Život proti smrti u Formana a Herze

Smrt Miloše Formana i Juraje Herze připomíná kromě dvojího skvělého a zcela odlišného filmového díla i dobu, kdy jsme byli se svým uměním pro svět zajímaví. Ta už je bohužel za námi.

V uplynulých dvou týdnech zemřeli dva představitelé české filmové nové vlny. Jako první Juraj Herz a brzy poté Miloš Forman. Živ je z té generace už poslední režisér Jiří Menzel a i ten rolí ve filmu Tlumočník ještě připomněl, kolik talentu bylo nashromážděno v generaci, pro kterou byla vrcholem tvůrčího života 60. léta.

Nonkonformní filmový režisér, pedagog, divadelníka hudebník Petr Marek k nové vlně v rozhovoru pro Lidové noviny podotýká, že československou novou vlnu nepovažuje za tak mimořádný úkaz, jak se to u nás traduje, že přece světové, nebo zmenšeme okruh, evropské filmové umění bylo jedna velká nová vlna, že jsme však tehdy vstoupili do mezinárodního kontextu a v jeho konkurenci se dovedli ozvat nepřeslechnutelným hlasem.

Ani nevím, jak to ti tvůrci vlastně udělali, když cesta k informacím byla složitá, cestování skoro nemožné, povolovací procesy otravné až destruktivní. Možná byli hnáni energií revolty, jak píše ve svém článku Jan Šícha. Vůlí k životu, nadějí, touhou po pravdivé kráse.

Osobně mám z Formanových filmů nejradši Přelet nad kukaččím hnízdem. Může za to pochopitelně fascinující výkon Jacka Nicholsona – ale i herecké obsazení patří k režijnímu umění. Nejen že je prostě krása sledovat, co a jak to Nicholson hraje. Výborné a vždy nové zážitky z detailů přinášející je sledovat celý děj a drobné momenty jednání a chování všech postav.

LodTentýž člověk může být blb i profesor, záleží na okolnostech. Repro YouTube

Vrcholnou scénou pro mě je, když McMurphy vyveze pacienty ukradeným školním autobusem na výlet a při vstupu na výletní loď je uvádí jako exkurzi vědců a univerzitních profesorů. Kamera společnost zabere proti vodě a nebi a náhle vidíme, že všichni ti cvoci s jejich tiky a deformacemi, ti kteří vypadají v blázinci pod dohledem „velké sestry“ opravdu jako idioti, náhle vpadají skutečně jako profesoři, aniž se na jejich zjevu, chování či výrazu cokoli změnilo.

Tuhle scénu obdivuji z osobních důvodů: Můj muž v době, kdy jsem film viděla poprvé, působil jako kastelán na jednom cenném renesančním zámku v západních Čechách. Ten objekt je unikátní stavba, na našem území jedinečná, ale byl velice zanedbaný a finančně i co do stavebních kapacit nad síly státní památkové péče. Má také nevýhodu, že je daleko od všech hlavních dopravních tahů.

Návštěvnický potenciál zrovna tohoto objektu byl tedy pochybný, zámek byl ostatně veřejnosti nepřístupný a měl takový roční rozpočet, že by z něj člověk nedokázal rekonstruovat ani rodinný domek. Můj muž neměl ambice šéfovat exkluzivnímu objektu typu Horšovského Týna nebo zámku Kozel, ale rád se o tu italskou renesanční vilu staral.

A pak se něco přihodilo a jeho pozice na krajském úřadu památkové péče a ochrany přírody v Plzni se zhoršila. Začali tam s ním jednat jako s neschopným blbem. Když jsem se za ním dívala, jak jde na autobus a jede na poradu, kde se mu zase bude vytýkat, že nedělá, co ani dělat nemůže, když k tomu nemá prostředky, projekty, ba ani pouhé svolení, kde z něj, vzdělaného a nadšeného restaurátora a znalce památek budou dělat idiota, viděla jsem, že už na té zastávce rovnou jako idiot vypadá. Ano, tentýž člověk může být blb i profesor, záleží na okolnostech.

V tom filmu Mc Murphy několikrát už vážně přestřelí, je to natočeno a zahráno tak, že má člověk chvíli pochopení i pro tu strašnou sestru Ratchedovou, on je opravdu příšerně rozvratný živel. A přesně ve chvíli, kdy si říkáte, že by se přece snad měli nějak smířit, si ona dopomůže k vítězství strašnou podlostí, kterou navíc zbaběle uplatní vůči slabému Billymu, když zneužije jeho diagnózu závislosti na matce.

Ano, žádné iluze pro autoritářskou moc, žádné připuštění jejích dobrých úmyslů, ona nezná fair play, svinstvo a podraz je její hlavní zbraň, její konečné řešení. Soukromá pointa: i mého muže z místa kastelána na zastrčeném objektu dostali pryč. Ne výpovědí, k té by se nenašel důvod, ale vyděračskou, pro něj nesplnitelnou podmínkou. Potvrzeno.

Hračička a loutkář
Juraj Herz byl úplně jiný typ, hračička, loutkář se sklonem k surreálnu a strašidelnosti. Režisér, který neprošel filmovou akademií, spolužák Jana Švankmajera, postava z bizarního karnevalového reje, mezi jehož tanečníky je smrt. Tak, jako Forman viděl nejbizarnější děje a situace vitálně, Juraj Herz měl smrtku vždycky za zády. A nejde jen o Spalovače mrtvol. Jeho „Nevýslovná“ má nejrůznější podoby.

