Buldozer Paroubek se vrací z vandru domů

Zatímco se v sociální demokracii probouzejí kritici Sobotkova vedení a shromažďují se pod nacionálním praporem, Jiří Paroubek nastoluje moderní levicově liberální agendu. Už proto si zaslouží uznání.

V době, kdy Piráti slaví satisfakci za rozehnaný CzechTek 2005 v podobě velkolepého vstupu do Sněmovny, původce policejního zásahu se přiblížil svému návratu do sociální demokracie. Bulvár navíc v tu samou chvíli připomíná, že na svobodu se vrací Bohumír Ďuričko, který v říjnu 2008 v baru Monarch po oslavě narozenin tehdejšího předsedy ČSSD zastřelil Václava Kočku mladšího.

Jiří Paroubek je ale známý tím, že radši bere i negativní reklamu než nic. A když o něj není zrovna zájem jako o politika, na internetu nás učí zdravě se hýbat a dýchat. Prostě celebrita jako vyšitá.

Jenže skutečný Paroubek je hlavně politik tělem i duší. A vůbec ne špatný politik. Byť nápad na comeback, který vzešel z ČSSD ve středočeských Cerhenicích, s nimiž Paroubek neměl nikdy nic společného, zpočátku vyzníval jen jako laciný pokus vyprovokovat veřejný zájem, nakonec splynul s úvahami, co s oranžovými po drtivě prohraných volbách. Dokonce už i vedení pražské ČSSD zčistajasna přestalo bránit expředsedově návratu. Přitom ještě nedávno ukazovalo chlapíkovi, který před léty odešel zhrzeně jinam, palec dolů.

Jiří Paroubek začínal před listopadem 89 jako člen Československé strany socialistické. Podobný osud měli i Lubomír Zaorálek, Stanislav Křeček a další. Ovšem ihned po revoluci spojil svůj osud se sociální demokracií. Stal se její výraznou tváří. A nebýt roku 1993, kdy prohrál v souboji o předsednické křeslo s Milošem Zemanem, byla by jeho hvězdná kariéra ještě rychlejší. Jenže delegáti tenkrát nestáli o pragmatika, nýbrž o rétora se sklonem k populismu. Paroubek to pak dotáhl jen na post náměstka pražského primátora.

Přesto byl už na sklonku tisíciletí známý jako politik vzdělaný, přemýšlivý, vášnivě polemizující na stránkách novin. Většinu spolustraníků svým talentem citelně převyšoval.

Když v létě 2004 potřeboval socdem premiér Stanislav Gross ukázat ve své vládě nějakou schopnou a neokoukanou tvář, sáhl po Jiřím Paroubkovi – a posadil jej na ministerstvo pro místní rozvoj. To mu otevřelo cestu i do funkce stranického místopředsedy. Když se Grossova politická kariéra ocitla za zenitem a špičky ČSSD přemýšlely, komu dalšímu nabídnout premiérské křeslo, káply – po několika kolezích, kteří odmítli – na Paroubka.

274099_mediafax_mikulas_krepelkaPrezentoval se jako rázný, ale demokratický politik. Mnoho lidí svým stylem oslovil, další postavil ostře proti sobě. Chladným nenechal nikoho. Foto archiv DR

Ten se šance pevně chopil a svým buldočím stiskem vytáhl skomírající ČSSD vzhůru. Takový tah na branku se v politice vidí málokdy. Soustředil se na to, aby jím řízená vláda bodovala v socioekonomických tématech. Když se koaliční partneři z Unie svobody a KDU-ČSL vzpírali, vypomohl si s opozičními komunisty. Když potřeboval oslovit liberálnější elektorát, prosadil registrované partnerství osob stejného pohlaví. Prezentoval se jako rázný, ale demokratický politik. Mnoho lidí svým stylem oslovil, další postavil ostře proti sobě. Chladným nenechal nikoho.

Sestup do politického suterénu
V roce 2006 zaostala sociální demokracie za ODS jen o tři procenta, ačkoli o pár měsíců dřív byl rozdíl několikanásobně větší, a získala neuvěřitelných 32 procent hlasů. ČSSD se stala ostrou opozicí v sociálních otázkách, ale i v záměru vlády umístit na českém území americký vojenský radar.

Paroubkovy střety s občanskodemokratickým premiérem Topolánkem se tehdy staly pověstnými. Oproti očekávání se však po volbách 2010 Paroubek do Strakovy akademie nevrátil. ČSSD získala 22 procent (o deset méně než před čtyřmi roky), volby však vyhrála. ODS, vedená tehdy už Petrem Nečasem, byla o dvě procenta slabší, ale snáze sehnala spojence pro sestavení vlády. Ke kolaterálním důsledkům Paroubkovy razance totiž patřilo oslabení koaličního potenciálu ČSSD.

