Pastýřský hněv Dominika Duky

Pastýřský list Dominika Duky k Novému roku je spíše jakousi nahněvanou církevně-politickou deklarací než textem, který by v duchu evangelia vyzýval k šíření lásky a svobody, jimiž budou vzkvétat české země.

Pražský arcibiskup římskokatolické církve vydal pastýřský list k občanskému svátku Nového roku. Nelze zcela opomenout mimořádně četné pravopisné, gramatické a stylistické chyby a věcné nepřesnosti. Svědčí totiž o tom, že se z tohoto kdysi dominantního a směrodatného společenství stala nekulturní sekta sdružující nejméně vzdělanou část obyvatelstva a že to nezachraňuje ani její vedení. Dukovi lze asi prominout fikci „osmičkových“ roků. Je to líbivé a populární. Že se ve většině let s číslem končícím osmičkou nestalo nic přelomového a že přelomové události přišly v letech končících jinými číslicemi, to už by asi žádalo odstup a pečlivější studium, a to jistě žádat nemůžeme.

Pokud bychom snad očekávali, že obsahem bude to, co je služebníkům církve uloženo, tedy zvěstování evangelia, zjistíme při poslechu nebo čtení, že jsme byli na omylu. Celé je to stylisticky ubohá církevně-politická deklarace. Pontifex se v něm především chce vyrovnat s letošním výročím vyhlášení samostatného československého státu. Vhodně připomíná, že historické události prověřují, jak nosné jsou zakladatelské ideje. Sestavil jejich seznam ve vlastní verzi: pravda, vlast, rodina, věrnost. Odvažuje se tvrzení, že o těchto klerikálních hodnotách hovoří preambule české ústavy, již měl podle jeho tvrzení napsat osobně Václav Havel.

Žádná z těchto idejí není v preambuli ústavy ani náznakem zmíněna. Zato jsou tam výslovně uvedeny nedotknutelné hodnoty lidské důstojnosti a svobody, lidská práva a zásady občanské společnosti a rovnoprávnost občanů. Dále je v úvodní pasáži základního zákona připomenut právní stát. Žádná z těchto idejí či hodnot Duku zřejmě nezajímá.

Dsc_6134Rád se fotí s generály. Foto army.cz

Podpora československého a českého státu není tak jednoznačná, jak by se z přihlášení k idejím roku 1918 zdálo. Duka se diví „protikatolickým postojům“, které se prý vyhrotily. Že nemalá část obyvatelstva nechtěla skoncovat jen s Vídní, ale i s Římem, to kriticky uvažujícími člověku dává smysl. Násilné obracení českých obyvatel, lámání jejich svědomí, devastační válka v letech 1618–1648 vyvolaná habsburskou náboženskou nesnášenlivostí, to se tak snadno z národní paměti nedá smazat.

Duka se zlobí, že zástupci jeho církve nebyli pozváni na oslavu stého výročí bitvy u Zborova (v jeho poněkud komické češtině stoleté oslavy bitvy u Zborova). Rád se totiž ukazuje vedle generálů, a tahle klukovská hra na vojáčky je u člověka těsně před odchodem na odpočinek a toho, který by měl sloužit Knížeti pokoje, trapná.

Duka se zlobí na prezidenta osvoboditele, jehož označuje žurnalistickou značkou TGM, že neměl šťastnou ruku „při samotném vyhlášení Československé republiky“. Nezjistil si, že 28. října 1918 nebyla vyhlášena republika a o politickém systému se rozhodlo později. Neřekli mu také, že Tomáš Garrigue Masaryk se na vyhlášení samostatnosti nepodílel a vůbec u toho nebyl. Do nově vzniklého státu se vrátil ze zahraničí 20. prosince.

Když se v pastýřském listu zdůrazňují zásluhy římskokatolické církve v zápasu s nacistickým a komunistickým režimem a vyslovuje se politování nad kritikou jejího chování v těchto obdobích, je v dokumentu též zmínka, podle které „my se distancujeme od konfidenta Franze Wernera Bobeho“, i když se zároveň vyslovuje pochopení, že gestapo někoho zlomilo. Možná mělo být řečeno, že šlo o římskokatolického kněze a člena řádu maltézských rytířů.

Očista. Od koho a čeho?
Podle Duky „to byly křesťanské církve, které v čele s katolíky vystoupily nejradikálněji ke své očistě“. Nehledě na příšerný jazyk je pochybné, zda mají zrovna církve přistupovat k očistě. Míní se očista od lidí, kteří chybovali? Jak taková očista vypadala, o tom svědčí kauza z roku 1996, kdy Katolická teologická fakulta vyřadila z okruhu svých akademických pracovníků všechny, kteří tam nastoupili těsně po pádu komunistického režimu. Investigativní novináři pak sdělili, že děkana fakulty ovlivňovali dva bývalí agenti StB. Církvím a jejich činitelům by spíše než taková očista prospělo pokání.

