Poznala jsem ji začátkem sedmdesátých let minulého století, v době, kdy vykonávala advokátní praxi v Hybernské. Bylo jí málo přes čtyřicet, byla půvabná a nadto chytrá a nadto pracovitá. Kombinace, která se často nevidí, a všechny důvody k tomu, aby byla alespoň lehce nafoukaná.

Ale opak byl pravdou. Přátelská, společenská a ochotná pomoci, kde bylo třeba a uznala-li to za vhodné. Ani nevím, kdy se mi dostalo té cti a mohla jsem si s ní tykat. Ostatně, i mně pomohla v tom, že jsem jako koncipientka mohla přejít z Loun do Kladna, čehož jsem si moc cenila vzhledem k bydlišti v Praze.

Mladí advokáti a koncipienti k ní vzhlíželi s respektem a mnozí s obdivem. Starší kolegové v poradně — prvorepublikoví advokáti, si jí vážili a brali ji za sobě rovnou.

I nemnozí straníci, kteří se v advokátní poradně číslo 4 vyskytovali, ji respektovali jako nepřehlédnutelnou, slyšitelnou a viditelnou profesionálku. A věru, že jim to nijak neulehčovala, byla stále sama sebou, profesionálkou, čestnou ženou a dámou.

Největší proslulost získala v oboru odškodňování pracovních úrazů. Mnoha ostravským horníkům vysoudila odškodné ve výši, kterou by se patrně většina jiných advokátů neodvážila ani nárokovat. Svou argumentací tvořila v pravém smyslu podklady pro judikatorní rozhodnutí.

Patřila také k těm nemnoha advokátům, kteří se nebáli převzít zastupování ve věcech, které měly politické souvislosti. Tehdy to nebylo vůbec samozřejmé a ne všichni advokáti k tomu byli ochotní. Někteří v těchto situacích doslova selhali.

Do této kategorie kauz patří i nejznámější Dášin případ — zastupování paní Palachové, matky Jana Palacha ve sporu o čest syna. Tu se pokusil zhanobit tehdejší poslanec Vilém Nový, „teoretik“ studeného plamene, na nějž měl Jan Palach podle něj spoléhat.

Byla to nehoráznost, avšak tehdejší soud mu dal za pravdu, a jak to následně charakterizovala sama Dagmar Burešová, s obskurním odůvodněním, že lidé jako Jan Palach čest nemají… Jméno onoho „takésoudce“ je dnes zapomenuto, život a práce Dagmar Burešové byly oslaveny televizním triptychem Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové.

Od prosince 1989 do konce června 1990 zastávala Dáša funkci ministryně spravedlnosti, a to jako první žena na tomto postu od založení republiky. Přes relativně krátkou dobu stačila předložit rehabilitační zákon a malý i velký restituční zákon. Jako vždy — jasný směr a rychlý tah na branku.

Poté, další dva roky, byla předsedkyní České národní rady. V lednu 1991 obhajovala český návrh Listiny základních práv a svobod a z jejího vystoupení je velmi dobře patrné, že si lépe než mnozí jiní řečníci uvědomuje podstatu a funkce základních práv. Škoda, že se v jejím životopisu neobjevuje i funkce v Ústavním soudu. Byla by v ní skvělá.

V roce 2002 byla Dagmar Burešová za všechny své zásluhy oceněna prezidentem Václavem Havlem Řádem TGM. Právnickou obcí byla v rámci soutěže Právník roku v roce 2007 uvedena do Síně slávy.

Tři roky na to, v roce 2010, utrpěla úraz a od té doby byla upoutána na lůžko. Trpělivě se o ni staral manžel — lékař MUDr. Radim Bureš. Do 30. června tohoto roku.

Milá Dášo, odpočívej v pokoji.