Cestující v pražské hromadné dopravě vyfotil řidičku tramvaje, která při řízení svého silničního křižníku lovila kromě zadních nárazníků zbloudilých venkovanů i pokémony. Se svým úlovkem se pak pochlubil na twitteru. Řidička byla dle zákona potrestána. Noviny nám víc neřeknou, ale co brání naší fantazii v malém exkurzu za zeď strohých fakt?

Viděl bych to nějak takhle: Polední slunce smaží mouchu uvězněnou mezi okenním sklem a zaprášenou žaluzií. Lubomír je vedoucím, hlavním šalinaführerem pro celou matičku stověžatou. Lubomír mouchu nesleduje, jeho zrak je vyhrazen důležitějším věcem. Co však zanedbává zrak, toho se ujímá sluch. Zoufalé bzučení mu kdesi v nevědomí působí jistou slast. A tak se mouchu nesnaží ani vysvobodit, ani rozdrtit posledním vydáním deníku Metro, ale sadisticky ji ponechává jejímu osudu.

Kdo by taky vstával, zvlášť v tomhle vedru. Do kanceláře sice dostali i klimatizaci, ale ta zoufale nestíhá. Lubomír utře pot z čela a zavzpomíná na léto 93, kdy zůstal s tramvají viset někde v půli stoupání na Bílou horu a v kokpitu staré dobré T3 to sluníčko roztopilo na hezkých dvaapadesát stupňů.

Ozve se zaklepání. „Dále,“ odtuší náš veterán. Do dveří vejde bulbasaur. Vlastně do nich vejde paní Eva, ale ta není důležitá. Důležité jsou pouze Lubomírovy palce, které musejí být dostatečně rychlé, aby stihly vyslat pokébal. Jenže postřeh Luba vypotil už asi v tom třiadevadesátem — a mine.

↗

Když jsou někde lidi, je všechno stejně vždycky složitější. Lidi do všeho moc kecají. To ve virtuálním pseudorealitě nehrozí. Repro DR

„Doprkenýohrady!“ zakleje a vztekle mrští svým služebním samsungem do otevřené zásuvky. „Svině zelená! Brýpoledne. Vy jste tady skrzevá tu fotku na twitteru, že?“ Paní Eva klopí zrak. Pohled se jí přišpendlil někam na špinavé lino kanceláře. Trochu červená. Rozpačitě hodí rukama, podrbe se na hlavě, ale nakonec jí to nedá.

V tomhle ovzduší padají tabu a lidé se odváží věcí, které by se třeba v listopadu báli i jen nahlas vyslovit. Evina ruka skočí do kapsy a vytáhne z ní něco, co dispečerovi vyrazí dech. Poslední model smártfounu od Sony.

Eva je zkušená a nemilosrdná, skoro jako by s telefonem vytáhla z kapsy i opravdový pokébal, který už letí na svini zelenou. „Jo!“ Tvář řidičky se roztáhne do širokého, vítězoslavného úsměvu.

Lubomírovi se další momenty tak nějak slily dohromady, ono to horko přeci jen udělalo své. V koláži toho okamžiku je určitě řev, sliny, pot, vztek na bulbasaura, vztek na pomalý mobil a sekající se aplikaci, vztek na tu krávu, která má z celého dopravního podniku pokémonů nejvíc, vztek na svět, ve kterém nám ty nejlepší pokémony kradou uprchlíci, kavárníci, Rusové a Cikáni, vztek na léto a taky na všechny ty idioty z Nintenda, kteří člověku prostě nemůžou alespoň na chvilku dopřát jedno jedinké malé vítězství.

Paní Eva se usmívá. Ví, že je rychlá, nejrychlejší a že ten brunátný mužíček to ví taky. Může jí hrozit vyhazovem, může jí spílat, že dělá své profesi ostudu, že ohrožuje bezpečnost, že jí strhnou deset procent z platu, ona má proti tomu všemu malý bezpečný nástupní ostrůvek, na kterém teď přibyl bulbasaur.

Je to taková její malá subverze skutečného světa, jediná, která jí je povolena. Chytit bulbasaura hopsajícího pod šéfovým stolem je pro ni poslední vzpourou proti realitě. Pro jiné lidi není v téhle dostředivé mikrorevoluci místo, ale to jí nevadí.

Když jsou někde lidi, je všechno stejně vždycky složitější. Lidi do všeho moc kecají. To ve virtuálním pseudorealitě nehrozí. Je to takový krásný, jednoduchý a přehledný svět. Svět, v jakém bychom si všichni toužebně přáli žít.