Ve slovenských médiích hlavního proudu se už delší dobu vede poměrně zajímavá diskuse. Různé „osobnosti“ hledají odpověď na otázku, zda by měly, anebo neměly vést politické diskuse s představiteli Kotlebovy strany a jiných názorových proudů, které obvykle označujeme jako extremistické.

Pointa je v tom, že Kotleba na rozdíl od pravicových liberálů otevřeně připouští, že slovenská společnost je na hraně občanské války. Vzájemná nenávist jednotlivých táborů dosahuje nových výšin. Zatímco „euroatlanťané“ věří v sílu slova a pomoc zvenčí — jsou zkrátka historicky nepoučitelní — Kotleba organizuje efektivní silové struktury. Róbert Fico působí unaveně a zaměřuje se na pasivní udržování současného systému. Kotleba naslouchá přirozeným instinktům, ví, že každá válka je ve své nejhlubší podstatě rasová. Příroda je silnější než kultura. Dovoláváním se kmenové podstaty většinové slovenské společnosti postupně získává nezanedbatelnou tichou odezvu.

Kotlebův šťastný moment však nemusí nikdy přijít. Většina slovenského obyvatelstva je zároveň k politice programově apatická. Extremismus nikdy nepředstavuje ohrožení systému, pokud se ho podaří udržet tam, kde je jeho místo, totiž na okraji politického spektra. Extrémní strany jsou v takovém případě pro systém dokonce velmi důležitým prvkem, protože ho neustále vystavují perspektivě zániku. Politický život tak neztrácí vnitřní dynamiku, dokáže generovat unikátní typ kultury a civilizace. Celkovou situaci však může zkomplikovat pád současné vládní koalice.

Ačkoli se diskuse v této napjaté situaci může jevit jako kavárensky neúčinná strategie, není tomu tak. Masarykovo heslo „Demokracie je diskuse“ má mnohem hlubší rozměr, než jsme si v dobrých časech mysleli. Institut diskuse je ta poslední věc, která nás dnes dělí od vzájemného vyvražďování. Demokraté občanskou válku zřejmě vyhrát nemůžou, jejich jedinou šancí je proto konfliktu zabránit.