Kdy, když ne teď?

Jaroslav Vávra

V České republice se hlasy LGBT voličů a voliček obvykle považují za něco marginálního. Komunita by měla být více slyšet a političtí představitelé by jí měli začít věnovat pozornost.

Prosincová kauza prezidentského kandidáta Pavla Fischera, který se na přednášce v Blansku vyjádřil mírně řečeno velmi nešťastně na adresu homosexuálů (odmítl by jmenovat ústavního soudce s homosexuální orientací z důvodu údajného střetu zájmu), ukázala, jak se vám dosud dobře připravená strategie může v jednom okamžiku totálně rozpadnout. Fischerovo naprosto nepřijatelné vyjádření ukázalo jeho pravou tvář, kterou se mu podařilo donedávna poměrně úspěšně maskovat. Ovšem znovu to otevřelo otázku, jak moc je LGBT komunita zajímavá pro českou politickou scénu.

V České republice se v současné prezidentské volbě hlasy LGBT voličů a voliček považují za něco marginálního a do vypuknutí blanenské aféry se o nich v médiích ani nemluvilo. Fischerovo vyjádření tak rozvířilo stojaté vody jinak celkem poměrně nudné kampaně.

Je třeba si uvědomit, že hlasy LGBT voličů a voliček mají stejnou důležitost jako hlasy jiných skupin a je velká škoda, že o tyto hlasy jednotliví kandidáti ani moc nestojí. Snad jenom Marek Hilšer poskytl v nedávné anketě pro server iRozhlas.cz adekvátní odpovědi hodné roku 2018. Ostatní kandidáti svými odpověďmi zamrzli v minulosti, což ale upřímně řečeno není žádným překvapením a u Michala Horáčka jeho odpověď, že registrované partnerství je dostačující, vyloženě zamrzí.

Páry stejného pohlaví platí daně jako všichni ostatní a jejich vztah má stejnou lidskou hodnotu. Grafika Pixabay

Když pomineme Marka Hilšera, který si jako jediný uvědomuje, že registrované partnerství je absolutně nedostačující a paradoxně homosexuální páry oproti manželským párům opačného pohlaví diskriminující, je na jednotlivých odpovědích znát, jak prezidentští kandidáti o tomto tématu neradi mluví a raději se schovají za klasické fráze o manželství jako o svazku výlučně muže a ženy.

O manželství pro všechny páry bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci se na české politické scéně totiž mluví výhradně v době konání festivalu Prague Pride a jinak politici a političky raději nic neříkají, aby si to údajně nerozházeli u svých voličů a voliček, případně najedou na populistickou vlnu o homosexuálech ohrožujících nebohé tradiční rodiny (vzpomínka na totálně absurdní výroky bývalé poslankyně Pavlíny Nytrové o homosexuálech požadujících legalizaci sexu s dětmi je nicméně stále zábavná).

U jednotlivých politických stran je situace poměrně tristní a LGBT voliči a voličky jsou zjevně vzduch. Pouze Zelení a Piráti mají ve svých programech zavedení manželství pro homosexuální páry, jinak se české politické strany o LGBT voliče a voličky příliš nezajímají (bohužel zklamala hlavně sociální demokracie, pro jejíž západoevropské kolegyně je tato věc zcela běžná) či jejich oprávněné požadavky na zrovnoprávnění manželství rovnou odmítají (pravicové a populistické strany).

Doufejme, že nové složení Poslanecké sněmovny bude k požadavkům manželství pro všechny páry vstřícné a nebudou se konat snahy o obstrukci tohoto návrhu, jako se to dělo v minulém volebním období u návrhu novely zákona o registrovaném partnerství, kdy byl záměrně blokován návrh o přiosvojení biologického potomka jednoho z partnerů, aby se raději nemusel vůbec projednávat.

Není jediný důvod, proč párům stejného pohlaví upírat možnost uzavřít sňatek. Tyto páry mají stejné povinnosti jako páry heterosexuální, například placení daní. Jejich vzájemná láska má stejnou lidskou hodnotu. LGBT komunita by se nyní měla postarat o to, aby byla více vidět a hlavně více slyšet, přičemž pozornost by jí měli věnovat hlavně ti, kteří svým hlasováním o zákonech ovlivňují životy všech jednotlivců a skupin obyvatel. Jak se říká: Kdo, když ne my, a kdy, když ne teď.