Deník Referendum Domov

Andrej Babiš má čas. Poslanecká sněmovna má o důvěře pro jeho vládu hlasovat až 10. ledna, pár dní před prvním kolem prezidentských voleb. Prezidentu Zemanovi končí mandát až zkraje března, takže lídrovi ANO případně stihne dát druhý, možná i třetí premiérský pokus. Babiš může čekat, zda se mu nějaká z menších demokratických stran podvolí, a zároveň upevňovat tichou podporu KSČM a SPD pro variantu menšinové vlády. Vůči veřejnosti mezitím stačí chovat se jako premiér, pokračovat v lidovém marketingu a oslavovat, že konečně nastala éra „makání“.

Návrh programového prohlášení vlády zveřejněný zkraje tohoto týdne odpovídá svou vágností tomu, jak pohodlnou pozici ANO ve volbách získalo a jak nízkému tlaku je vystaveno. Program předchozí vlády byl konkrétnější v plánovaných opatřeních i proto, že byl výsledkem koaličních vyjednávání a partneři od sebe navzájem požadovali jasné závazky. Babišův vládní program obsahuje konkrétních závazků méně a často se omezuje na záměry „vyhodnotíme“ či „zasadíme se“, zejména u resortů, které ANO dosud neovládalo. Nejméně rozpracované jsou pasáže týkající se daňové, sociální a školské politiky.

Návrh svou vágností odpovídá tomu, jak pohodlnou pozici ANO ve volbách získalo. Foto Česká televize

Byť neurčitost moc důvěry nevzbuzuje, dala by se omluvit tím, že návrh programového prohlášení má být předmětem k diskusi s ostatními stranami. Takový dokument by ovšem měl alespoň obsahovat shrnutí hlavních problémů a výzev, kterým podle nové vlády republika čelí, a hlavní cíle, jichž má být dosaženo. Například by šlo konstatovat, že ČR naráží na meze modelu nízkonákladové ekonomiky a další sbližování životní úrovně se západní Evropou závisí na zvýšení přidané hodnoty, kterou tuzemské hospodářství vytváří a kterou je ČR schopna udržet ve formě platů, reinvestic a daňových příjmů.

Dokument by si mohl povšimnout rostoucí propasti mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem. Hlavním navrženým cílem pro nadcházející roky by pak mohla být pokračující hospodářská konvergence se Západem při zachování sociálního smíru a relativně nízkých nerovností. Žádnou z těchto velkých otázek se ovšem návrh programu Babišovy vlády nezabývá.

Andrej Babiš před volbami směle snil, dnes ale navrhuje spíše pokračování v politice Sobotkovy vlády a dílčí opatření pro drobná zlepšení, například v oblasti dopravy, zdravotnictví či místního rozvoje. Výjimkou je kapitola o digitalizaci ČR, jež je formulována ambiciózněji a obsahuje ojedinělý slib, že ČR chce být v této oblasti „aktivním hráčem na evropské úrovni“. Za hlavní téma evropské politiky ČR jinak dokument považuje ochranu vnějších evropských hranic a utlumení migrace.

Minimalistická EU
Stručně je zmíněno i posilování společné evropské obranné politiky a velmi obecně i evropský boj s úniky na dani z příjmů právnických osob, jinak se ale Babišova vláda (podobně jako severské liberální vlády a nová rakouská vláda s účastí krajní pravice) hlásí ke krédu, že „EU by měla konat méně, ale efektivněji“.

Tento minimalistický scénář pro budoucnost EU zní lákavě jen do doby, než si uvědomíme, že velmi pravděpodobně obnáší i snížení investic ze strukturálních fondů a rozvolnění evropské legislativy v oblasti ochrany pracovníků, spotřebitelů a životního prostředí. Záhadou rovněž zůstává, jak by při přístupu „konat méně, ale lépe“ bylo možno řešit například podřadnou kvalitu některých potravin v naší části EU: preferuje-li premiér razantní legislativní postup, jak v posledních dnech naznačil, měl by k EU zaujmout daleko více prointegrační postoj.

A pokud premiér myslí vážně boj s daňovými úniky, mohla by jeho vláda jasně podpořit již projednávanou evropskou legislativu, zejména společný a konsolidovaný základ firemní daně (CCCTB). Rovněž by se mohla přihlásit k některým z mnoha doporučení ohledně praní peněz, vyhýbání se daňovým povinnostem a daňových úniků, která v Evropském parlamentu spoluzpracoval europoslanec za ANO Petr Ježek.

