Krátká úvaha o práci

Alena Zemančíková

Ačkoli se doba mění, při definování hodnoty sebe samého ve společnosti jsme stále zatíženi měřítky předminulého století. A tak nás mají ti, kteří disponují pracovními příležitostmi, stále v hrsti.

V části svého života mezi maturitou na gymnáziu a založením rodiny jsem upadla do podivné situace, v níž mi bylo bráněno studovat a musela jsem chodit do práce. Od rodičů jsem byla k práci dost přísně vedená, u nás nikdo nikomu neposluhoval a my děti jsme se už odmalička podílely na všem, co bylo doma třeba dělat.

Bavilo nás to, mě a bratra, a velmi brzy jsme celý rozsah domácích prací ovládali sami a byli schopni se o sebe kompletně postarat, pokud šlo o praní, úklid, vaření, nakupování, topení, práci na zahradě — zkrátka pokud šlo o instrumentální stránku života. O prázdninách jsme zcela samozřejmě chodili na brigády, jen co to bylo z hlediska zákona možné, a vůbec jsme to nepovažovali za příkoří. Pracovalo se společně, nikdo se neulejval, a když bylo hotovo — což bývalo celkem rychle a snadno — měli jsme volno, s nímž jsme mohli naložit, jak jsme chtěli.

Nic z toho mi nebylo zatěžko, ale nebylo to také nic, co bych v životě chtěla mít jako povolání (třeba představa, že bych byla takzvaně v domácnosti, mi byla naprosto cizí, ba odpudivá, a maminky spolužáků, které v domácnosti byly, jsem prostě nechápala). Se slovem povolání jsem si spojovala práci pro celek, pro společnost, a k té jsem mínila používat zejména hlavu, v myšlení jsem pociťovala svůj největší potenciál.

Na velkém prádle nebylo co rozvíjet, neměla jsem technické nadání, abych uměla vymýšlet praktické pomůcky a vylepšení, zato jsem byla dobrá vypravěčka. Lákaly mě teorie a vědy o člověku a měla jsem dobrý pozorovací talent. Také jsem byla výmluvná a silně jsem pociťovala smysl pro spravedlnost.

Své povolání jsem viděla v tomto prostoru humanitních schopností (na umělecké jsem si neodvažovala při té praktické výchově pomýšlet) a kolem maturity na gymnáziu jsem byla docela zvědavá, co všechno ode mě bude tohle založení vyžadovat, kam se dostanu, jaké to tam bude. Byla jsem připravená a ochotná se neustále učit, dělalo mi to radost. Moje okolí, učitelé i přátelé, mě takovou viděli a respektovali, nemýlila jsem se v sobě, byla jsem docela dobře čitelný dospívající jedinec.

Práce beze smyslu

A pak náhle přišla situace, kdy mi bylo dáno najevo, že právě tohle ode mě společnost nechce. Že mi to dokonce zakazuje, že mě s těmito vlastnostmi veřejně odmítá. To byl hrozný životní moment — v praxi vypadal tak, že mi z gymnázia nedali tehdy nutné doporučení ke studiu na vysoké škole, takže mě na vysokou taky nepřijali, i když jsem zatvrzele přesvědčená o svých schopnostech k přijímačkám šla.

Bylo nutno jít do práce a žádná taková, v níž bych viděla smysl, k dispozici nebyla. Ne, že bych pohrdala těmi profesemi, v nichž jsem dostala své razítko do občanky, jen jsem nevěděla, proč tu práci laborantky nebo pomocné kuchařky či uklízečky mám dělat zrovna já, když jsem nikdy nic takového za plat dělat nechtěla a ani teď nechci. Neplatilo na mě ono „udělat si svoje v podřadném zaměstnání a mít pokoj“, navíc všechny ty práce byly opravdu hodně špatně placené. Pracovala jsem na těch místech špatně a často jsem byla nemocná. Ne z lenosti, ale z neštěstí.

