Další povídání o adventu

Jiří Vyleťal se zamýšlí nad tím, jaké je – nebo by mělo být – pravé poselství křesťanského adventu.

My křesťané už advent prožíváme skoro po dvoutisící. Každým rokem si říkáme, že teď, teď už Ježíš konečně přijde, jak o tom byli zpraveni apoštolové při Ježíšově nanebevstoupení. Proto také netrpělivě vyhlíželi jeho druhý příchod, ale nikdo z nich se nedočkal. A dosud jsme se nedočkali ani my.

Kdybyste seděli na čekané dva tisíce let a ono stále nic, asi byste při dalším rozhrnutí křoviska už dvanácteráka nečekali. A přesto my křesťané nejen o adventu, ale vlastně každou chvíli, Ježíšův příchod na tuto zem vyhlížíme. Máme bdít, abychom byli na okamžik Ježíšova příchodu připraveni, jak nám kážou evangelia. A tak bdíme a připravujeme se. Už celé dva tisíce let. Jsme tak pošetilí, anebo si jsme tak jistí pravdou, která se nakonec ukáže?

Musí v tom být něco mimo člověka. Něco, co je daleko silnější než on sám, když mu dává sílu věřit po celá dvě milénia v to, co nevidí, na co si nemůže sáhnout, ba co si nemůže – jen považme – ani vyfotit mobilem. Co už těch všelijakých koncepcí na vylepšení světa bylo. Co vládce, to jiný recept, co filosof, to jiné zákonitosti chodu světa, a všechny skončily v zapomnění a prachu knihoven. Kdo by na ně věřil dnes? A to se u nás na takovou víru ve spásu skrze trh před třemi dekádami téměř přísahalo.

Tealight-517161_960_720Něco daleko silnějšího než my sami. Foto Pixabay

Nic naplat, my křesťané věříme v Boha, v Ježíše Krista, v jeho druhý příchod bez ohledu na svět kolem nás. Víme, nemyslíme si, že sílu věřit v neuvěřitelné a čekat na dosud neuskutečněné nám dává sám Bůh. No řekněte, jak jinak by to bylo možné, aby nám to po dva tisíce let vydrželo? Vždyť bez Boha jsme tak slabí, tak snadno nalítneme kdejakému upovídanému rádoby spasiteli i příjemně vtíravé reklamě přesvědčující nás o vlastní jedinečnosti.

Zrovna dnes jsme si u nás na faře v Ořechu po mši povídali o adventu. A jeden z nás vzpomenul, jakou odpověď dal kdysi kardinál Newman na otázku, kdo je opravdový křesťan: „Opravdovým křesťanem je ten, kdo stále znovu touží po Kristu a jeho příchodu; ne ten, kdo touží po zisku, poctách, rozkoších a moci, nýbrž kdo očekává Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista.“ Kéž bychom my všichni, kteří můžeme být křesťané, jimi také byli.

Vydat se na cestu k dobru
Být křesťanem neznamená být nepřítelem nekřesťanů. Jak každý křesťan ví a mnohý nekřesťan to ví také, Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, nám zde na zemi ponechal dvě přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe.“ A bližní, to jsou přece naprosto všichni.od Čukotky až po Mys Dobré naděje.

Nedávno u nás kulminovala hysterie, která otevřeně mířila proti muslimům. Podléhala jí značná část našich občanů a podléhali jí i mnozí praktikující křesťané, tedy nejen ti matrikoví. I když v případě křesťanů, kteří se ke křesťanství vědomě hlásí, šlo o projevy vesměs tlumené, jasný rozpor s Ježíšovým přikázáním o lásce k bližnímu byl nezpochybnitelný. Jako by se také v křesťanství měly projevovat sympatie jen vůči svým a lidé se měli dělit na my a oni. Bylo to zjištění bolestné.

