Demagogie pravdy aneb o diskusi v perspektivě rasového konfliktu

Maroš Berák hledá odpověď na otázku, zda je dobré vést, či naopak nevést politickou diskusi s představiteli strany Mariána Kotleby a dalších krajních názorových proudů.

Ve slovenských médiích hlavního proudu se už delší dobu vede poměrně zajímavá diskuse. Různé „osobnosti“ hledají odpověď na otázku, zda by měly, anebo neměly vést politické diskuse s představiteli Kotlebovy strany a jiných názorových proudů, které obvykle označujeme jako extremistické.

Pointa je v tom, že Kotleba na rozdíl od pravicových liberálů otevřeně připouští, že slovenská společnost je na hraně občanské války. Vzájemná nenávist jednotlivých táborů dosahuje nových výšin. Zatímco „euroatlanťané“ věří v sílu slova a pomoc zvenčí – jsou zkrátka historicky nepoučitelní – Kotleba organizuje efektivní silové struktury. Róbert Fico působí unaveně a zaměřuje se na pasivní udržování současného systému. Kotleba naslouchá přirozeným instinktům, ví, že každá válka je ve své nejhlubší podstatě rasová. Příroda je silnější než kultura. Dovoláváním se kmenové podstaty většinové slovenské společnosti postupně získává nezanedbatelnou tichou odezvu.

Kotlebův šťastný moment však nemusí nikdy přijít. Většina slovenského obyvatelstva je zároveň k politice programově apatická. Extremismus nikdy nepředstavuje ohrožení systému, pokud se ho podaří udržet tam, kde je jeho místo, totiž na okraji politického spektra. Extrémní strany jsou v takovém případě pro systém dokonce velmi důležitým prvkem, protože ho neustále vystavují perspektivě zániku. Politický život tak neztrácí vnitřní dynamiku, dokáže generovat unikátní typ kultury a civilizace. Celkovou situaci však může zkomplikovat pád současné vládní koalice.

Ačkoli se diskuse v této napjaté situaci může jevit jako kavárensky neúčinná strategie, není tomu tak. Masarykovo heslo „Demokracie je diskuse“ má mnohem hlubší rozměr, než jsme si v dobrých časech mysleli. Institut diskuse je ta poslední věc, která nás dnes dělí od vzájemného vyvražďování. Demokraté občanskou válku zřejmě vyhrát nemůžou, jejich jedinou šancí je proto konfliktu zabránit.

A1Extremismus nikdy nepředstavuje ohrožení systému, pokud se ho podaří udržet tam, kde je jeho místo, totiž na okraji politického spektra. Foto NA, FB

Pravicová liberální média včetně RTVS si tuto poměrně jednoduchou situaci zjevně neuvědomují. Jednostrannou kampaní vyhrocují situaci do bodu, ze kterého není návratu. Samozřejmě zájem pravice na nové světové válce je pochopitelný. Trhy jsou přesycené ve všech segmentech, úvěrové zatížení se nachází daleko za hranicí celkových možností západní ekonomiky.

Z mediálního prostoru se pomalu vytratila racionální výměna názorů. Proti zaostalé, rasově vymezené většině stojí progresivní liberální elity. Alternativy vůči tomuto pohledu jsou v médiích hlavního proudu celkem vytěsněné (výjimku tvoří myslím jen sobotní příloha deníku Pravda). Zpravodajství, publicistika, ba i širší kulturní rubriky jsou obrazem neustálého potvrzování správnosti slovenské cesty k multikulturnímu globálnímu kapitalismu. Donedávna základní motiv moderního západního liberalismu (Dahrendorf, Rawls, Rorty...), totiž snaha o eliminaci destruktivního konfliktu prostřednictvím institutu Rozumu, se na Slovensku v podstatě vytratil.

Ve mlýně korupce
S prohlubujícim se sociálním konfliktem počítá i opoziční scénář „majdanizace“ Slovenska. Ficovu vládu pokládá liberálně orientovaná elita za reprezentanta zaostalého, etnicky nebo rasově definovaného Slovenska. Tedy i té skupiny obyvatelstva, kterou by rád vedli i Marián Kotleba. Hlavním důvodem, proč svrhnout vládu Róberta Fica, je deklamovaný boj proti korupci. Tato záminka je zcela falešná.

Podívejme se na věc podrobněji. Podobně, jako tomu bylo před Majdanem na Ukrajině, ani slovenská opozice nenabízí žádnou smysluplnou alternativu. Nemá myšlenkové ani personální zdroje. Nesourodý spolek podivných osobností na čele s Igorem Matovičem, Borisem Kollárem a Richardem Sulíkem akcentuje výlučně problém korupce, protože na základě ukrajinského scénáře zřejmě doufá, že stát po pádu vlády bude i tak řídit americká CIA, v horším případě finanční skupina Penta.