V hodnocení sebe samých jsme závislí na schématech 19. století. A tak nás mají ti, kteří disponují jak pracovními příležitostmi, tak poptávkou po činnostech a produktech, v hrsti. Repro DR

Tohle se mi stalo z takzvaných kádrových důvodů, totiž kvůli aktivitám mých rodičů v roce 1968, pro které byli vyhozeni ze zaměstnání a potrestáni negativním kádrovým posudkem. Jenže rodiče měli díky svým aktivitám kolem sebe síť přátel a známých, měli svůj velmi solidní sociální kapitál, který jim pomohl se chytit mimo pole ostražitosti dozorujících kádrováků, a za krátký čas dělali to, co je bavilo a co uměli dobře, ve volném čase pod cizími jmény či na dobrovolné (třeba ochotnické) bázi, měli své kluby. Já jsem nic takového neměla — moji vrstevníci se mohli normálně podílet na společenském životě, například tím, že se v něm budou vzdělávat na oficiálních veřejných školách.

Někteří, radikálnější než já, se pomalu začali připravovat na to, že se z téhle země musí dostat pryč, a za tím účelem předstírali konformitu. Já jsem nechtěla ani neuměla emigrovat ani vnitřně, ani přes hranice. A protože jsem byla vychovaná v tom smyslu, že člověk má společnosti prospívat prací podle svých nejlepších schopností, neuměla jsem si představit řešení, že si nějakou, jakoukoli, práci udělám, aby „ na mě nikdo nemohl“, a zbytek života považuji za svoje nejvlastnější soukromí. Takový život mi k ničemu nebyl.

Mé špatné výkony v zaměstnáních rodiče znepokojovaly, a protože to byli někdejší budovatelé socialismu, kladli sobě i mně otázku, zda jsem vůbec dobrý člověk, když nedokážu dobře pracovat. Stala jsem se vyvrhelem nejen ve společnosti, ale i doma. Byla jsem z toho nešťastná, ale nedokázala jsem kvůli tomu začít lépe uklízet chodby, titrovat laboratorní vzorky či rovnat zboží do regálů. Nežila jsem v Praze, neměla možnost docházet do bytových seminářů či podílet se třeba na samizdatech, byla jsem úplně ztracená a zavržená.

Práce jako měřítko kvalit člověka

Když o tom dnes přemýšlím, vychází mi, že problém spočíval v tom, že jsem byla vychovaná k práci jako měřítku kvalit a schopností člověka i smyslu jeho společenské existence. Žít pouhou privátní existenci mi nestačilo. Nedokázala jsem si ani nic psát nebo amatérsky tvořit, protože to existenciální odmítnutí mě úplně paralyzovalo.

Na těch deset let života, než jsem si našla špatně placenou, ale pro mě konečně osvobozující práci v knihkupectví a konečně se začala cítit jako člověk, myslím v poslední době často. V souvislosti s výročím Charty, ale i v souvislosti s úvahami o osvobození všeobecné práce a o tom, že i činnosti které nejsou placené mzdou, na které člověk neuzavírá smlouvu s žádným zaměstnavatelem, lze uznat jako společensky přínosné a významné.

Znovu, po mnoha letech odpracovaných v důstojných institucích ve svém nevlastnějším oboru, kde se mi i dostalo ocenění a uspokojení z výsledků, si znovu říkám, jak práce člověka hrozně svírá, jak na něj její fenomén působí i v okamžicích, které s ní — myslím práci placenou — zdánlivě nemají nic společného (třeba jak to člověka určuje ke vztahu ke škole, do níž chodí jeho děti). Jak jsme v hodnocení sebe samých závislí na schématech 19. století a ti, kteří disponují jak pracovními příležitostmi, tak poptávkou po činnostech a produktech, nás mají v hrsti.

Čím víc se vzděláváme tak, abychom byli připraveni na požadavky pracovního trhu, tím horší pro nás je, když nás ten trh odmítne jako nepotřebné nebo nežádoucí. Dvě stě let žijeme v industriální společnosti, docílili jsme velkých sociálních vymožeností, ale vybočit z jejích hranic, v nichž je člověk utloukán prací i jejím nedostatkem, se nám nedaří.

Postoje, v nichž jsem byla vychovaná, mi životní zkušenost zpochybnila, ale popřít se je nepodařilo. Být nějak prospěšná celku je pro mě jednou z nutných podmínek životní spokojenosti (naštěstí jsem i okusila, jak lahodně tahle spokojenost chutná). A tak se stále větším odporem hledím na neustálé propouštění všude kolem ve jménu zvyšující se produktivity, nenávidím samoobslužné pokladny v supermarketech, nesnáším, když se ode mě chce, abych všechno vyřizovala mobilním telefonem.

