Každý den bych mohla s otevřenou pusou přihlížet, co dokáže moje roční dcera s chytrým telefonem či tabletem. Jak svižně svým maličkým prstíčkem běhá po obrazovce, obratně ťuká na místa, která reagují rozsvícením či pípnutím. Od chvíle, kdy z mého uzamčeného telefonu volala už třem různým lidem — neptejte se, jak to dokázala, já to neumím — se snažím držet mobil i tablet co nejvíce z jejího dosahu. Ale samozřejmě nejen proto. Hlodá ve mně svědomí: Nemůžu jí tím nějak uškodit?

Ve Spojených státech vychází kniha doktorky psychologie Jean Twengeové s názvem iGen: Why Today’s Super-Connected Kids Are Growing Up Less Rebellious, More Tolerant, Less Happy — and Completely Unprepared for Adulthood — and What That Means for the Rest of Us (iGenerace: Proč jsou dnešní super-propojené děti méně vzdorovité, tolerantnější, méně šťastné — a totálně nepřipravené na dospělost — a co to znamená pro  nás ostatní). Už teď se o ní vzrušeně diskutuje. Autorka zveřejnila úryvek z knihy v časopise The Atlantic, po čemž se stal hitem sociálních sítí, respektive rodičů, kteří jej sdíleli s komentářem: „Já to věděl/a!“. The Atlantic jej totiž opatřil štěpným titulkem: Zničily smartphony celou generaci?“

Teze, formulované v článku, vyvolaly také několik kritických a relativizujících reakcí z akademické obce i odjinud. Týkaly se převážně autorčiny výzkumné metody. Twengeová na ně dostala příležitost reagovat v rozhovoru pro Guardian. Soudím, že si poradila poměrně přesvědčivě.

Co tedy vybádala? Základním poznatkem její práce je, že u dětí, narozených mezi lety 1995 a 2012 — tedy těch, které nepoznaly svět bez internetu a které vyrůstají s chytrými telefony a sociálními médii — znatelně narůstají pocity osamění, smutku a deprese, zatímco se snižují pocity štěstí a životního uspokojení. Zjednodušeně: trpí závažnějšími problémy, než obligátní nepozorností a nesoustředěností, kterou na sobě mohou pozorovat beztak prakticky všichni uživatelé chytrých mobilních zařízení. Metodologicky přitom nejde o lamentování dospělých nad tím, jak poklesle žijí mladí. Twengeová pracuje s tím, jak mládež popisuje sama sebe, své životy a zkušenosti.

↗

Čím více hodin strávených na sociálních sítích, tím větší nedostatek pocitu štěstí a vyšší riziko deprese. Foto Theonlinemom.com

Všechny technologie, které užíváme, formují naše návyky, náš životní způsob. Chytré telefony nejsou ve vztahu k teenagerům jen zlo na všech frontách, upozorňuje Twengeová. Souvisí s nimi například úbytek autonehod, alkoholových excesů či nechtěných těhotenství. Aby taky ne, když mladá generace chodí podle dostupných dat méně ven než generace, které jí předcházely, méně se s vrstevníky setkává tváří v tvář, podstatnou část svého času tráví zavřená ve svých pokojích, propojená se zbytkem světa Facebookem, Snapchatem, Instagramem…

Konkrétně: mladí ve věku osmnácti let chodili v roce 2015 ven méně než čtrnáctiletí v roce 2009. Což zřejmě souvisí s tím, že jen 56 procent osmnáctiletých randí, zatímco u předchozích generací to bylo okolo 85 procent.

Jenomže relativní přínosy podle autorky nemohou konkurovat záporům a rizikům života „online“. „Bez přehánění můžeme o ‚iGeneraci‘ říct, že stojí na pokraji nejhorší krizi duševního zdraví za desítky let,“ říká Twengeová. Všímá si také vyššího poštu sebevražd u mladistvých.

Platí přitom, že čím více hodin strávených na sociálních sítích, tím větší nedostatek pocitu štěstí a vyšší riziko deprese. A naopak, čím více času stráveného ve společnosti lidí, tím větší uspokojení. Ačkoliv tedy sociální média vznikla s cílem propojovat lidi a usnadnit jim komunikaci, paradoxně se ukazuje, že výsledkem jejich užívání může být spíš pocit osamění, vyloučení a zapomnění — což jsou pro většinu lidí pocity značně nelibé, obzvlášť v citlivém věku zrání osobnosti.

Za pozornost rovněž stojí, že těmto negativní dopadům sociálních médií mají více podléhat dívky než chlapci. Z hlediska obsahu toho, co trápí mladého člověka, se vlastně tolik nezměnilo. Problém je míra. Nedostat pozvání na večírek, nepatřit do „cool“ party, nemít spousty kamarádů nebo oblečení podle poslední módy a podobně, podrývalo sebevědomí teenagerů snad odjakživa. Málokdo je takový samorost, že je spokojený a vyrovnaný ve svém vlastním světě.

Sociální média ovšem mladého uživatele vystavují nepřetržité palbě fantastických akcí, kterých se neúčastnil, a vrstevníků, kteří jsou krásnější, lépe oblečení, oblíbenější… A ukazuje se, že přikrášlená virtuální realita má horší důsledky, než realita všedního dne.

Patří se podotknout, že zjištění, o kterých zde referuji, vycházejí z výzkumné práce o americké společnosti, závěry však lze brát jako relevantní i pro nás. Příslušníci generace, která nepoznala svět bez internetu, dnes ve velké míře tráví své dny osamocení a smutní ve svých pokojích, propojení se světem v mobilním telefonu. Jak může takový příběh pokračovat?

Technooptimisté namítnou, že lidstvo mělo své problémy vždy a pokaždé se s nimi vyrovnalo. Takový postoj je však zjednodušující a nemůže fungovat, aniž bychom si spočítali ztráty s ním spojené. Už teď víme, že sociální média se podílejí na oslabování tradičních médií, čímž zprostředkovaně podrývají i demokracii ve společnosti. Pokud by navíc skutečně platilo, že dávají celé jedné generaci do vínku špatně založené návyky v mezilidských vztazích a více trápení nežli radosti, pak by se patřilo konečně zodpovědět otázku, jak se sociálních médií, coby novodobé návykové látky, začít zbavovat.