Politická špína a beztrestní politici

Jak zamezit tomu, aby se veřejnost cítila zmatená a znechucená přetřásáním politických kauz a útoků? Je třeba důsledně dodržovat pravidla právního státu a pěstovat politickou kulturu.

Předvolební boj většinou přináší zvýšený výskyt různých politických kauz. Znamená to snad, že různá podezření politiků jsou jen nástrojem jejich vzájemného nečistého boje a vzájemným metáním špíny zneužívanými médií, dokonce i za pomoci státní moci? Kdo by se orientoval podle různých nářků na „politické účelovky“, musel by tohoto dojmu nutně nabýt. Problém ale nastává ve chvíli, kdy vadí, že je určitý politik napadán osobně, on sám ale napadat druhé zjevně může. Není i toto „účelovka“ jako vyšitá?

Jak se vyznat v té plejádě nechutných kauz a vzájemných útoků? Neodnese to nakonec politická scéna jako celek tím, že si občan o ní řekne fuj a odvrátí se od ní do jakési pasivní rezistence? Přetřásání různých podezření by mělo mít očistný účinek. To platí ovšem jen tehdy, pokud končí důvěryhodným závěrem, kdy zlo je potrestáno a dobro vítězí. Tak tomu ovšem zhusta nebývá. Máme se tedy na vznášená podezření dívat s apriorní nedůvěrou k jejich obsahu i k aktérům?

A7f49ed730e4d6b52ee014474447435f--this-man-emotionNeustálé řetězení politických kauz a vzájemných útoků může odnést celá politická scéna: občan si řekne fuj a odvrátí se od ní do jakési pasivní rezistence. Foto Flickr

Právo samozřejmě zná stěžejní domněnku, že na člověka je třeba pohlížet jako na nevinného, dokud pravomocně nerozhodne soud. Soud samotný má pak v případě pochybností o vině povinnost rozhodnout ve prospěch obviněného. A v trestním řízení leží břemeno dokazování na žalující straně. Mimo justiční systém je ovšem podobná zásada vymahatelná obtížněji. Ve veřejné debatě nejde jen o vinu a nevinu, ale i o důvěryhodnost. A občan ve vztahu k morální reputaci pracuje i s emocemi, fámami a představami.

Proto je třeba chránit běžného občana před invazí do jeho osobního a profesního života i ve veřejné debatě. Chránit ho před špínou, apriorní kriminalizací, předpojatými informacemi. Spravedlnost svěřit do rukou  institucí právního státu, které jsou schopny rozeznat vinu a nevinu a potrestat pachatele bez ohledu na jeho vliv. Co ale v případě, že dotyčná osoba koncentruje ve svých rukou moc mediální, ekonomickou a politickou? Lze spoléhat, že v oligarchizované společnosti bude právní stát pracovat bez vnějšího tlaku?

U osob veřejně činných se na rozdíl od soukromých osob chráněných presumpcí neviny vyžaduje mnohem nižší míra osobní ochrany. I zde samozřejmě platí, že podezřelý není odsouzený. Klade se však mnohem větší důraz na to, aby se politik důvěryhodně očistil v očích veřejnosti, pokud chce pokračovat v politické kariéře. Vyrobit nějaké podezření je samozřejmě snadné, ale osoba veřejně činná se stínu nezbaví jen tím, že bude vše odmítat jako politickou šikanu či spiknutí a opakovat mantru o své nevině. S tím souvisí i funkce politické imunity.

Politická imunita je nástroj ochrany politiků před vydíráním účelovou represí, ale také před snahou ochromit fungování politické reprezentace. Nemá však sloužit k tomu, aby zajistila politikům beztrestnost. Vyhýbání se řádnému trestnému řízení naopak může veřejně činné osobě v očích veřejnosti přitížit. Politik jako „opinion maker“ musí snést větší tlak veřejnosti na svou důvěryhodnost. Nejde jen o bulvárně prefabrikované kauzy a řeči o mediální špíně. Jde o řádné řízení před institucemi právního státu sledované veřejností tak, aby se čelilo dojmu, že s vlivem stoupá beztrestnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.