V pastýřském listu čteme, že svoboda nemůže existovat bez lásky k Bohu. Máme tomu rozumět tak, že těm, kdo v Boha nevěří, svoboda nepřísluší? Jak rozumět jeho výzvě prosazovat katechezi a duchovní formaci ve školách? Znamená to, že náboženství bude, až Dukova náboženská organizace získá se Zemanovým a Okamurovým přispěním silnější pozici ve státě, na všech školách povinné?

Arcibiskup rovněž v listu dumá nad nejednotou křesťanů. Vidí však přes neshodu v teologických otázkách i šanci. Píše o tom, v čem se prý křesťanské církve shodují. Je to prý společný nepřítel. Kdo jím je? Sekulární stát, který se nedaří zcela ovládnout? Je to snad veřejnost reprezentovaná zvolenými zástupci? Snad ano, když varovným znamením tohoto nepřátelství má být „výbuch zcela jednostranných vášní kolem pokusu o obnovení Mariánského sloupu“.

I zde musíme přehlédnout svérázný církevní pravopis, ale nemůžeme vynechat otázku, je-li tím výbuchem vášní diskuse, v níž se ozýval i nesouhlas s postavením pokusu o repliku někdejšího sousoší na Staroměstském náměstí v Praze. Je výbuchem hlasování zastupitelstva hlavního města, které dopadlo v neprospěch domnělé obnovy (37 hlasů pro návrh pirátů stavbu neschválit, 6 proti, s tím, že pět zastupitelů se hlasování zdrželo)?

Hrozí prý, že jeden uchvatitel za druhým vrazí smrtelný klín do jednoty národa. Snad se míní český národ, ostatní národy na našem území nejsou zahrnuty. Duka zdůrazňuje jednotu a zakládá ji na „jednom Kristu, našem Pánu“. Jak se do této jednoty vejdou židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, agnostici či ateisté?

Je chvályhodné, že v závěru kardinál přeje naší zemi, aby vzkvétala v lásce a ve svobodě. Slavným finále textu je požadavek, aby z toho díla nikdo, především věřící, nebyl vylučován. Kdo kdy viděl a slyšel, že by v České republice byl kdokoli omezován ohledně občanských svobod a lidských práv, protože je věřící? Je snad omezeno aktivní nebo pasivní volební právo těch, kdo se označují jako věřící? Je nějak kontrolována a redukována možnost kteréhokoli občana politicky se sdružovat a veřejně se vyjadřovat, jen protože se hlásí k náboženskému přesvědčení?

Nebudou římští katolíci z díla pro rozkvět země a jejího obyvatelstva vyloučeni jen potud, pokud se z něj sami budou vylučovat, třeba takovými rozhněvanými texty, jako je Dukův list k Novému roku?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ať žije politická korektnost!!! Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 00:00:43

"... Svědčí totiž o tom, že se z tohoto kdysi dominantního a směrodatného společenství ((z římskokatolické církve)) stala nekulturní sekta sdružující nejméně vzdělanou část obyvatelstva..."

A teď zas řekněte taky něco pěkného o muslimech, pane Štampachu:-))

No, já to samozřejmě beru, že patřím k té nejméně vzdělané části obyvatelstva, dokonce možná občas používám i ten - jak Vy říkáte - "církevní pravopis", ale věřte, že se na Vás vůbec nezlobím. Pravopisné chyby kardinála Duky prostě svědčí o tom, že jsem se, ani nevím jak, ocitl v jakési nekulturní sektě. Přeji pěkný nový rok.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 10:26:36

Ano,
zdá se, že se pan Štampach nechal maličko strhnout emocemi a svým poměrně komplikovaným vztahem k české katolické církvi.

Nicméně kritika není neoprávněná.
Horší než tento "pastýřský" list už byl snad jen ten z časů boje o konečnou podobu restitučního zákona -- ten byl tehdy celý čistě o penězích, které jsou vždy jaksi na prvním místě, že.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 21:06:22

Duka:
"Jde o takové
hodnoty, jako jsou pravda, vlast, rodina, věrnost atd., které jsou v podstatě hodnotami duchovními
a v křesťanské kultuře jsou ve svém souhrnu obsaženy v pojmu Bůh. V těchto hodnotách je třeba
najít jednotu, neboť ony vytvářejí i kontinuitu naší státnosti, jak o tom hovoří i preambule naší
současné ústavy psaná rukou prezidenta Václava Havla."

Štampach:
"Odvažuje se tvrzení, že o těchto klerikálních hodnotách hovoří preambule české ústavy, již měl podle jeho tvrzení napsat osobně Václav Havel.
Žádná z těchto idejí není v preambuli ústavy ani náznakem zmíněna."

Wikipedie:
"Nakonec však byla přijata formulace ((preambule)), jejíž hlavním autorem byl Václav Havel..."

Preambule ústavy o výše zmíněných hodnotách:
Věrnost, vlast:
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,

odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku

kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,

Rodina:
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.