Chebská lávka na Švédský vrch a optimalizace

Optimalizace na železnici, jejíž součástí bylo i oddělení dopravní cesty od dopravce, provozujícího vlaky, tedy Správy železniční dopravní cesty od Českých drah, nepřinesla cestujícím mnoho dobrého. Příkladem může být situace v Chebu.

Na začátku prázdnin máme otřesnou vládu, apokalypticky hrůznou situaci na silnicích, rozvrácené evropské struktury, které jejich představitelé nevědí, zda slepit, nebo rozbít. Máme velmi mnoho schopností a dovedností, podpořených technologiemi, a nevíme si rady s věcmi, které naši poměrně nedávní předkové vyřešit uměli.

Chováme se jako společnost dětinsky, a přitom se oháníme sumou tradic, zkušeností a pokroku. Vlastnické vztahy a neschopnost dohody jednotlivých vlastníků blokují různá řešení, která by prospěla všem, ale z důvodů, které by bylo snad i komické vypisovat, k řešení nemůže dojít.

Než člověk začne hledat viníka a volat po trestu, není od věci si uvědomit, že každá chyba nemusí být způsobena úmyslně, že špatná rozhodnutí nemusí být vedena zlými úmysly. Na druhu stranu – je skoro jisté, že někde nějaký úmysl, který nemá přinést prospěch veřejnosti, ale jen někomu, obvykle bývá, nebo nějak samovolně vzniká ve shodě s vývojem událostí, které některé z nás vlečou s sebou, jiní jich dovedou využít a ještě jiní z nich něco vytřískat. Já ale na začátku prázdnin nechci psát o politice, ale o koupališti a lávce.

Jedno z proklamovaných zlepšení, které cestujícím mnoho zlepšení nepřineslo, se odehrálo na přelomu milénia na železnici. My, co často vlakem jezdíme, jsme s obavami hleděli na takzvanou optimalizaci (to je slovo, které se bude jednou používat tak, jako my dnes používáme s ironií a pohrdáním slovo normalizace), která obestavovala koleje protihlukovými stěnami, přes které není vidět do krajiny, rušila nádraží, zavírala čekárny, likvidovala trafiky s možností ranní kávy k novinám.

To jen tolik, kolik bylo vidět (a mě se zmocnila beznaděj, když jsem viděla, jak se totéž děje v bývalé NDR, hned bylo poznat, že nám není pomoci). To podstatné ale vidět nebylo, totiž oddělení dopravní cesty od dopravce, provozujícího vlaky, tedy Správy železniční dopravní cesty, od Českých drah (provozovatele nákladní dopravy vynechávám, ale patří do toho taky).

Ba65a199_141706_5697992Železniční lávka byla součástí periferie města. Pak dosloužila a byla stržena. A na novou nejsou peníze. Foto Regiony

Když inženýři SŽDC nemají žádný jiný než technokratický vkus a smysl (a to se inženýrům stává), je výsledkem něco lidem nepříjemného, studeného, škaredého a ve výsledku ne tak funkčního, jak by se očekávalo a jak jsme znali před optimalizací. Dnes, když je potřeba něco udělat na trati, musí se jednat se dvěma subjekty: s jedním, který jezdí, a druhým, který má koleje a stavby. A ti se dohromady nesejdou a obce s potřebami obyvatel jim jsou slabým partnerem.

A teď o té lávce: Železniční lávka v Chebu byla známou součástí železniční periferie města. Když jsme se do města v 80. letech přistěhovali, chodili jsme se s dětmi dívat na kolejiště, depo a točnu, ještě tam stály vyřazené parní lokomotivy. Kolejiště je velice rozsáhlé a dnes je na něm radostný provoz mnoha vlaků, přejíždějících přes hranici, jako by nebyla.

Na lávku se chodilo po schodech a sestupovalo se taky po schodech, na jednom konci byla pošta, na druhém rybníček. Vynést do těch schodů kolo bylo namáhavé, ale stálo to za to. Cesta přes lávku byla účelnou a bezpečnou zkratkou ke čtvrti zvané Švédský vrch, kde je dnes mohutná průmyslová zóna. Průmysl tam ovšem byl vždycky, a také různé sklady a prodej stavebnin a dřeva a likvidace vyřazených aut. V řadách domků bydleli železničáři, lidé tam bydlí dodnes.

