Letošní dovolená v tuzemsku mi byla ujištěním, že dělící čára v české společnosti probíhá jen mezi majiteli venkovských nemovitosti a těmi, kdo žádné nemají. Kapitalismus přivedl české chalupářství k úspěchu srovnatelnému snad jen s úspěchem Škodovky.

V chalupě i nové Škodovce se lze cítit stejně dobře. Škodovka je takovou malou chalupou, kterou se z města jede k chalupě velké.

Žijeme ve šťastné zemi, my kdo máme nemovitost na venkově. Dohazujeme si řemeslníky, diskutujeme o materiálech, radíme se s památkáři, kteří jsou vlídní k těm, kdo nechtějí ničit substanci. Odvážnější z nás pronajímají.

Chudí lidé nás, chalupáře, ještě dlouho neohrozí, protože nechodí k volbám. Vláda nás neohrozí, protože jí nic nepatří a skoro o ničem nerozhoduje, navíc se věčně mění. Přibývá zato malých pivovarů v dojezdové vzdálenosti chalup. V chalupách samých přibývají vířivky a sauny. Bazény venku přinesla už léta minulá. Idylotvorná je také tendence chovat zas v menším množství domácí zvířectvo až do velikosti koně.

Je pravda, že mimo pozemek, před zápražím a za výminkem probíhají těžko uchopitelné procesy. Mají jedno společné. Je o nich slyšet jen chvíli. Nedosáhnou k chalupě a pominou. Chřipková epidemie? Kauza Čunek? Bárta? Nejsou dva? Jeden co ještě zpívá a jeden co byl politik? Finanční krize? Brexit? Kdo si na ně vzpomene?

Opravdu vnímat lze jen kauzy, které vytvoříme sami. Musí to být dobře promyšlené kauzy. Od doby, kdy se nenávisti těší nepřítomní uprchlíci, mají pokoj přítomní Romové. Ty tam jsou doby, kdy Nagyová posílala do Rumburku těžkooděnce. Nebo to byla Nečasová? Jen více nepřítomných uprchlíků. Jen více kauz, které budou pochopitelné, přehledné a naše.

Dejme proto sobě a světu burkiny pro muže. Vznikne tak ryze domácí kauza, která bude vypadat trochu světově. Když se chytne, může znamenat dobrý kšeft.

Zatímco v šedesátých letech minulého století by část lidí přísahala, že se touto dobou už všichni budeme koupat nazí a po koupání se napřeskáčku přitulíme všichni ke všem, dějiny šly naštěstí jinudy. Máme právo zalézat do chalup, máme právo se zahalovat. Hlavně muži.

Burkiny pro muže nemají náboženský základ, přesto mohou být chápány jako vzdor vůči: levici, tetování, prezentacím panděra a bujného mužského ochlupení, vůči reklamám na opalovací krémy. Burkiny pro muže mohou vhodnými vycpávkami dotvořit postavu muže v oblasti bicepsů, šíře hrudníku, podle chuti i ňader.

Pokud je kolem uší necháte vycpat něčím, co plave, je možné ležet na hladině, nic neslyšet a plout. Třeba po Labi, šífy už tam nejezdí, nic vás nepřejede, přestože kdosi chtěl Labe zesplavnit.

Burkiny pro muže jsou dostatečně překvapivé a veselé, že se nebude nikdo urážet, vytáčet, chystat k útoku či srdnatě bránit. Budou nás bavit. Levice je může s jejich vycpávkami považovat za vyrovnávající hendikepy i za takové chalupy pro chudé. Můžeme se na nich naučit tradici opanovat veřejnou debatu tématem přivěšeným na skutečné téma, a až zájem vyprchá, nastolit další. S tématem opouzdření, samozřejmě, protože jde o téma živé a veskrze určující.

Že už žijeme v situaci jednoho pseudotématu stíhaného dalším? Pokud ano, dělejme to schválně. Všechny burkiny pro muže by měly mít v oblasti pupku vyšito Made in Czechia.

Akce může prospět místnímu oděvnímu průmyslu. Princip sebeopouzdření bude burkinami pro muže korunován jednoduchým, přitom snadno čitelným symbolem. Budeme šťastnější. Celé víkendy. Celé prázdniny. Skoro pořád.