideologie nebo jednání. Kolaborace s okupační mocností jim nijak nebránila recyklovat národovecké mýty.
    + Další komentáře