Naše paní Boženka

Vzpomínka na Boženu Fukovou, jednu ze čtyř poslankyň a poslanců Národního shromáždění, kteří odmítli souhlasit se sovětskou okupací. Ve čtveřici statečných byla jedinou Slovenkou. Její jméno bylo z celého kvartetu nejméně připomínáno.

Vladimír Skalský, ředitel pražského Slovenského domu, během vzpomínky na Boženu Fukovou připomněl slova Martina Luthera:  „Na tomto místě stojím a nemohu jinak.“ Spolky Slováků, žijících v České republice, si připomněly svou členku, statečnou ženu, Boženu Fukovou.

Byla nejmladší ze čtyř poslanců, kteří hlasovali 18. října 1968 proti přijetí smlouvy o pobytu okupačních sovětských vojsk na území Československa. A byla i jedinou slovenskou poslankyní, která odmítla důsledek kapitulantských moskevských protokolů z 26. srpna 1968 přijmout.

1919757-p200811280271801Na Boženu Fukovou vzpomínali její přátelé jako na člověka, který za každých okolností jednal přímo. Foto ceskatelevize.cz

Bylo jí tehdy třiatřicet let. Jak říkají křesťané, byla v Kristových letech. Božena Fuková pocházela z rodiny ze slovenských Bystřičan, která se vždy hlásila k slovenským evangelíkům. Mezi účastníky vzpomínky byl i farář slovenského sboru evangelických církví v Praze, Marián Čop. Podle jeho svědectví se působení sestry Boženky promítalo do každodenních skutků.

O vlivu křesťanské výchovy i dalších elementech, které působily na formování dívky z šesti sourozenců, hovořil na setkání historik Vojtech Čelko, jenž patřil k jejím nejbližším přátelům. Poznali se pět let po Listopadu 1989, když v Ústavu pro soudobé dějiny spolupracovali na zveřejnění výsledků práce vládní komise pro studium krizových let.

Hovořil o její touze po vzdělání, ale také o tom, jak se těžko dostávala ke studiu ekonomie po maturitě na obchodní akademii v Nitře. Nebyla totiž přijata, a tak začala studovat dálkově. I toto studium na rok přerušila, když odešla do Moskvy na tak zvanou
„komsomolku“.

Maně jsem si vzpomněl na několik absolventů této školy, kteří mne kdysi překvapili tím, že právě v prostředí moskevské školy získali kdysi inspiraci, jak proměnit mládežnickou organizaci ze „zálohy strany“, jíž se měla v oficiálních představách stát v souladu se svým sovětským vzorem stát, v prostředí pro uskutečňování životních zájmů kluků a děvčat, nesvazovaných doktrínami. Paradox.

Český historik Michal Macháček popsal, jak mladá ekonomka dospěla k svému rozhodnutí hlasovat nikoli podle příkazu KSČ a KSS, ale podle svého svědomí. Už její kandidatura ve volbách tehdy vzbuzovala ve Středoslovenském kraji kritiku: že je prý příliš mladá. V parlamentu byla členkou zahraničního výboru, jehož předsedou byl František Kriegl i další poslankyně ze čtveřice statečných: Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Oba, stejně tak jako čtvrtý poslanec, který zvedl roku proti okupaci, František Vodsloň, byli již lidé ve zralém věku.

Boženě Fukové ale bylo třiatřicet. Měla čtyřletou dceru Danku a nejistý život před sebou. Musela se pak živit špatně placenou prací účetní. V téže době přišel o zaměstnání i její muž, schopný novinář Zdeněk Fuka, který pak v 90. letech vyda tři sbírky veršů.

Vladimír Skalský připomněl, že Boženě Fukové Slovensko až v roce 2006 udělilo Řád Ľudovíta Štúra, a Česká republika ještě o osm let později medaili Za zásluhy o stát. Tu už – s ohledem na zdravotní stav paní Boženy mohla převzít jen její dcera.
 
Opožděné vyznamenání kritizoval v závěrečném příspěvku Rudolf Tomašovič, člen Společnosti M. R. Štefánika. Důvod zpoždění patrně spočívá i v tom, že když psal v době normalizace Petr Pithart svou knihu Osmašedesátý, uvedl jako čtvrtého statečného poslance generála Prchlíka – zřejmě i on podlehl přesvědčení, že nikdo tak mladý, jako byla paní Božena, by se to neodvážil.

Svůj omyl neopravil ani v roce 1990, kdy knihu vydal pod svým skutečným jménem. Jeho omyl pak přejali i jiní. A tak v novinách vycházely opakovaně nepravdy, jako by tu před 18. květnem letošního roku, kdy Božena Fuková ve Vinohradské nemocnici skonala, už nikdo z hrstky statečných příslušníků oficiální politické reprezentace Československa nežil.

Že se nesluší zapomínat na lidi jako byla paní Božena Fuková připomněl slovenský novinář Dan Andrej Bardoš, předseda Obce Slováků v Čechách. Můžeme si myslet, že v demokracii si každý může říkat, co se mu zamane.  Ale žijeme tu vedle skupin, které si osobují popírat i to, oč Božena Fuková usilovala: svobodu, demokracii, lidská práva.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.