Sám jsem v té době mluvil na toto téma s křesťany, kteří se vůči muslimům a islámu vymezovali. Nebyly to rozhovory zrovna příjemné, ale po nějaké době jsem si všiml, že ti lidé začali o svých postojích pochybovat. Časem se také osmělili ti, kteří protimuslimskou hysterii nesdíleli, avšak dosud se neodvážili projevit. Když jsem před pár dny diskutoval s někdejšími odpůrci islámu z naší farnosti, zaradoval jsem se nad tím, jak jejich averze vůči muslimům ochabla. Měl jsem dokonce dojem, že se za své někdejší názory stydí. Jako by je zkouška z lásky k bližnímu, v níž zprvu neuspěli, přivedla k poznání, že mohou být bližními i těm, s nimiž dosud nepočítali.

Často přemýšlím, co vlastně brání Ježíšovi, aby znovu přišel na naši zem a pomohl nám dokončit naše bolestné putování časem od ztraceného ráje do ráje znovuzískaného. Nevím, ale zdá se mi, že v tom bude hrát roli naše nepřipravenost, náš dluh v lásce k bližnímu a v lásce k Bohu samotnému. O letošním adventu, jako bychom na tom byli – po zmírnění protiuprchlické hysterie – o nějaký ten stupínek lépe.

Napadá mne, co všechno ještě máme před sebou. Kolik sobectví nás čeká odstranit, kolik vztahů v rodinách musíme napravit, do kolika míst na naší Zemi musíme znovu přivést život, aby připomínala Zemi nám svěřenou k užívání a nikoliv k vyplenění.

Nedivme se, když Ježíš letos znovu nepřijde, a zároveň vězme, že jednou – třeba i zítra – přijde. Bylo by dobré pro nás všechny – pro ty, co tu byli a už nejsou, pro nás, kteří právě chodíme po naší zemi, i pro ty, co se teprve narodí, kdyby Pán Ježíš, až přijde, nás pochválil za to, co konáme, a nevyčinil nám za to, co nekonáme. Na nápravu a obrácení čas stále máme. Ostatně, obrácení se k dobru je pravé poselství adventu.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 18.Prosince 2017, 13:03:29

Ten druhý Ježíšův příchod má být ve slávě a jistě tak brzy nenastane, dokud to na zemi vypadá, tak jak to vypadá. Ale jinak je Ježíš s námi vlastně pořád.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Když čtu Nový i Starý Zákon, Pondělí, 18.Prosince 2017, 19:31:15

tak si výrazně uvědomuji, jak moc z nich Marx čerpal. I když je s námi Ježíš pořád, tak jeho návrat si myslím všichni poznáme zcela jednoznačně. Bude to jasná kvalitativní změna.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bible, Marx a revoluce Úterý, 19.Prosince 2017, 10:49:39

Pane Ungere, já bych si opravdu nebyl nijak jistý tím, do jaké míry se Marx nechal inspirovat samotnou Biblí, ať Starým či Novým Zákonem. Nemohu to zcela vyloučit, ale že by se jednalo o nějaký přímý vliv, bych vzhledem k Marxovu zásadnímu ateismu přece jenom spíše pochyboval.

Nicméně tu dozajista existuje určitý vliv nepřímý, který ale proto není méně významný.

Je nutno si uvědomit jedno: jak v judaisticko-křesťanské, tak ale i v antické duchovně-filozofické tradici se vynořilo a konstituovalo něco, co je skutečně zcela jedinečné v celoplanetárním měřítku.

Toto společné je myšlenka či představa o sobě dokonalého božského světa (to by samo o sobě nebylo ještě nic výjimečného) - doplněná ovšem ještě o tu myšlenku, že tato božská dokonalost má být stažena i d o l ů na naši lidskou zem, že má být realizována v našem vlastním lidském světě.

Něco takového skutečně sotva najdeme kdekoliv jinde na této planetě. V tradici asijské - jakožto prakticky jediného závažného "konkurenta" k té tradici anticko-křesťanské - sice samozřejmě také existuje ta představa boží, respektive obecně kosmologické dokonalosti. Jenže, ten vztah k této dokonalosti je víceméně výlučně individuální. Každý jednotlivec se má sám snažit, aby žil v souladu s těmi nejvyššími duchovními (a tedy i mravními) principy.

Zatímco ta anticko-křesťanská tradice - tady je náboj skutečně přinejmenším potenciálně revoluční, tady je to očekávání, a tedy i ta výzva, aby lidský svět byl zásadně proměněn tak, aby se nacházel v principiálním souladu s tou předpokládanou božskou dokonalostí vesmíru, a vůbec veškerého bytí.