Cosi ve mně trvá na různých místech každodenního života na živých lidech, schopných aktuálně řešit situace tvůrčím způsobem. Zdá se mi, že fakt, že na sebe při jednání vidíme, je mnohem důležitější, než si připouštíme.

Potřebujeme nové definice a názvy

Při těch úvahách myslím i na to, že režim, který lidi trestal podřadnou prací a zavržením kvůli tomu, že se vůči němu nějak vyjádřili, si říkal socialistický. Později, když se stále méně dařilo předstírat, že všichni pracujeme podle svých nejlepších schopností a dostáváme podle zásluh, přibylo slovo reálný. Reálný socialismus. Může ale být nazýván socialismem režim, který lidi trestá tím, že je odstaví od práce, pro kterou mají nejlepší schopnosti, a přinutí je dělat takovou, která s jejich schopnostmi nemá nic společného? Jak se takový režim vůbec na práci dívá, jako na donucovací prostředek? Jako na pamlsek, který je tím luxusnější, čím služebnější postoje člověk vůči režimu zaujímá? A který člověka, o jehož schopnosti nestojí, nicméně nepustí z ostnaté klece, aby se tedy realizoval jinde? Žádný socialismus to nebyl.

Není to ovšem tak jednoduché, protože při tom mém veškerém špatném pracovním výkonu jsme hlady neumírali a bydlet jsme měli kde i za co — mé bídné příjmy na tohle stačily, i když tak tak. Nebála jsem se ani bídy, ani větší perzekuce, než byla ta, v níž už jsem žila, nedá se tedy úplně poctivě říci, že to byla totalita. Existence moje a mé rodiny nebyly v totálním ohrožení. Komunismus se tomu neříkalo ani tenkrát, tenhle výraz vešel do obecného jazyka pro označení těch časů až po roce 1989, a samozřejmě to ani žádný komunismus nebyl.

Kdo nám to vládl? — proletariát rozhodně ne, spíš stranické sekretariáty a jejich prověrkové komise. Jak se tedy jmenuje režim, v němž vládnou stranické sekretariáty jedné nade všechny vyvýšené politické strany? Nemůžu na to slovo přijít a cítím, že nám pro ty časy chybí terminologie a že je nejvyšší čas, když už jsme se té doby tak podstatně dotkli v souvislosti s výročím Charty 77, se o té takzvané „normalizaci“ (což je slovo, které nevystihuje nic) začali bavit pod zorným úhlem dneška. Některé věci je třeba nově definovat a nazvat.

    Diskuse
    JP
    January 16, 2017 v 14.34
    Kdo nám to vládl?
    Jak vlastně nazvat, správně definovat ten podivný režim, kdy údajně vládl "lid", ovšem reálně v jeho jménu veškerou moc na sebe strhly stranické sekretariáty? Nalézt správnou odpověď tady nebude vůbec jednoduché.

    Už ve třicátých letech Trockij ve své "Zrazené revoluci" konstatuje, že v "komunistickém" Sovětském svazu dělnická třída ve skutečnosti nevládne. Že skutečnou moc vykonává, a ve svých rukou drží někdo jiný.

    Trockij ovšem ještě výslovně popírá, že by zde došlo k nějaké nové formě třídního panství. Podle jeho názoru i v deformovaném socialismu přetrvává fakt, že vlastnictví výrobních prostředků bylo zespolečenštěno - a protože panující třída je definovaná svým vlastnictvím výrobních prostředků, tak logicky žádná nová panující třída nemohla vzniknout. Podle jeho přesvědčení to byla tedy pouze - partajní - byrokracie, která se svémocně zmocnila vlády nad zemí; a že tedy postačí tuto byrokracii odstavit od moci, a pravý socialismus bude obnoven.

    Polští studenti Kuroň a Modzelewski, a poté jugoslávský teoretik Milovan Džilas však šli dále. Podle jejich analýzy v socialismu výrobní prostředky nejsou zespolečenštěny, nýbrž z e s t á t n ě n y - a to je naprosto zásadní rozdíl. I když vládnoucí garnitura dělala všechno pro to, aby právě tento rozdíl setřela, zakryla.

