Naše asociální bydlení

Minulá vláda nedokázala vyřešit otázku, na koho se má chystaný zákon o sociálním bydlení vztahovat. Podle Ondřeje Vaculíka by do věci vneslo jasno posílení obecní výstavby bytů.

Problém sociálního bydlení můžeme rozšířit na vůbec problém finančně dostupného bydlení. Sobotkova vláda ještě stihla zákon a sociálním bydlení schválit, ale zablokovala ho Sněmovna. Byl v něm rozpor – na koho se má jeho znění vztahovat, a na koho už ne. Podle ministerstva práce a sociálních věcí se měl zákon týkat asi 118 tisíc lidí, pro něž je kvůli zdravotním, sociálním či jiným handicapům bydlení v tržních podmínkách nedostupné.

Ministerstvo pro místní rozvoj ale tuto skupinu zúžilo na padesát tisíc lidí. Nikoli že by nějakou jinou metodou či za pomocí přísnějších kritérií dospělo k nižšímu počtu, ale o redukci rozhodlo omezením počtu pouze na ty, kteří se do bytové sociální nouze dostali nezaviněně.

Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi, v Lidových novinách (27. 3. 2018) v článku „Asociálně na sociální bydlení“ uvádí, že „pro ostatní se nadále počítalo s přebudovanými ubytovnami“, nazvanými „sociální domovy“. V nich tedy budou ubytováni ti, kteří si svou bytovou nouzi zavinili sami. K tomu prý ministryně Klára Dostálová ale dodává, „že ona nepozná, kdo je za svou neutěšenou bytovou situaci vinen, nicméně poznají to starostové“.

Poor_studentsJak poznat, kdo z chudých si svou bytovou nouzi zavinil sám? Foto CS Monitor

Můžeme-li z jejího tvrzení, zprostředkovaného Martinem Šimáčkem, vycházet (ostatně jeho článek problém znamenitě vystihuje!), pak za prvé o této schopnosti starostů pochybuji a za druhé vím, co za čertovo kopyto se v této „rozhodovací pravomoci“ skrývá nebo má skrýt. Ostatně byl by to další případ, kdy se zvrzaný zákon, s nímž si „ti nahoře“ sami nevědí rady, pošle „těm dole“, ať ho nějak dle příslušných liter naplní.

Řekl bych, že stanovit hranici mezi oběma skupinami – „zaviněnými a nezaviněnými“ – není možné. Jediné, co lze prokazovat, je stav oné bytové nouze, a tedy vyhodnotit nárok na sociální bydlení. Jakmile zákon připustí jakékoli dělení na zaviněnost či nezaviněnost, pak sám nedostatek sociálních bytů přiměje (někoho) – podle ministryně Dostálové starosty, respektive rady měst a obcí – aby onu „zaviněnost“ začaly dohledávat, vyšetřovat a hodnotit v rámci svých (bytových i jiných) možností. Čtenářům tohoto listu je jasné, do jaké skupiny obyvatel by ona „zaviněnost“ převážně mířila. Nebudu to vyslovovat.

Ostatně starosta ani rada nemá čas, ba ani potřebnou kvalifikaci, aby odpovědně mohla nějaké šetření a hodnocení potřebnosti uchazečů provést. Takové podání s návrhem usnesení by si nechala připravit sociálním odborem, a jeho doporučení by povětšině také respektovala. (Samospráva mívá větší vhled do stavu svých kanálových vpustí než do sociálních poměrů svých obyvatel.)

Odpovědnost za osudové vyčlenění jisté části žadatelů by se tedy rozdělila mezi orgán samosprávný a úřad přenesené státní působnosti, sociální odbor. To je bohužel častý případ, kdy samospráva přijímá odpovědnost de iure, ale ta faktická spočívá na někom, kdo by si sám s hodnocením hranice „zaviněně – nezaviněně“ rovněž nevěděl rady: protože spravedlivě stanovit takovou hranici není možné.

„Sociální domovy“, tedy „přebudované ubytovny“, je podle mého pouze eufemismus pro to, co už je: Také v našem městečku jsou takzvané holobyty, které by asi nikoho nenapadlo nazývat „sociálním domovem“, i když tu záchytnou úlohu plní. Jak chcete, paní ministryně, přebudovávat ubytovny na „sociální domovy“, když už v nich – a nepřebudovaných – jejich budoucí uživatelé dávno bydlí? Často rodina v jedné místnosti, jejíž nájem hradí s pomocí sociálního příspěvku na bydlení. Mnozí v ní bydlí dokonce „nezaviněně“, o čemž jsou přesvědčeni, a mohlo by je mrzet, že zákon jim ještě přitíží zařazením mezi viníky svého osudu.