Tento princip nacházíme v té antické víře ve "zlatý věk", kdy lidé ještě žili v souladu s bohy, a ke kterému je nutno se navrátit; stejně tak jako v tom známém křesťanském "Království Božím" - a stejně tak jako v revolučně-utopických představách o tom, jak se tím či oním revolučním zvratem podaří vytvořit svět dokonalé rovnosti, spravedlnosti a vzájemného bratrství všech.

Takže: opravdu bych považoval za spíše méně pravděpodobné, že se Marx nechal ve svých revolučních projektech inspirovat přímo judaisticko-křesťanskou biblí. Ale rozhodující je: v této evropské, judaisticko-křesťansko-antické tradici je skutečně přítomen velice zřetelný revoluční potenciál, který je v planetárním měřítku jedinečný. A je docela dobře možné, že je to nakonec právě tento revoluční potenciál, toto neustálé hledání cest k proměně, ke zlepšení lidského světa, co je vlastním kořenem toho, že právě Evropa se stala tím nejdynamičtějším regionem na celém světě.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 20.Prosince 2017, 09:21:8

Ta proměna světa je opravdu něco, co mají marxisté a křesťané společného. Víra v historický materialismus má asi docela blízko k těm judaisticko-křesťanským představám o spáse světa. I když to, možná, jedni ani druzí nikdy nechtěli uznat. Rozdělovaly je především dvě věci: násilná revoluce a víra/nevíra v Boha. Od toho prvního už většina marxistů upustila. Ale pořád rozděluje ta víra v Boha. I když, proč vlastně? Vždyť je to záležitost osobního vztahu k Bohu. Co se dá dělat, když někdo k víře v Boha nedospěje? Má ji předstírat? Nakonec, i pan Vyleťal píše: "Být křesťanem neznamená být nepřítelem nekřesťanů". Tak proč by měl být nepřítelem marxistů, že?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Něco Čtvrtek, 21.Prosince 2017, 13:01:15

Já bych si tady vypůjčil jeden pojem od T. Halíka, ovšem v opačném významu, než jak ho použil on.

Totiž, jak za tou vírou marxistů v určující úlohu materiálních procesů, tak za tou vírou křesťanů v (jejich) Boha stojí ještě něco původnějšího, hlubšího.

Ale právě protože je to tak původní, tak hluboké, nedá se to nijakým způsobem dost dobře nazvat. A tak snad nejlépe by bylo nazvat to "vírou v něco". (Což je právě ten Halíkův termín, který hovoří dokonce o "něcistech".)

Halík to ovšem myslel negativně, jako že ti "něcisté" věří v něco a neví v co, respektive že jsou to jenom takoví nějací nedokonalí křesťané.

Ale v tomto smyslu ta společná víra křesťanů a marxistů je prostě víra v to, že tento svět není jenom nějaký náhodný a nějaký bezcílný a beze smyslu, nýbrž se má svůj směr a svůj cíl, a že za bezprostředně jsoucím světem působí nějaká skrytá síla, která všemu tomu hemžení ten smysl a směr propůjčuje.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 21.Prosince 2017, 14:19:56

Já bych řekla toto: křesťané věří v (osobního) Boha, který je za "tím vším", kdežto marxisté věří v jakýsi zákon (zákony), jimiž se řídí pohyb hmoty / světa / vesmíru. V určité zákony možná věří i stoupenci jiných filosofií, ale někteří to vidí spíš tak, že tyto pohyby / změny světa jsou víceméně cyklické. Kdežto marxisté věří, že svět se vyvíjí odněkud někam, lépe řečeno od nižších forem k vyšším, dokonalejším. Tak se dívají i na lidskou společnost.
Problém je, že v tom pokroku občas nastane sestupná fáze (zpětný chod), který se sice většinou dá z marxistického hlediska vysvětlit, ale pro osobní život nějakého jedince (marxisticky věřícího v lepší budoucnost) může mít katastrofální dopad. Potom takový člověk může pocítit vděk za to, když se mu podaří objevit Boha.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.