V době, kdy Piráti slaví satisfakci za rozehnaný CzechTek 2005 v podobě velkolepého vstupu do Sněmovny, původce policejního zásahu se přiblížil svému návratu do sociální demokracie. Bulvár navíc v tu samou chvíli připomíná, že na svobodu se vrací Bohumír Ďuričko, který v říjnu 2008 v baru Monarch po oslavě narozenin tehdejšího předsedy ČSSD zastřelil Václava Kočku mladšího.

Jiří Paroubek je ale známý tím, že radši bere i negativní reklamu než nic. A když o něj není zrovna zájem jako o politika, na internetu nás učí zdravě se hýbat a dýchat. Prostě celebrita jako vyšitá.

Jenže skutečný Paroubek je hlavně politik tělem i duší. A vůbec ne špatný politik. Byť nápad na comeback, který vzešel z ČSSD ve středočeských Cerhenicích, s nimiž Paroubek neměl nikdy nic společného, zpočátku vyzníval jen jako laciný pokus vyprovokovat veřejný zájem, nakonec splynul s úvahami, co s oranžovými po drtivě prohraných volbách. Dokonce už i vedení pražské ČSSD zčistajasna přestalo bránit expředsedově návratu. Přitom ještě nedávno ukazovalo chlapíkovi, který před léty odešel zhrzeně jinam, palec dolů.

Jiří Paroubek začínal před listopadem 89 jako člen Československé strany socialistické. Podobný osud měli i Lubomír Zaorálek, Stanislav Křeček a další. Ovšem ihned po revoluci spojil svůj osud se sociální demokracií. Stal se její výraznou tváří. A nebýt roku 1993, kdy prohrál v souboji o předsednické křeslo s Milošem Zemanem, byla by jeho hvězdná kariéra ještě rychlejší. Jenže delegáti tenkrát nestáli o pragmatika, nýbrž o rétora se sklonem k populismu. Paroubek to pak dotáhl jen na post náměstka pražského primátora.

Přesto byl už na sklonku tisíciletí známý jako politik vzdělaný, přemýšlivý, vášnivě polemizující na stránkách novin. Většinu spolustraníků svým talentem citelně převyšoval.

Když v létě 2004 potřeboval socdem premiér Stanislav Gross ukázat ve své vládě nějakou schopnou a neokoukanou tvář, sáhl po Jiřím Paroubkovi — a posadil jej na ministerstvo pro místní rozvoj. To mu otevřelo cestu i do funkce stranického místopředsedy. Když se Grossova politická kariéra ocitla za zenitem a špičky ČSSD přemýšlely, komu dalšímu nabídnout premiérské křeslo, káply — po několika kolezích, kteří odmítli — na Paroubka.