Na otázku, proč nejsou ženy z prostředí Charty 77 a disentu vidět tak jako muži, často slýcháme odpověď, že vykonávaly podpůrné a servisní role, zatímco muži přicházeli s vizemi o spravedlivější společnosti, sepisovali texty a petice, končili ve vězení. Kniha rozhovorů Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent, kterou právě vydalo nakladatelství Academia ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR, toto zavedené klišé nepotvrzuje. Ba naopak.

Škála činností, které vykonávaly v disentu ženy, byla daleko pestřejší, než se běžně uvádí. Z rozhovorů s vybranými disidentkami vyplývá, že bylo nutné zajistit obrovské množství práce, bez které by obecně disent nemohl fungovat. Všechny činnosti byly vzájemně propojené a na sobě závislé. Dělení na hlavní a vedlejší, takzvané mravenčí činnosti neexistovalo a jak v rozhovoru říká Eva Kantůrková: „Každý byl tím, kým byl. Za sebe si nedovedu představit, že bych pracovala pro jakékoli společenství, které své členy, signatáře, příznivce a funkcionáře dělí na preferované muže a zastíněné ženy.“

S názorem Evy Kantůrkové, že každý, muži či žena, v disentu dělal, co uměl, se shoduje v rozhovorech většina žen. Někteří připravovali texty pro Chartu, jiní vymýšleli koncepci akcí, další pomáhali rodinám uvězněných a psali petice za propuštění politických vězňů, jiní díky znalostem jazyků připravovali a telefonovali zprávy o dění v Chartě do zahraničí. Někteří svolávali protesty a pašovali rozmnožovací přístroje a kopírky. Bez všech těchto činností by Charta a potažmo celý disent nefungoval.

Rovnost mužů a žen v disentu nebyla tématem, i když se běžně například četla Simone de Beauvoir a její Druhé pohlaví, které dokonce nechal přeložit filosof Jan Patočka. Ve chvíli, kdy máte permanentně za zády Státní bezpečnost, nevíte, kdy se partner vrátí z výslechu, v horším případě z vězení, nedává smysl hádat se o to, kdo umyje nádobí nebo děti. Nutnost držet spolu a nenabízet StB jakoukoli příležitost si na vás a vaši rodinu došlápnout měla nejvyšší prioritu.