    Produkční prostředky zespolečenštit, to znamená, že r e á l n ě patří všem. Že je na nich produkováno nejen ve jménu všech, nýbrž také skutečně v zájmu, ve prospěch všech. A že tedy - samozřejmě - výsledky této produkce jsou rozdělovány spravedlivě mezi všechny.

    Zatímco produkční prostředky z e s t á t n i t: to neznamená nic více, nežli že na místo jednotlivých soukromých vlastníků (kapitalistů) nastupuje stát, jako jediný a "totální" vlastník.

    A z toho pak vyplývá už naprosto jasně: kdo ovládá stát, ten ovládá i veškerou produkci. A může si přivlastňovat její výsledky, ve svém vlastním zájmu. Aneb, marxistickou terminologií řečeno, tento vlastník výrobních prostředků si může přivlastňovat n a d h o d n o t u. Z těch hodnot, které v j e h o fabrikách a jiných produkčních místech vytvoří tam pracující, on jim jenom jednu část vrátí ve formě mzdy; ale jednu část si přivlastní sám pro sebe. Bez adekvátní náhrady pro ty pracující.

    A tady se nám náš obraz už začíná docela vyjasňovat. Kdo fakticky ovládal ten stát za socialismu, je jednoznačné: právě ty stranické sekretariáty.

    Přivlastňování si nadhodnoty: oficiálně v socialismu byli všichni "soudruzi" - a to i "ti nahoře", kteří za svou funkcionářskou činnost dostávali své platy. Tedy, napohled oni byli - stejně jako ti produkující dělníci - také jenom z a m ě s t n a n c i státu. Kteří si - na rozdíl od kapitalisty - nemohli jen tak bez dalšího zacházet s tou vyprodukovanou nadhodnotou jak se jim zlíbí.

    Určitý rozdíl tu skutečně je: ten kapitalista skutečně může ten svůj zisk reinvestovat, ale stejně tak si za něj může pořídit luxusní jachtu, anebo ho prohrát v ruletě. A nikdo mu do toho nemá co mluvit. To se těmi partajními funkcionáři bylo přece jenom jinak - ti dostávali své fixně určené funkcionářské platy. A to dokonce - alespoň v počátcích socialismu - v každém případě ve srovnání se ziskem kapitalisty relativně nízké.

    Jenže: jeden český reformě orientovaný novinář (nikdy si nedokážu zapamatovat jeho jméno; Sadílek?...) byl v rámci zmatků "Pražského jara" povolán do funkce v sekretariátu v Ústředním výboru KSČ. A když dostal svůj první plat - jako první věc ho běžel do mzdové účtárny reklamovat, že se někde musel stát omyl, neboť dostal ve srovnání se svým dosavadním platem novinářského redaktora n ě k o l i k a n á s o b n ě !! vyšší výplatu.

    A když se ukázalo, že omyl žádný nebyl, že to byla skutečně jeho "řádná" odměna, pak pochopil. Pochopil, proč se ty staré kádry svých funkcí drží jako klíšťata - a že proti tomuto jejich odporu je jakýkoli reformní proces bez šancí.

    Ano, oni dostávali "jenom" své funkcionářské prebendy - ale ty byly ve srovnání s obvyklým dělnickým platem natolik vysoké a natolik pohodlně získané, že f a k t i c k y je zde skutečně možno - a nutno - hovořit o nové třídě, která si přivlastnila moc nad produkčními prostředky společnosti, a této své moci využívala k vlastnímu, bezpracnému obohacování.

    Takže, to je asi tak všechno k danému tématu. S tím, že jakékoli třídní panství je nakonec možno svrhnout jenom cestou revoluce. Dobrovolně se toho sami nikdy nevzdají.

    ------------------------------------------------------

    Závěrem musím ještě připomenout, že jsem zde danou problematiku projednával jenom z hlediska autentické marxistické třídní analýzy. Která se v dané souvislosti jeví také tou nejpřípadnější.


