Křižovatky víry v Prostoru
Ivan ŠtampachListopadové číslo revue Prostor, které přináší téma Křižovatky víry, nabízí impulsy k diskusi o hlubším zázemí občanských aktivit v těžké situaci, v níž se v těchto dnech jako společnost ocitáme.
Revue Prostor vznikla jako samizdatový časopis. U jeho počátků roku 1982 stáli mimo jiné Aleš Lederer a Jan Štern. V polistopadovém období pokračovala jako běžně vydávaný časopis a získala pod redakcí Rudolfa Starého a Milana Hanuše podobu intelektuálního zázemí inteligentního liberálního konzervativismu. Její zvláštní notou byl zájem o západní esoterismus či hermetismus, zejména o astrologii, chápanou samozřejmě jinak než pouťové věštění z hvězd, spíše ve směru, který ukázal Carl Gustav Jung.
V současnosti se pod vedením Mariny R. Šternové a Magdalény Křížové prosadila koncepce odpovídající názvu. Časopis je prostorem kulturních, myšlenkových, uměleckých a spirituálních inciativ. Každé číslo má téma a je vlastně jakýmsi sborníkem studií, fejetonů a esejů kolem otázky, dalo by se říct, hýbající společností. Redakce pověřuje dramaturgií čísla, jak se tomu rozhodli říkat, vždy osobnost s tématem spojenou.
22. listopadu bylo uvedeno 108. číslo této průběžně číslované revue. Na počátku prý byla soukromá debata o krizi víry, nejen víry náboženské, ale i víry jako důvěry v budoucnost a v lidský potenciál. Společenské iniciativy jsou slabé, protože se neopírají o silné spirituální zázemí, a v této době si to zvlášť uvědomujeme.
Redakce svěřila přípravu čísla českému básníkovi a zároveň terapeutovi s teologickým vzděláním Adamu Borzičovi, který je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar a uznávanou postavou české literární scény. Byl rovněž roku 2014 (za sbírku Počasí v Evropě) nominován na literární cenu Magnesia Litera.
Téma se od prvního rozhovoru rozkošatilo, dostalo označení Křižovatky víry a zahrnuje podtémata Iniciace cesty, Krize tradice, Transy extáze, Obrazy vzpoury, Vize proroctví, Střety pravdy a Kouzla čáry. Každému z nich je věnováno několik článků nebo literárních textů. Je však nesnadné představit všech osmatřicet položek obsahu a jejich autory. Tato úvaha nad časopisem proto musí zůstat selektivní a výběr připomenutých přispěvatelů je nahodilý.
Redaktor tématu kromě úvodu, kde se osobně a překvapivě otevřeně svěřuje se svým váháním, ztrácením a novým nalézáním na spirituálních cestách (s. 6—9), také zpovídá mladého básníka Jana Škroba, který obrací hořce diskutované téma, může-li poezie (a literatura vůbec) být angažovaná a zůstat uměleckým děním. Škrob říká, že chce do angažovanosti vnést více poezie (s. 76—92).
Adam Borzič s Martinem Vrbou se pak ještě ve společném článku (s. 242—249) věnují ezoterismu mezi fašismem a emancipací, čímž se vlastně též ohlašuje chystaná kniha, na níž se Adam Borzič podílí s politologem Ondřejem Slačálkem (jenž je v čísle zastoupen vlastním článkem o utopické energii po „konci dějin“, s. 250—257) a s literární historičkou Olgou Pavlovou, a toto pnutí ukáže na dvou osobnostech, Alexandru Duginovi a Hakimu Beyovi.
Z osvědčených autorů najdeme v tomto mohutném souboru textů o 282 stránkách velkého formátu mimo jiné Tomáše Halíka, Pavla Hoška, Josefa Šmajse, Petra Druláka, Petra Borkovce, Václava Kahudu, Sylvii Richterovou, Radka Chlupa, ba i Romana Jocha. Dramaturg čísla však poskytl značný prostor též autorům, které čeká definitivní osvědčení na intelektuální nebo literární scéně, jako Magdalena Šipka, Nikolaj Ivaskiv, Zora Hesová nebo Lukáš Senft.
Nechat se vyburcovat z pohodlí
Filosoficky najdeme v této Revue Prostor vše možné od přísného katolíka po autora inspirovaného Marxem, od autorky s láskou píšící o pravoslaví, protestantského teologa a husitské teoložky po čarodějku, která prozkoumává umění jako magii, od paleokonzervativce po autorku hlásící se k radikálnímu queer anarchismu a člověka s anarchistickým myšlenkovým zázemím, které oba nově promýšlejí. Snad všechny spojuje vědomí, že jsme se všichni ocitli na křižovatkách a v krizových situacích.
Časopis s potěšením a užitkem mohou číst ti, kdo se dají vyburcovat z pohodlí, kdo jsou odhodláni riskovat, kdo zavedená řešení nepokládají za definitivní. Jsou to ti, jejichž myšlení je orfické, vypůjčíme-li si výraz z názvu eseje Kamila Boušky (s. 12—15), prováté větrem na cestách lidí (podle přeložené eseje brazilského mnicha Marcela Barrose, s. 16—21), dávající slovo živé přírodě, jak to činí Lukáš Senft (Zpěv svatých květin, s. 170—174), možná utopické a magické, prostě myšlení živé, tvůrčí, imaginativní a s otevřeným koncem spíše než konstruující systémy a konečná řešení.
Za zvláštní připomenutí stojí grafické řešení, jež se číslo od čísla liší a mělo by také vyjadřovat něco z tématu. Číslu o křižovatkách víry dala vizuální podobu Barbora Klimszová. Písmo na obálce jemně připomíná křižovatky, řešení celého svazku je úsporné, elegantní, čisté. Nesoupeří se slovem, spíše mu decentně ustupuje a pomáhá čtenáři v orientaci.
Dramaturg čísla a stálá redakce si zaslouží poděkování za mimořádný počin. Nabízejí totiž impulsy k diskusi o hlubším zázemí občanských aktivit v těžké situaci, v níž se v těchto dnech jako společnost ocitáme.
Z toho jsem pochopila, že orfické myšlení je blízké myšlení mýtickému a jako takové přináleží spíš k antické tradici. Je prý protikladem myšlení hebrejského (ale ne úplným, neboť i v hebrejské tradici se vyskytují orfické prvky).
Hebrejské myšlení je pak podle Balabána „východisko k hledání myšlení, v němž začátek a konec nejsou substanciálně totožné, nýbrž základně diferentní; v němž skutečnost neznamená neměnný a nezměnitelný status quo, nýbrž “skutkování”, tedy to, co je charakteristické pohybem, změnou; nikoli však změnou jakoukoli, tedy libovolnou, nebo dokonce dekadentní, nýbrž změnou, jež tepe a rytmuje budoucností, eschatickým “vlněním” a směřováním“.
Konec není znám, je „poznáván toliko po “znameních času” signalizujících, že přítomnost, v níž a jíž žijeme, není pohlcena minulostí nebo ponořena v bezčasí, nýbrž je jakoby mikroskopicky, tedy jakoby přehlédnutelně poznamenána slavným příštím této země a jejího člověka (lidstva)“
Tak díky za článek.