Začít omezovat shora
Mám návod, jak z toho ven. Skupinu adeptů sociálního bydlení je třeba zužovat shora, a nikoli zdola. Větší obce a města, protože už nejsou tak chuda, investují do své infrastruktury, spojené (zpravidla) s různými sportovními a volnočasovými aktivitami svých občanů: Jsou to různá hřiště, sportovní haly, zimní stadiony, bazény, aquaparky. Což je dobře a povětšině k tomu využívají různých dotací. Všechno jsou to však zařízení, které si na svůj provoz, natož údržbu, nevydělají, musí je obce dotovat. Stejně tak obce zpravidla přispívají i na činnost těch zájmových organizací a spolků, které tato zařízení využívají. Což je rovněž dobře!

Nicméně lze z toho odvodit – a kolegové starostové se mnou budou jistě (bohužel) vřele nesouhlasit – že výstavba obecních bytů by nepatřila k tak prodělečným investicím, nehledě na jejich užitečnost a potřebnost. Jednorázová investice na výstavbu obecních bytů by mohla zhodnotit obecní majetek jednou provždy!

Řekněme, že postavit jeden bytový dům s dvaceti dvoupokojovými byty může stát dvacet až třicet milionů. Návratnost této investice by se do nájemného nezapočítávala. Pouze náklady spojené s udržováním a opravami domu (tedy běžný fond udržování a oprav) a s provozem společných zařízení. Podobně to mívá třeba sdružení majitelů bytových jednotek, v našem případě by však majitelem byla obec. Tyto byty by pak mohly sloužit třeba sto let, aniž by na ně obec musela doplácet. Také by se tím trvale zvýšil sociální potenciál obce.

Tímto netržním, regulovaným nájemným by se takříkajíc „shora“ zmenšila skupina občanů, jimž vlastně nyní nezbývá nic jiného než se řadit mezi „zdravotně, sociálně nebo ekonomicky handicapované“. Ve skutečnosti nijak „handicapovanými“ nejsou, pouze současné tržní bytové podmínky přesahují jejich finanční možnosti.

Úkolem společnosti je, pokud to je možné, vytvářet takové podmínky, v nichž různě „handicapovaných“ bude ubývat, a nikoli přibývat. Ani tady se neobejdeme bez inkluze. Obrazně řečeno v naší komunální rovině: Chodníky mají být takové, aby se po nich dobře chodilo i těm, komu se špatně chodí, a nebylo zapotřebí trekingové obuvi.

Zbývající část skutečně potřebného sociálního bydlení už by se neměla nijak dělit na „nezaviněné a zaviněné“ a stát by na ně měl pamatovat v rámci své sociální politiky. Ten zákon by vůbec nemusel být ani tak složitý, ani tak těžko přijatelný.

Čtenáře, jenž vnímá širší souvislosti, může napadnout otázka – a proč obce své byty před léty prodávaly, když je nyní potřebují? To je téma, které si žádá samostatnou úvahu, o kterou bych se pokusil někdy příště.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 3.Dubna 2018, 08:22:44

To by mě taky zajímalo, proč obce před lety ve velkém prodávaly své byty. Nejspíš protože uvěřily, že o majetek se nejlépe postará soukromý majitel. Kdo se postará o lidi, to se neřešilo.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Meze možného Středa, 4.Dubna 2018, 01:39:20

Jedním z důvodů, proč obce ani stát neposkytují dostupné bydlení, jsou zákony, kterými jsme jim to zakázali. Našimi nejvyššími hodnotami jsou svoboda trhu a soukromý zisk, a proto pronajímat obecní byty za režijní cenu, bez ohledu na návratnost investice do jejich výstavby, by byla nedovolená veřejná podpora a nekalá konkurence soukromému podnikání.

Dokud od ochrany soukromého podnikání před veřejným zajišťováním společenských potřeb neupustíme — a to by znamenalo změnit nejen naše místní zákony, ale také mezinárodní smlouvy, a to nejen v rámci Evropské unie, ale také v rámci Světové obchodní organizace — lze neziskové obecní, případně státní, bydlení poskytovat pouze omezené skupině obyvatelstva, o které můžeme říci, že trh v jejím ubytování selhal.

Je v zájmu společnosti, a tedy obcí i státu, vymezit tuto skupinu co možná nejšířeji, aby co nejvíc lidí bydlelo v podmínkách, které jim umožňují vést hodnotný život a věnovat se společensky prospěšným činnostem, ne aby živořili anebo věčně jen sháněli peníze na zaplacení nájmu. V zájmu soukromých investorů naopak je vymezit skupinu lidí zklamaných trhem co nejúžeji, aby co nejvíce lidí zůstalo na pospas trhu a mohlo se pro investory stát zdrojem zisků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.