Vyznání zklamaného antikomunisty

Politolog Jaroslav Bílek se pozastavuje nad mediálními útoky, které se v poslední době snesly na hlavu francouzské historičky Muriel Blaive, a vysvětluje, proč jsou podle jeho názoru neadekvátní.

B_lek

Jaroslav Bílek

12.09.2017 08:05

Smršť mediálních útoků, které se v poslední době snesla na hlavu francouzské historičky Muriel Blaive, mě překvapila jako už dlouho nic. Ačkoliv je diskuse o našich novodobých dějinách zjevně podobná tanci po minovém poli, pokusím se sám předestřít, proč mi tyto výpady připadají přemrštěné.

Než začnu, rád bych zmínil jednu věc. Jedna z prvních knih o naší nedávné historii, kterou jsem v dětství četl, nesla jméno Jenom ne strach. Ota Rambousek v ní poutavě vykresloval útěk bratří Mašínů přes východní Německo a jejich boj proti komunistické krutovládě. Kniha se na mně poměrně hodně podepsala, protože jsem pod jejím vlivem během let zhlédl téměř všechny dokumentární filmy, co o minulém režimu vytvořila Česká televize, a alespoň prolistoval většinu knih, které o minulém režimu vytvořili naši historici.

E136322f34399d7dbff13e8a77ab_r16_9_w640_h360_gd5d3d108550111e396900025900fea04Výzkum represivního aparátu a života perzekuovaných je velmi zajímavý, přínosný a hodnotný, jde ale stále jen o nepatrný díl mozaiky. Repro DR

Mimoto nemůže většina levicově smýšlejících přátel stále pochopit, že bych kdykoliv vyznamenal Mašíny a jim podobné a boj s komunismem všemi prostředky považuji v padesátých letech za naprosto legitimní a slušný. Domnívám se tedy, že jsem všechno, jen ne někdo, komu je tradičně nasazovaná psí hlava marxisty či levicového intelektuála. O to více mi pak vadí, když se k útokům vůči paní Blaive uchylují autoři a historici, kterých si velmi vážím za jejich práci. Připadá mi to naprosto nehodné jejich odborných kvalit.

Jsem totiž přesvědčen, že nezbytným znakem vědy v demokratickém státě je svoboda bádaní. Ta se projevuje tak, že dochází ke stálému prohlubování našeho poznání a konfrontaci či falzifikaci poznání existujícího na základě nových teorií, výzkumných metod a dostupných empirických důkazů. V souvislosti s výzkumem naší komunistické minulosti tomu tak podle mého názoru úplně není.

Zastaralá totalita
Jako politolog vidím problém v tom, že současná debata o naší nedávné minulosti jen velmi málo reflektuje soudobé teoretické poznání tohoto oboru. Z mého pohledu je to velmi paradoxní, protože i zdejší odborníci při vymezení totalitního režimu rádi pracují s politologickým konceptem totalitarismu Friedricha a Brzezinského. Jeho práce je nesporně velmi kvalitní, ve své době byla dokonce zásadní, ale vyšla v roce 1961. Od té doby se výzkum nedemokratických režimů neboli komparativní demokratizace rozvinula do netušených rozměrů.

Výzkum naší nedemokratické minulosti to však takřka nevzal na vědomí. Podle mého názoru to jde vlastně proti logice vědy jako takové. Ve zdravotnictví by nám asi nepřišlo normální, kdyby nás doktoři operovali jen na základě poznání do roku 1961. V otázce vlastní historie nám to však nevadí, což je přinejmenším smutné.

Především když dnes víme, jaké nedostatky měla tehdejší teoretická debata o totalitarismu a která témata opomíjela. Tak třeba Gandhi a Przeworski roku 2007 ve velmi významné studii konstatovali, že dosavadní literatura neřešila podobu institucionálních vztahů v nedemokratických režimech.