    Tu otázku "kdo nám tu vlastně vládl?" by ovšem bylo možno rozebírat ještě i v jiných rovinách, například v rovině ideově-ideologické anebo obecně mravní.
    JP
    January 16, 2017 v 14.46
    P.S. Paní Zemančíková, tomu zjištění že i já jsem se svým - případným - intelektuálním potenciálem pro danou společnost nepoužitelný, tomu jsem se v reálném socialismu ještě dokázal nějak vyhnout, i když nakonec jenom odchodem do emigrace; ale v definitivní formě jsem s ním byl konfrontován až v prostředí "svobodného" Západu...
    January 16, 2017 v 15.01
    Paní Zemančíková je samostatná a hrdá žena (myšleno v pozitivním smyslu slova), která by chtěla žít ve společnosti podobně samostatných a hrdých občanů. Pro takovou společnost by ráda žila a pracovala.
    Jenomže ona ta naše společnost taková není.
    January 16, 2017 v 21.26
    A ještě dodatek k tomu názvu.
    Heller nazývá minulý režim protosocialismem. Tedy prvním pokusem o socialismus.
    JP
    January 17, 2017 v 11.10
    Protosocialismus?
    No ano, tento Hellerův termín pramení z jeho nezlomného přesvědčení, že ten deformovaný socialismus byl jenom jakousi drobnou nehodou na jinak jasné a dějinně nalinkované cestě k socialismu. A z jeho nepochopení, že tady byly ve hře principiální faktory, které k tomu ztroskotání nevyhnutelně vedly.

    Dostal jsem v tomto smyslu mail od jednoho čtenáře, který poukazuje na to že to panství partajních sekretariátů nebylo motivované jenom čistě z důvodů finančních výhod, ale že zde šlo také o otázku čiré moci. Uvádím zde část mé odpovědi:

    "Já sám jsem podotkl že jsem ten minulý režim analyzoval v daném případě jenom tou klasicky marxistickou metodou; a že je naprosto možné tu otázku po charakteru tohoto politického systému klást i v jiných rovinách.

    Otázka moci: ano, to je moment kterému se Marx vlastně cíleně vyhýbal, ono by to totiž zcela zásadně nabouralo tu jeho víru v možnost beztřídní, komunistické společnosti.

    On chtěl vidět jenom tu podmíněnost člověka dějinně konkrétní formou produkčních vztahů - a zarytě odmítal akceptovat, že existují i určité konstanty v lidském životě, v lidských motivacích. A to - kromě jiného, či přesněji asi na prvním místě - právě ta touha po dominanci. Jinými slovy: touha po moci. Kdyby Marx tuto "antropologickou konstantu" uznal, pak by samozřejmě nemohl už nadále věřit, že jenom tím že se zavede "společenské vlastnictví výrobních prostředků", že jenom tím se vytvoří homogenní společnost bez jakýchkoli hierarchií.

    Já jsem v zásadě toto měl na mysli svou zmínkou o boji idejí/ideologií: protože to je sice nemateriální faktor, nicméně i tady neustále trvá boj o dominanci, o to kdo ten svůj vlastní názor a životní model bude moci prosadit jako obecně platný.

    Toto - ta touha po dominanci - je opravdu jeden z největších problémů při uvažování o možnostech vytvoření nějaké společnosti bez - alespoň bez výrazné - společenské nerovnosti."
    January 17, 2017 v 11.59
    Pak nezbývá, pane Poláčku, než dokazovat, že existují lidé, pro které ta vaše "antropologická konstanta" neplatí.
    Ne "vědecky", ale vlastním životem, pochopitelně. Člověk si to dokonce může vytknout jako smysl a cíl svého života.
    JP
    January 18, 2017 v 14.56
    V jednotlivých případech to samozřejmě možné je, paní Hájková. Ale tím nezlomíte vládu tohoto zákona nad lidskou populací jako takovou.

    January 19, 2017 v 0.55
    Děkuji za krásný osobní text. Zajímavé je, že mi připadá, že řeším v těch "deseti letech" po maturitě v duši podobné otázky, i když mám samozřejmě daleko větší možnosti studia, pohybu a vůbec...Nemožnost podílet se na životě společnosti má úplně jinou podobu. A ta potřeba stále něco poměřovat výkonností v spíše formálně vyměřené "práci" tady pořád je...