Ty časy, kdy se kouř jen tak převaloval

Nostalgická glosa Ondřeje V. Nováka k dneškem počínajícímu konci kuřáckých hospod a restaurací a již dávno započatému konci starých, poetických časů.

Ode dneška už si v hospodách nezapálíme. Mí přátelé čekali, že jako největší kuřák ve střední Evropě se s něčím takovým nikdy nesmířím. Upřímně, čekal jsem to taky. A už jsem měl připravenou celou nůši racionalizace své závislosti. Plné hrsti řečí typu „je to věc osobní svobody“ nebo „nikoho tím neomezuju, nekuřáci můžou jít jinam“ a podobně. Ale zjistil jsem, že je mi to vlastně jedno. Jednak jsem se už před časem rozhodl v dohledné době přestat, jednak je to záležitost jisté romantiky, která už ale vyprchala.

Smoking_is_not_for_children_3_Romantika dávných zašlých časů, která už ale vyprchala. Repro DR

Tuhle romantiku nejvíc cítím ve vzpomínkách na dobu, kdy jsem poslouchal Psí vojáky, četl Václava Hraběte a chodil do kina na filmy z francouzské Nové vlny. Stýkal jsem se se spoustou nadaných a sečtělých lidí, kteří to cítili stejně. A všichni jsme si mysleli, že celej život nebudeme dělat nic jiného než nad cigárem psát básně a povídky. Jenže tyhle časy jsou pryč. Zmizely ve víru peněz, dětí, hypoték a produktivního života, před kterým jsme neutekli.

Když sedím v Praze U Rybků nebo v Brně v legendárním Mýdle, nekouřím proto, abych se líp vžil do atmosféry. Nebo aby se mi líp přemýšlelo. Nebo abych mohl moudřeji tlachat o tom, jakou báseň od Verlaina mám nejradši. Dělám to už jen proto, že to můj mozek potřebuje, jinak nedokáže normálně fungovat. Žádná romantika. Obyčejná potřeba. Závislost.

Objevily se názory, že se ze života vytratí kus poezie. Nutno říct, že historie lidstva je plná mizejících kousků poezie. Jeden se vytratil, třeba když naši předci zakázali kouření v pražských tramvajích, takže si už nikdo neužil ten konkrétní způsob ranního rozjímání při pohledu na Hradčany. Nebo když si hosté odhlasovali zákaz kouření v legendárním baru La Casa Blů.

S každým takovým okamžikem se musíte smířit s tím, že určitá část poezie vám bude navždy zapovězena. Ale skutečně jsou některé chvíle díky kouři silnější? Nejde to bez něj? Odpovězte si sami.

Paradoxně navzdory tomuhle nihilismu si hrozně vážím toho štěstí, že jsem se stihl narodit do poslední generace, která ještě měla možnost prosedět mládí v začouzené putyce. Bylo to krásné. Moc rád na ty chvíle budu vzpomínat, protože zpětně nepůsobí zbytečně. Ale už je to pryč. Tak to tak berme.

A pokud se budeme chtít na chvilku vrátit zpět, doufejme, že se podaří najít dost děr v zákonech, které umožní vznik kuřáckých klubů. Protože každý by měl mít právo aspoň jednou za čas vrátit se do těch časů, kdy se život jenom tak převaloval. Jako ten kouř U Rybků.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.