Právě výzkum těchto vztahů v současných a minulých nedemokratických režimech pak v posledních letech jasně ukázal, že vztahy mezi ovládanými a ovládajícími (a jednotlivými skupinami ovládajících) jsou daleko složitější, než se na první pohled zdá. Čtenáři prahnoucímu po informacích bych zde doporučil třeba zajímavou a domácímu publiku téměř neznámou knihu The Politics of Authoritarian Rule Milana Svolika z roku 2012, která může sloužit jako dobrý úvod do celé problematiky.

Domácí práce o minulém režimu však vzdor tomuto vývoji soustředily až do nedávna většinu své síly na analýzu represivního aparátu minulého režimu. Výzkum represivního aparátu a života perzekuovaných je velmi zajímavý, přínosný a hodnotný, jde ale stále jen o nepatrný díl mozaiky a těžko z něj můžeme odvozovat charakter celého tehdejšího politického režimu. Nikdo totiž nepochybuje (alespoň doufám), že šlo o režim zlý, hloupý a nedemokratický.

Totalitní, nebo autoritářský?
Vzhledem ke stavu výzkumu nedemokratických režimů ve světové politologii, paradoxně ze strany autorů, které také nelze označit za nějaké marxisty, nebo levicové aktivisty, se pak domnívám, že je naprosto legitimní otvírat nová výzkumná témata i v historické reflexi našich nedávných dějin. Existující politologická literatura totiž přinesla řadu převážně kvantitativní evidence o některých vztazích v těchto režimech. Přirozeným úkolem historiků a dalších je pak tyto závěry buď na jednotlivých případech rozbít, nebo potvrdit prostřednictvím evidence kvalitativní. Dopředu napadat autorku, která se o to snaží, je však vědecké asi jako sovětské pokusy o rozdojení kozla.

S tím souvisí ještě jedna věc, a to nekonečná diskuse o tom, zda byl minulý režim totalitní, anebo autoritářský. Pohledem zastánců konceptu totalitarismu tedy totalitní, nebo jen autoritářský. Slovíčko jen zde však plní velmi ošemetnou a falešnou roli. Žádná z těchto režimních kategorií totiž není demokratická ani demokratičtější a z hlediska hodnot, ke kterým se doufám stále hlásí západní civilizace, ani ospravedlnitelnější. Ba co více, nejde ani říci, že by nějaká z těchto režimních kategorií musela být nutně krvavější.

Autoři, kteří tak například dobu pozdní normalizace či poslední roky celého režimu označují za dobu autoritářskou, nijak nezmírňují utrpení některých perzekuovaných ani ho nepopírají, jen se domnívají, že režim neplnil některé nezbytné podmínky konceptu totalitního. Kromě toho však fakt, že režim byl třeba v době pozdní normalizace autoritářský, nezpochybňuje, že mohl být totalitní v padesátých letech, protože každý politický režim všude na světě prochází nějakým vnitřním vývojem.

Vehementní snaha některých o zastavení či marginalizaci jiných výzkumných přístupů a nových výzkumných otázek pak ve svém důsledku připomíná snahu o monopolizaci historické pravdy, kterou tak nepěkně prosluly právě komunistické režimy. Jen v naprosto obráceném gardu. Stát i političtí představitelé mají jistě své důvody k tomu, aby se snažili představit voličům a občanům svůj koherentní výklad dějin. Pokud se však politika nebo světonázorová východiska historiků a sociálních vědců začnou příliš promítat do jejich práce, je to katastrofa a konec svobodného vědeckého bádání.

Závěrem bych si tedy moc přál, aby v zásadní a důležité diskusi o naší komunistické minulosti začaly nad emocemi a politickými preferencemi dominovat výzkumné závěry a převládl dialog jednotlivých skupin nad nesmyslným napadáním za odlišné přístupy ke zkoumané problematice.