A do téhle složité periferní struktury jsou ještě vloženy zahrádky s chatičkami, které v tom ruderálním nepořádku září nádhernými květy. Lávka dosloužila a byla stržena, znamenalo to mimořádnou událost, při odstranění železné konstrukce dlouhé přibližně tři sta metrů v Chebu pracoval jeden z největších jeřábů v republice. Všichni samozřejmě předpokládali, že bude postavena lávka nová. Jenže (a teď cituji z článku na iDnes z ledna 2018):

„Stavba nové lávky přes chebský areál nádraží na Švédský vrch se komplikuje. Během jednání města s železničáři totiž vyšlo najevo, že podle nových bezpečnostních standardů už v kolejišti nesmí být žádné překážky. Jenže těmi jsou právě patky nosných sloupů, se kterými počítá i projekt nové lávky.

Postavit takové přemostění, které by splnilo požadavky na bezpečnost, by však bylo drahé. Mluví se o částce přes 100 milionů korun, což by byl dvojnásobek původně zvažované sumy.

Pokud se město nedohodne se železničáři, čeká zastupitele zásadní dilema. Musí rozhodnout, zda by se za takových podmínek lávka vůbec stavěla. V každém případě chce radnice ještě letos nechat nefunkční most zlikvidovat a lidem ze Švédského vrchu zajistit bezpečnou cestu do města.

„Na demolici lávky máme v rozpočtu připravených 15 milionů korun. Jsou v tom peníze jak na samotnou demontáž a snesení konstrukce, tak na železniční výluky, které bude muset město hradit,“ uvedl chebský místostarosta Michal Pospíšil. „K tomu bychom mohli získat přibližně dva miliony za železný šrot,“ upřesnil starosta.

Město převzalo lávku, ke které se nikdo nehlásil, do svého majetku v roce 1990. Konstrukce, která se skládá z přibližně sedmi částí, nesloužila jen obyvatelům Švédského vrchu a zaměstnancům železničního depa. Byla cílem turistů a nadšenců, kteří se zajímají o železnici. Z lávky totiž měli nádraží jako na dlani. Využívali ji lidé, kteří ve firmách na Švédském vrchu pracují, bydlí nebo zde mají garáže a zahrádky.
– konec citátu.

Situaci komplikuje vlastnictví pozemků, což je dnes jedna z nejhorších komplikací všude, a tak to vypadá, že nová lávka nebude, protože to je celé moc drahé. Paradoxní na tom je, že v technologické době, kdy se na Švédském vrchu rozprostřela veliká průmyslová zóna, kde pracuje spousta lidí, a celá ta čtvrť dostala jiný význam, než mívala dříve jako periferie za železnicí, není v silách města spolu se správou železniční dopravní cesty a Českými drahami najít řešení.

I když se cesta na Švédský vrch nějak vyřešit musí (jedna moje známá tam bydlí, člověk se tam opravdu dostane jen strašnou zacházkou v hustém provozu, pod viaduktem, kde chybí chodníky). Situace pohybu ve městě se zhorší (už se zbouranou lávkou zhoršila) a jakékoli řešení jiné než lávka je kompromis sice nutný, ale nepostačující.

Ale ještě o tom koupališti: u nás v Praze na Lhotce chtěl člověk, který si kdysi od Pozemkového fondu koupil pozemek s koupalištěm, v konjunktuře bytové výstavby koupaliště zrušit a postavit tam domy. Zvedl se občanský odpor, městská část od něj koupaliště odkoupila (pro něj to byl nakonec docela výnosný byznys) a na začátku prázdnin bylo obnovené a esteticky i technologicky zmodernizované koupaliště po pěti letech otevřeno. Sláva, něco se povedlo. Kéž se to povede i s chebskou lávkou.

Chytré mobily člověku počítají, kolik ušel kroků, je to zdravé a nejjednodušší a bezplatné pro udržení kondice. Jen k té prosté chůzi musí být podmínky.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.