Z jeho filmů mám nejraději Petrolejové lampy. V nich vytvořil v postavě Štěpky Kiliánové postavu s Mc Murphym z Kukaček srovnatelnou – a Iva Janžurová snese v té roli srovnání s Jackem Nicholsonem. I Štěpka v jejím podání vede přece boj za to, aby se člověk mohl svobodně chovat podle své přirozenosti, i její úplně normální, vitální, odvážná a srdečná postava je v konvenčním a krutém maloměstě posuzována jako bláznivá. Je obelstěna a provdána za smrťáka.

Juraj Herz ve svých vzpomínkách říká, že vždycky prostě jen chtěl natočit film nebo režírovat divadlo, a že to s ním postupně dospělo k takové míře zakázanosti, že ho to vyhnalo do emigrace (v roce 1987). Měl nejrůznější scénáře a vedl o ně spory, které často skončily tím, že z filmu nebylo nic. Ale někdy přece něco vzniklo. V době nejpitomější normalizace natočil obyčejnou detektivku Holka na zabití (1975). Když se na ten film podíváme dnes, nenajdeme na něm ani sebemenší ústupek normalizačním požadavkům (pravda, lidé se tam oslovují „soudruhu“, podle toho poznáme, v jaké jsme době, ale to není ústupek).

V roli „detektiva“ je obyčejná holka z děcáku, které zmizí kamarádka a jí to nedá. Hraje ji mladá Dagmar Veškrnová okouzlujícím způsobem, tohle žvýkající éro v kalhotách s laclem, odfukující si z čela ofinu, je katalyzátorem, který rozjíždí reakce nejrůznějších mrzkostí, podrazů, zneužívání a zlodějin, na které její ztracená kamarádka doplatí životem. A ta, která ji hledá, málem také. Poctivost a dobrosrdečnost člověka, který je ze dna společnosti, bez domova, bez kvalifikace, bez živé duše na tom světě, je vynikající hereckou kreací Dagmar Veškrnové a vlastně připomínkou všech frází a pokryteckých keců (i těch současných).

Juraj Herz měl, podle mého názoru, z celé české Nové vlny největší smysl pro ženské hrdinky, které v klasickém smyslu hrdinské definice jdou za tím, co považují za mravné, i za cenu sebezničení (připomeňme ještě Straku v hrsti, kterou však skoro nikdo nezná, protože se normálně nepromítala). Jakkoli estét, nikdy se nespokojil s povrchní krásou (pro Lídu Baarovou, která jeden čas úplně zamořila český kulturní prostor, měl jenom pohrdání). Bylo by škoda z něj dělat jen tvůrce horrorů.

Smrt vrstevníků Miloše Formana (nar. 1932) i Juraje Herze (nar. 1934) připomíná kromě dvojího skvělého a zcela odlišného filmového díla i dobu, kdy jsme byli se svým uměním pro svět zajímaví. To už je, bohužel, pryč.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 15:10:45

Smysl a cíl svého působení ve filmové tvorbě zřejmě ze všeho nejvýstižněji charakterizoval M. Forman sám: "Když chceš dobýt svět, nemůžeš točit někde v Indii nebo v Bulharsku - musíš jít do Ameriky!"

Ano, Forman chtěl "dobýt svět". Tohle a právě tohle bylo jeho primárním cílem; umění stálo až v řadě druhé.

Ano, on ten svět - prostřednictvím právě té Ameriky - nakonec skutečně dobyl; ale velice často to šlo právě na úkor skutečného, pravdivého umění.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 19.Dubna 2018, 15:18:37

Co se pak Herze týče: u něj měl sice člověk pocit že se opravdu snaží o umění; ale zdaleka ne vždy bylo toto jeho úsilí korunováno úspěchem.

Ovšem "Spalovač mrtvol" je dílo přímo monumentální.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pátek, 20.Dubna 2018, 08:10:49

U paní Zemančíkové mě překvapuje, do jaké míry umělecká díla posuzuje podle jejich morálního poselství.

Jednoznačné positivní poselství mají teprve Formanovy americké filmy počínaje Přeletem. V něm se zrodil formanovský protagonista.hrdina, kterému divák fandí přes jeho nedostatky, protože je plný života, toto schéma pak opakuje Mozart, Flint, Valmont.

V jeho českých filmech a ještě v Taking off takový hrdina není, jsou to komedie trapnosti a divák nemá komu fandit. Z mého hlediska je taking off daleko lepší než ty pozdější heroické filmy

Formanovy filmy nikdy nebyly tak ostentativně artové jako třeba Němcovy. Černý Petr nebo Lásky jsou prostě komedie, ovšem nesmírně originální. Na rozdíl od Němcových filmů, které jsou dnes k nekoukání, ani v nejmenším nezestárly.

Pozdější Formanovy americké filmy připomínají dobře namazaný stroj citově manipulující divákem, což je pro americký mainstream charakteristické, viz třeba práce s kamerou u Spielberga. Domnívám se, že to je to, co panu Poláčkovi na nich vadí.

V Taking off nebo Hoří má panenka ještě není zašifrován žádný návod, jak ten film chápat. Je to podobný rozdíl jako třeba u Hemingwaye mezi geniálním ranými povídkami a unavenou rutinou Starce a moře. Nobelovu cenu ovšem Hemingway dostal za Starce, ne za Kopce jako bílý sloni.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.