Pochopitelně, o rozsahu korupce na Slovensku si není třeba dělat iluze. Oligarchie přisátá na stát se úspěšně vyvíjí už 25 let. I současná oligarchie však postupně chápe, že nadměrný přesun veřejných zdrojů na soukromé účty by měl nabýt forem, které jsou v západním světě standardní (viz kauzy Clintonová, Juncker nebo Barroso). Vláda má z logiky věci v těchto věcech jen omezený vliv. V konečném důsledku jsou to sami oligarchové, kteří se chtějí zbavit image zločinců.

Základním problémem nedostatku veřejných zdrojů na Slovensku není korupce za Ficovy vlády (odhadem 15–20 procent veřejných zdrojů), ale spíše nezodpovědná privatizace, která byla a je jádrem slovenské pravicové politiky. V jejím důsledku většina čistého zisku (odhadem 70–-80 procent), který generuje slovenská ekonomika, odchází za hranice. O tomto základním faktu „proevropská“ (všimněme si této sebeprezentace a znovu si vzpomeňme na analýzu meziválečného Německa od Paula Johnsona) média zarytě mlčí.

Nafouklý mýtus všudypřítomné korupce se stal zástupným problémem a účinným prostředkem politického boje vůči té části populace, která dala přednost stranám současné vládní koalice. Boje, který neúměrně akcentuje konflikt mezi prozápadní elitou (civilizace) a konzervativním, většinou katolickým zbytkem společnosti (kultura). Jestliže se situace zradikalizuje a Ficova vláda skončí, je Marián Kotleba hlavním kandidátem, který bude artikulovat nároky dominantního kmene. To by byl pro slovenskou demokracii ten nejhorší scénář. Extrémní politika by se posunula z okraje do středu politického spektra.

Postfaktická doba a politika rozumu
Při nedávné návštevě Brezna (3. dubna 2017) čekalo prezidenta Kisku zvláštní překvapení, bezprostřední konfrontace se skupinou kotlebovců (záznam incidentu je možné vidět na YouTube). Kdo očekával, že prezident bude agilní skupinu ignorovat, byl zklamaný. V prezidentovi zvítězil zdravý instinkt obchodníka. Nešlo tu však jen o politický kapitál. Ještě zajímavější byla reakce „extremistů“. Není možné si nevšimnout, že kotlebovci neházeli na prezidenta kamení ani vajíčka, jak to často pozorujeme například v Čechách, ani se na něj nesnažili útočit (ačkoli to tak prezident sám později úsměvně interpretoval). Evidentní tu byla spíše snaha o argumentaci.

Ano, i přívrženci Mariána Kotleby potřebují být široce politicky akceptovaní. Chtějí se ocitnout uvnitř chrámu Rozumu. Zúčastnit se posvátných rituálů přesvědčení. Intuitivně cítí, že odmítáním institutu racionální diskuse se sami zařazují na okraj dění. Mezi podivíny, asociály, nepřizpůsobivé a všechny ty, kterými pohrdají. Rozum je princip přísně všeobecný, nepřináší žádné konkrétní řešení. Postupně však rozloží každou víru i každou ideologii opírající se o dogma jedinečnosti. Kotleba a jeho strana se nachází v paradoxní situaci, kdy si jasně uvědomuje, že rasa se už nemůže nikam uzavřít. Protože ani on nemá představu reálné alternativy, musí přijmout pohyb v daném systému institucí, akceptovat dominantní diskurs, nebo se sám vyloučit z reálné politiky.

Konec epochy humanismu (Foucault) tak zastihl bohužel nepřipravené ty, od kterých bychom to čekali nejméně. Liberální elity, které se už desetiletí ukrývaly za principy postmoderny. Neexistují žádná fakta, která by byla nezávislá na jazyku, teorie pravdy předpokládá teorii významu, a ta je zase otázkou přesvědčení (Davidson). Jetliže naříkáme nad dobou postfaktickou, měli bychom si i na Slovensku položit otázku, kdy tu byla, pokud tu vůbec byla, doba faktická.

Kotleba přinesl do politiky svoji verzi světa, svoje vlastní fakta a svoji vlastní pravdu. Po vynuceném odchodu Róberta Fica bude zřejme artikulovat pocity velké části společnosti. Pokud se však chce dostat z úplného okraje blíže ke středu politického spektra, bude muset přijmout i fakta a pravdy, které dosud odmítal. Je to poměrně jednoduchá rovnice. Ani akceptace Mariána Kotleby demokratickou částí společnosti není otázka morálky. Dokonce ani vkusu. Je to věc racionální snahy o přežití liberálně-demokratického zřízení, které se pomalu, ale jistě dostává na pokraj kolapsu.

Racionální politika nesmí být otrokom konfúzních pojmů jako „pravda“ nebo „fakt“. Jsou to prázdná slova, jejichž dnešní podstatou je manipulace. Rozumná politika se musí starat o mírové přežití společenství, která jsou ve stavu permanentního konfliktu a vzájemné nenávisti. Malý krok Kisky směrem ke Kotlebovcům byl poměrně velkým krokem k přežití současného ústavního systému po pádu vlády Róberta Fica.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.