Zklamaný Paroubek po volbách oznámil odchod z čela strany – a nikdo jej moc nepřemlouval, aby si to rozmyslel. Mimo jiné proto, že uvnitř partaje neuzavíral vlivové aliance. Dokonce i jeho pražská organizace mu byla dlouhodobě odcizená.

Jestli tenkrát někdo udělal chybu, byl to Jiří Paroubek i ti, co jej tak lehce pustili k vodě. Už jenom proto, že dovnitř ČSSD odvedl obrovský kus práce. Pokusil se – i změnami stanov – o její modernizaci. Naučil ji vést profesionální volební kampaně. Byl vždy v obraze. Stal se politikem, jehož jméno znal každý volič i nevolič. Dodejme ale také, že mnohé odrazovalo jeho zbytnělé sebevědomí a okázalý životní styl. Spousta levicových sympatizantů by raději politika v tričku a s buřtem než v drahém obleku ve francouzské restauraci.

Těžko říct, jaký rarach Paroubkovi nakukal, aby z ČSSD dezertoval. Ale stalo se. V listopadu 2011 založil stranu LEV 21, která k sobě později přilákala i část národních socialistů. O tři roky později funkci předsedy složil. Předtím jeho strana stačila ve sněmovních volbách 2013 získat 0,07 procenta hlasů a v evropských volbách 0,46 procenta. Loni stranu LEV 21 opustil a začal znovu pošilhávat po ČSSD.

Značka a zázemí vlivné stáje
Někomu může připadat divné, když politik, jehož poslední volební výsledky byly pod jedním procentem hlasů, se sociální demokracii nabízí bezmála jako spasitel. Jenže tak se na to dívat nelze. V politice záleží za prvé na značce, za druhé na osobnosti. Paroubek se přesvědčil, že osobnost bez značky netáhne. Ale s ČSSD kdysi dosáhl šťastné symbiózy. Nepochybně k tomu přispělo, že je Paroubek výborný politický stratég – ovšem potřebuje pevné zázemí vlivné stáje. Ta, o níž se druhdy zasloužil, mu dnes otevírá zadní vrátka.

Dost možná už se nikdy předsedou či místopředsedou ČSSD nestane. Nedá se zkrátka dvakrát vstoupit do téže řeky. A ČSSD potřebuje hledět dopředu, ne zpátky. Jako vlivný člen či rádce stranického vedení ale může být muž Paroubkových schopností a zkušeností cenný.

Se svými analýzami politické situace se svěřuje médiím často a rád. (Dokonce mám pocit, že v roli politického komentátora by byl nedostižitelný.) V rozhovoru pro středeční MF Dnes udělil několik rad ČSSD naprosto veřejně.

Ocenil snahu Lubomíra Zaorálka ve volební kampani, ale správně připomněl, že kampaň se má dělat celé čtyři roky. Bohuslavu Sobotkovi vytknul jarní vládní krizi, nepromyšlené výroky o euru i kauzu lithium. ČSSD doporučuje intenzivně zvedat i jiná než sociální a ekonomická témata (zdravotnictví, silná koruna) – například ekologii a lidská práva. Sociální demokracie by podle něj neměla lidi děsit migrací či terorismem, ale naopak je strachu zbavovat – k čemuž potřebuje „silného lídra“. A přestože jeho někdejší pravá ruka v Ústeckém kraji Petr Benda to dnes táhne s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti, Paroubek odmítá, aby se (nejen) tam sociálně demokratičtí politici obouvali do Romů, z nichž prý zhruba 60 procent volí ČSSD.

Zatímco se v sociální demokracii kritici Sobotkova vedení probouzejí a shromažďují pod nacionálním praporem, Jiří Paroubek vracející se z výletu do národně socialistických vod nastoluje moderní levicově liberální agendu. Už proto si zaslouží uznání. Odvaha jít proti proudu mu nikdy nechyběla. Ale ani výrazné ego – například když k načasování svého návratu říká: „Kdyby to bylo před rokem (…), ČSSD by nemusela propadnout z patnácti procent až na těch sedm.“

Protože sám dokáže na spolustraníky i na významnou část médií a voličů působit jako rudý hadr na býka, chtělo by to ještě najít socdem osobnosti, s nimiž by dokázal postupovat koordinovaně. Už zaznělo, že by spolu s Lubomírem Zaorálkem mohl být jakýmsi partajním mentorem. Sám hovoří o tom, že by šance vést ČSSD měla být dána třeba některému z hejtmanů. Kdyby taková figura dokázala Paroubkovi naslouchat, stali bychom se svědky zajímavého experimentu, jenž by se mohl ČSSD vyplatit. Nebo taky nemusel. Ale poněvadž sociální demokracie tone v bažinách, hodí se jakékoli stéblo. Takovým může se svými silnými, ale i slabými stránkami být též Jiří Paroubek.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.