Pokud jde o roli ČR v Evropě, nejtristnějším bodem navrženého vládního programu je každopádně odmítavý postoj k členství v eurozóně. Zatímco koaliční programové prohlášení z února 2014 slíbilo, že vláda bude „aktivně usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura“, nová vláda „v následujícím období nechce usilovat o přijetí eura jako společné měny“. Ve dvou větách to zdůvodňuje argumenty, které byly známé již před lety, a sice „nedokončeným procesem nominální a reálné konvergence“ s eurozónou a povinností vložit kapitál do Evropského stabilizačního mechanismu.

Dokument se nijak neobtěžuje otázkou, jak konvergenci ČR s eurozónou posílit či do jaké míry by měla konvergence proběhnout skrz posílení koruny a do jaké míry skrz inflaci. Už vůbec nejsou analyzovány míra stávajícího propojení české ekonomiky s eurozónou, transakční náklady na směnu Kč/EUR nebo geopolitický význam eura jako pojistky zakotvení ČR v procesu evropské integrace. Babiš a jeho spolupracovníci budou Českou republiku velmi rádi vést, ale nic nenasvědčuje tomu, že by ji vedli blíže k jádru Evropy. Představa, že ČR by si mohla s eurozónou dát sraz, aby do ní mohla za 5–7 let vstoupit při kurzu asi 20 korun za euro, zůstává snem politických komentátorů.

Pozoruhodná je rovněž absence jakékoli zmínky, natožpak závazku vlády ohledně dialogu se zaměstnavateli a odbory. Zatímco Sobotkova vláda kladla velký důraz na pravidelná tripartitní jednání, Babišova vláda o sociální dialog zřejmě usilovat nebude a ráda si v oblasti hospodářské a sociální politiky ponechá maximálně volné ruce. Na mysl se téměř vkrádá podezření, že ANO považuje láci české pracovní síly za žádoucí a že spousta českých zaměstnanců toto hnutí vlastně volila v rozporu se svými ekonomickými zájmy.

Převážně liberální přístup ANO k sociální politice asi překvapí málokoho, přesto se nelze u závazku připravit „moderní zákon o pomoci lidem v bytové nouzi“ ubránit vzpomínce, že několikaletou práci na zákonu o sociálním bydlení ve vládě brzdilo a v Poslanecké sněmovně pohřbilo právě hnutí ANO. Stejně tak je politováníhodné, že vize podpory pracujících rodin s dětmi se omezuje na daňové slevy, které nejvíc pomohou domácnostem s vyššími příjmy. Silnější podpora předškolního vzdělávání a dalších „sociálních investic“, které by více pomohly dětem z chudších rodin, pro ANO prioritou nejsou.

Možná je vlastně štěstím, že návrh vládního prohlášení je relativně opatrný a obecný, pokud jde o nákladné reformy jako snížení sociálního pojištění. Není zřejmé, jakými výpočty jsou podloženy sliby o zvyšování důchodů, ale autoři vládního dokumentu si uvědomují, že reformy sociálního zabezpečení musí být nějak finančně kryty, a připouští proto v této oblasti nutnost odborného a politického dialogu.

Celkově představuje prosincový návrh vládního programu především gesto, že ANO je pohodlně u moci, činí formální kroky, které lze od vlády čekat, a nijak se nepřetrhne s nadbíháním tomu či jinému koaličnímu partnerovi. Voliči v říjnu umožnili větší koncentraci moci v rukách jediné strany, respektive hnutí, než kdy jindy od vzniku samostatné republiky. Těžko se divit, že suverénní vítěz voleb se nechce dobrovolně omezovat závazky ve vztahu k EU, sociálním partnerům nebo komukoli jinému. Na obsah publikovaného vládního textu lze svým způsobem vztáhnout cynické slogany Miloše Zemana: „Tato země je naše“ (tedy ANO) a „Dokážeme si vládnout sami“. Otázkou ovšem zůstává, zda je téměř nekontrolovaná vláda jednoho hnutí v zájmu České republiky a jejích obyvatel.

Stojí-li čeští voliči o pluralitní systém, především by v lednu neměli znovu volit současného prezidenta, který deklaroval ochotu dlouhodobě tolerovat menšinovou vládu ANO i bez důvěry v Poslanecké sněmovně. A leží-li evropské zakotvení České republiky, další konvergence se západní Evropou a sociální smír na srdci zavedeným demokratickým stranám, měly by alespoň některé z nich překonat svou povolební krizi a vyjednat s ANO při Babišově druhém pokusu koaliční smlouvu, která by zemi přinesla lepší program než to, co je ANO schopno nabídnout samo.