Podaří-li se České republice zachovat v následujících měsících demokratický právní stát a potvrdit elementární zakotvení v EU, bude možné vrátit se k diskusi o strukturálních ekonomických příčinách české nespokojenosti. Velmi zajímavý a politicky vyvážený podnět pro tuto diskusi představuje esej Davida Klimeše Jak probudit Česko?, vydaný letos v létě. Autor kombinuje své liberální založení s masarykovskou citlivostí k sociálnímu smíru a navrhuje smysluplnou sadu reforem, která by mohla být předmětem kompromisu mezi středo-pravicovými a středo-levicovými politickými programy.

Klimešovi nejde o nic menšího než o nastínění Pax Nova Bohemica, nového celospolečenského kompromisu, který by zachoval vysokou zaměstnanost a sociální smír, ovšem při zvýšení čistých mezd a přísnějším financování důchodového systému a zdravotnictví. Kromě reformy daňového systému a sociálního a zdravotního pojištění navíc Klimeš chvályhodně věnuje pozornost „probuzení občanské společnosti“ skrze fungující digitální komunikaci mezi lidmi a státem, možnost asignovat část daní konkrétním veřejným zdravotnickým institucím či školám a cílevědomou podporu dobrovolnictví v sociálních službách.

Kompromisně orientované reformní plány lze vždy kritizovat z mnoha různých pozic. Z pohledu sociálního demokrata otevřeného moderním řešením a rozumným kompromisům lze ovšem Klimešovy návrhy v mnohém kvitovat, i pokud jde o důchody a zdravotnictví. Rozhodně nejde o neoliberální reformy zaměřené prvoplánově na deregulaci, privatizaci a drsné zpoplatnění základních veřejných služeb. Klimeš se nesnaží stát zatlačit do kouta a osekat, nýbrž jej spíše modernizovat a obnovit pouto a porozumění mezi státem a občanem. I jeho esej však má svou Achillovu patu, a sice v navržené daňové reformě, která nebere dostatečně vážně problém masivního odlivu firemních výnosů z ČR a spoléhá se na takové zvyšování daní, které by dopadalo na jednotlivce a domácnosti, včetně těch nízkopříjmových.

Skloubit solidaritu a zásluhovost

Dobrým příkladem Klimešova relativně vyváženého přístupu je nástin důchodové reformy. Ten nespočívá ve vyvedení prostředků ze státního pilíře do soukromých fondů, neboť Klimeš souhlasí, že stát zvládne důchodový systém spravovat levněji a spravedlivěji. Navrhuje raději rozdělit státní pilíř na solidární část, garantující každému základní starobní důchod, a část založenou na logice individuálního pojištění, kde by výše vypláceného důchodu více odpovídala vloženým příspěvkům. Zároveň poukazuje na možnost snížit dnes příliš štědrou státní podporu doplňkového spoření v soukromých fondech.

Klimeš též velmi správně žádá razantní zpřehlednění systému sociálního zabezpečení tak, aby si každý občan mohl kdykoli přes internet zkontrolovat svůj osobní účet, své odvody, své nároky a odhadovanou výši budoucího důchodu. Takovéto využití digitálních technologií pro sblížení občana se systémem sociálního zabezpečení je koneckonců často diskutováno například i v kontextu nedávno vyhlášeného „evropského pilíře sociálních práv“, tedy celoevropsky sdílených principů moderního sociálního státu.