Friedrich, C., & Brzezinski, Z. (1961). Totalitarian dictatorship and autocracy. New York:
Praeger.
Gandhi, J., & Przeworski, A. (2007): Authoritarian Institutions and the Survival of Autocrats, Comparative Political Studies 40, no. 11, 1279-1301.
Svolik, M. (2012). The Politics of Authoritarian Rule. New York: Cambridge University Press.


A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Profant - Praha 7

Ach jo Úterý, 12.Září 2017, 15:34:16

Jsou věci, ve kterých je historické bádání zcela svobodné. A tuto svobodu si vykupuje dobrovolně uloženou kázní v jiných věcech.

Například se nesmí napsat, že Totalitarian dictatorship and autocracy vyšla v roce 1961. Vyšla v roce 1956, před diskusí o konci ideologií.

Anebo používat jako zaměnitelné pojmy dosti vzdálené:
Když je řeč o totalitním režimu, nemohu dost dobře mluvit o zastaralé totalitě.

Nezlobil bych se, kdybyste se pokusil použít výraz "totalita" ve smyslu pozdně normalizačního období reálného socialismu u nás a dalších středoevropských satelitech. S ohledem na skvělé eseje, ve kterých toto slovo pro ponurou posttotalitní šeď používá Václav Havel, by bylo možné i odpustit pojmovou konfúzi.
Ale ve vztahu k Friedrichovu totalitarismu (k Arendtové, Holbornovi, Cassirerovi, Marcusovi, Koestlerovi anebo z těch nejmladších věcných použíti tohoto pojmu -- k Noltovi) to opravdu nejde.

Nejde tu o hnidopišství. Akribie je jeden z důležitých formálních prostředků, které odlišují historickou diskusi od uměleckého či hospodského utváření kolektivní paměti anebo jako v tomto případě od politického moralizujícího žvástu.

Martin Profant - Praha 7

p.s. Úterý, 12.Září 2017, 18:40:50

Když jsem si to tak přečetl. Politicky moralizujícím žvástem myslím reakce na Muriel Blaive, nikoliv text JB.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Po pravidelném čtení DR už asi nejsem levicově smýšlející Úterý, 12.Září 2017, 21:42:35

přesto však (stejně jako ti zmínění levicově smýšlející) nemohu pochopit, proč by autor chtěl vyznamenat Mašíny. Opravdu to nemohu pochopit, jak jejich boj na domácím československém území (nemluvím o tom útěku přes východní Německo - tam vidím jejich chování jako ospravedlnitelné) může někdo považovat za slušný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 13.Září 2017, 11:42:10

V tomto ohledu bych s Vámi docela souhlasil, pane Nusharte.

Ty problémy s hodnocení činnosti Mašínů a spol. vězí především v tom, že jejich boj byl legitimní a nelegitimní zároveň; a jen málokdo dokáže tento rozpor strávit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Totalita a autoritativní systém Středa, 13.Září 2017, 11:47:40

Nerad bych tady rozvíjel nějakou obsáhlou diskusi na dané téma; v naprosté krátkosti ten rozdíl mezi totalitou a autoritativním systémem je ten, že totalita vždy vyžaduje naprosté podřízení m y s l í obyvatelstva vládnoucí ideologii; zatímco autoritativní systém se spokojí s podřízeností se holé moci.

Do jaké míry byl například čs. režim ještě v daném smyslu totalitní v posledních letech jeho agónie si netroufám posuzovat, v té době už jsem ho nezažil. V roce 1982, kdy jsem ho opustil, vykazoval ještě zcela jednoznačně rysy vlády totalitní. I když - nutno přiznat - už mnohem vlažněji nežli jak tomu bylo dejme tomu v létech padesátých, a tu "oddanost myslí" většinou stačilo deklarovat pouze čistě formálně.

