Smršť mediálních útoků, které se v poslední době snesla na hlavu francouzské historičky Muriel Blaive, mě překvapila jako už dlouho nic. Ačkoliv je diskuse o našich novodobých dějinách zjevně podobná tanci po minovém poli, pokusím se sám předestřít, proč mi tyto výpady připadají přemrštěné.

Než začnu, rád bych zmínil jednu věc. Jedna z prvních knih o naší nedávné historii, kterou jsem v dětství četl, nesla jméno Jenom ne strach. Ota Rambousek v ní poutavě vykresloval útěk bratří Mašínů přes východní Německo a jejich boj proti komunistické krutovládě. Kniha se na mně poměrně hodně podepsala, protože jsem pod jejím vlivem během let zhlédl téměř všechny dokumentární filmy, co o minulém režimu vytvořila Česká televize, a alespoň prolistoval většinu knih, které o minulém režimu vytvořili naši historici.

↗

Výzkum represivního aparátu a života perzekuovaných je velmi zajímavý, přínosný a hodnotný, jde ale stále jen o nepatrný díl mozaiky. Repro DR

Mimoto nemůže většina levicově smýšlejících přátel stále pochopit, že bych kdykoliv vyznamenal Mašíny a jim podobné a boj s komunismem všemi prostředky považuji v padesátých letech za naprosto legitimní a slušný. Domnívám se tedy, že jsem všechno, jen ne někdo, komu je tradičně nasazovaná psí hlava marxisty či levicového intelektuála. O to více mi pak vadí, když se k útokům vůči paní Blaive uchylují autoři a historici, kterých si velmi vážím za jejich práci. Připadá mi to naprosto nehodné jejich odborných kvalit.

Jsem totiž přesvědčen, že nezbytným znakem vědy v demokratickém státě je svoboda bádaní. Ta se projevuje tak, že dochází ke stálému prohlubování našeho poznání a konfrontaci či falzifikaci poznání existujícího na základě nových teorií, výzkumných metod a dostupných empirických důkazů. V souvislosti s výzkumem naší komunistické minulosti tomu tak podle mého názoru úplně není.

Zastaralá totalita