Kdysi slavné město Cheb představovalo po dlouhá desetiletí pevnou hráz socialismu. Místní německé obyvatelstvo bylo po druhé světové válce vyhnáno a jeho místo zaujali lidé ze všech koutů republiky. Dnes dvaatřicetitisícové město pomalu ožívá. Fasády domů v historickém centru jsou opraveny, věže kostela sv. Mikuláše již několik let krášlí nové střechy a na obou březích řeky Ohře pod románskou falcí Fridricha Barbarossy vznikla krajinná výstava.

V Chebu sídlí solidní regionální muzeum, dvě galerie a jediná stálá divadelní scéna v Karlovarském kraji. Za poslední roky ve městě vyrostlo několik nových nákupních center. Jednomu musela ustoupit budova pivovaru, druhému pěkné cihlové sklady Fischerovy strojírny. Malé obchody i některé domy v samém středu města jsou však často prázdné. Na ulicích, když jimi zrovna nemašírují dechové orchestry či vojsko Albrechta z Valdštejna, bývá klid.

Poslední sněmovní volby v Chebu vyhrálo s necelými jednadvaceti procenty politické hnutí ANO, které o sedmačtyřicet hlasů porazilo sociální demokracii. Třetí jen s malým odstupem skončili komunisté a žádná další politická strana nepřekonala hranici deseti procent. Před sedmi lety zvítězila ČSSD s třiadvaceti procenty, následovaná občanskými demokraty, komunisty a TOP 09. Přes desetiprocentní hranici se tehdy dostala i politická divize bezpečností agentury Víta Bárty Věci Veřejné.

Ve volbách v roce 2006 si většinu hlasů v Chebu rozdělili sociální a občanští demokraté. Obě strany získaly přes dvaatřicet procent hlasů. Třetí místo jako obvykle obsadili komunisté. A poprvé ale i naposled dosáhli slušného výsledku Zelení s více než šesti procenty. V Chebu se volí obdobně jako ve zbytku země — jen oproti republikovému průměru jsou tady tradičně silnější komunisté.

Z perónu zdraví Tomio

Když se člověk do Chebu vypraví vlakem, vystoupí ve velké, lehce omšelé nádražní budově architekta Josefa Dandy, která na počátku šedesátých let nahradila válkou zcela zničené staré nádraží. Její prostory zdobí pěkné mozaiky s kosmickými náměty od Jaroslava Moravce, kovová plastika Huga Demartiniho a díla dalších umělců.

První, co jsem spatřil při výstupu z vlaku, byl velký reklamní poutač Tomia Okamury. Předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie jako obvykle slibuje zavést odvolatelnost politiků a hmotnou i trestní odpovědnost všech těch, kteří hospodaří s veřejnými penězi.

„Asi budu volit Okamuru,“ řekl mi zhruba padesátiletý muž, který postával s cigaretou před nádražím. Další na znamení souhlasu přikývl. „Já volit nepůjdu. Stejně to nemá cenu,“ dodal stručně třetí, típl cigaretu a odešel na vlak. Když jsem se dvou zbylých spolukuřáků ptal, proč se rozhodli právě pro Okamuru, pokrčili rameny. „A cigárko by nebylo, kamaráde,“ přehlušil otázkou chvíli mlčení první z mužů.