Ivo Horák - Praha 3

Totalitní režim Středa, 13.Září 2017, 14:47:35

Jsem toho názoru, že československý režim si označení totalitní, nehledě na profanaci výrazu, zaslouží i pro svou pozdní fázi, vlastně až do samého svého konce. Nemyslím si totiž, že by se přívlastek autoritářský hodil na politický systém státu, kde dostává vládní kandidátka přes 99% hlasů při 99% účasti, kde není jediná, sebemenší obec, v níž by vládli aspoň opravdu nezávislí, a kde neexistuje jediná platforma, kde by jednoznačně necenili politiku KSČ, natož aby chtěli stranu vytrestat.

Užívání pojmu totalita neznamená, že by metody vymáhání souhlasu byly nutně zvlášť drsné. Je to vlastně logické. Pro neutralizaci 10-20% občanstva je zajisté třeba většího úsilí než pro pouhé udržení 1-2% populace ve zcela marginalizovaném postavení. Výsledkem ovšem je (byla) pro někoho trochu paradoxní, zatímco pro jiné nyní skoro neuvěřitelná skutečnost, že vládnoucí totalitní režim musel zvažovat míru (nového, dalšího) protivení se veřejnému mínění kolikrát víc než režim, který vládne dnes. Mocenský nárok na věčné časy znamenal nemožnost vymlouvat se (za normalizace) na jiné, leda tak na imperialisty a počasí, a počítat s kouzlem střídání frakcí. Leckteré záměry tak nedošly uskutečnění a jiné jen pro přestrašenost, či nedostatek idealismu "poddaných" režimu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

O totalitě se mluvilo už tehdy Středa, 13.Září 2017, 15:03:25

Což si myslím, že je rozhodující. Samozřejmě, že historici si můžou pojmy definovat, jak chtějí, zejména ex post, ale my jsme tehdy v rozhovorech slovo "totalita" běžně používali, běžně jsme ho slýchali ze zahraničních rozhlasů, běžně jsme ho četli v samizdatu. Na slova "autoritářský režim" si nevzpomínám.

Ivo Horák - Praha 3

Jak to mám v paměti Středa, 13.Září 2017, 16:45:29

Výraz totalita je jako synonymum vlády KSČ dávno známý. Heslem lidovců tak bylo už v roce 1946 "Totalita bude bita". (Proti "Republice více práce, to je naše agitace" kandidátky č. 1.)

Slovník lidí byl v 70. a 80. letech poplatný buď oficiálním zpravodajským kanálům, nebo zahraničnímu rozhlasu (aniž to, zvláště v prvním případě, muselo znamenat poplatnost názorovou). Typickou rozlišující dvojicí výrazů bylo užívání pojmů socialismus resp. komunismus pro řád, jenž u nás aktuálně panoval. Podobně tomu bylo s protějšky systém a režim, byť druhý z výrazů vycházel více z domácí tradice (oproti tomu komunismu) a byl tedy více rozšířen (používali jej ostatně běžně i komunisté). Výraz totalita neměl jasné a frekventované oficiálně zde přijatelné synonymum. Byly jím dost oficiózní socialistický centralismus, příp. vedoucí úloha KSČ.

V Praze bylo zastoupení výrazů "šířených štvavými zahraničními vysílači" nejvyšší, nicméně i zde zřetelně menšinové až do podzimu 1989. Ti, kteří byli do té doby málo progresivní, začali záhy poté mluvit o právě minulém výhradně jako o "totáči".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 14.Září 2017, 11:04:44

To že obecný lid něco nějak nazývá, to ještě není dostatečným podkladem pro to, daný fenomén stejným způsobem definovat z hlediska zařazení systémově-teoretického respektive politologického.

Nicméně bych z principiálních důvodů souhlasil s panem Horákem, že onen režim byl i ve své poslední fázi ve své podstatě režimem totalitním, i když už byl natolik zesláblý, že se při určitém pohledu mohl jevit už jenom jako autoritativní. Byl to prostě totalitní režim ve fázi finálního rozkladu, jak řečeno s ubývajícími silami, ale ve své podstatě stále týž.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.