Potřeba genderové perspektivy v debatě o digitalizaci

Zveřejňujeme překlad textu německé socioložky Yvonne Lottové. Digitalizace odstraňuje tradiční hranice pouze pro muže, zatímco ženy se musí stále více vypořádávat s časovými hranicemi v jiných oblastech života.

V současných debatách se hojně objevuje otázka, zda má digitalizace pro zaměstnané pozitivní, či negativní důsledky. Někteří pozorovatelé očekávají, že s nástupem takzvané digitální revoluce bude docházet ke stírání hranic mezi prací a volným časem ještě více, než je tomu dnes. Čím dál tím rozšířenější sebeorganizací zaměstnanců, která je považována na jeden z následků postupující digitalizace, stoupá riziko, že dojde k jejich přetížení. Zdravotní potíže jako vyhoření či problémy při slaďování práce a soukromého života jsou velmi pravděpodobné.

Jiní naopak vidí kladnou stránku digitální revoluce ve zvýšení suverenity zaměstnaných, ve vyšším pracovním uspokojení a lepší možnosti dosáhnout rovnováhy mezi soukromým životem a prací.

Zatímco mnoho pracovních procesů v sektoru služeb digitalizací již prošlo, stále více se nyní digitalizace prosazuje i v sektoru průmyslovém. Adekvátní rovnováha mezi prací a soukromým životem by tedy již nemusela být nedosažitelným cílem ani pro ty, kteří pracují na směny.

Ale co je vlastně digitalizace? Když o ní mluvíme, máme většinou na mysli flexibilní práci jak v časovém, tak v prostorovém slova smyslu. „Flexibilizace“ práce ovšem není novým fenoménem. Samozřejmě, že s digitalizací se flexibilita rozšiřuje a vznikají nové formy flexibilní práce jako takzvaný „cloud- nebo crowd-working“, což jsou dvě různá označení pro fenomén udělování jednotlivých drobnějších zakázek přes internetové platformy („cloud“ je označení pro digitální prostor, ve kterém se zadání zakázky odehrává, „crowd“ je anglické označení pro dav a vyjadřuje skutečnost, že se o takové zacházky uchází dav zájemců, často z nejrůznějších koutů planety).

Nicméně na mnoha pracovištích jsou jisté flexibilní formy práce jako například práce z domova či flexibilní pracovní doba možné již delší dobu – a to s různými důsledky pro pracující.

Do jaké míry z ní měli užitek, záleželo dosud na tom, zda byla flexibilizace práce prováděna v zájmu jejich, nebo v zájmu zaměstnavatelů. Ti zaváděli flexibilní pracovní dobu často například proto, aby byl výrobní proces schopen lépe reagovat na výkyvy poptávky na trhu. V tomto případě flexibilizace většinou zaměstnaným přinášela nevýhody – řeč je zvláště o přesčasech a intenzifikaci práce s negativními dopady pro zdraví zaměstnanců a pro slaďování pracovního a soukromého života.

Jedním z ponaučení z tohoto vývoje je, že zaměstnanecký prospěch z flexibilní práce závisí na způsobu, jakým se flexibilizace zavádí. Není to tedy tak, že by digitalizace automaticky zlepšovala podmínky pro slaďování pracovního a soukromého života, jak se často tvrdí.

V rámci diskuze pozitiv a negativ digitální revoluce musíme vzít v potaz také rozdílné dopady flexibilní práce na muže a ženy. Muži mají při poskytnutí flexibility tendenci věnovat práci více času. Ženy na rozdíl od nich využívají vlastní časovou flexibilitu spíše pro mimopracovní aktivity a povinnosti. Jedním z důvodů může být skutečnost, že ženy ještě stále zastávají velkou většinu domácích prací a péče o rodinu. Právě ženy se tedy musejí více vyrovnávat s časovými limity v jiných životních sférách více než muži. Těmito časovými omezeními jsou například otevírací hodiny školek, školní prázdniny, pracovní doba chův a jiných pečovatelek o členy rodiny, kteří vyžadují zvláštní péči.

Zaměstnanecký prospěch z flexibilní práce závisí na způsobu, jakým se flexibilizace zavádí. Není to tedy tak, že by digitalizace automaticky zlepšovala podmínky pro slaďování pracovního a soukromého života. Foto weforum.org

Ti, kteří tvrdí, že digitalizace povede k mizení „tradičních“ časových omezení, mají na mysli především omezení v rámci pracovního trhu. Časová omezení ve sféře volného času nejsou často brána v potaz.

Pracovní normy a očekávání rovněž hrají zásadní roli při využití pracovní flexibility ženami a muži. Na pracovištích převažuje norma „ideálního pracovníka“, který pracuje na plný úvazek, nemá žádné povinnosti mimo pracoviště a je tedy plně k dispozici pro zaměstnavatele.

I když si zaměstnaní organizují svou práci a pracovní čas sami, i tak musí vyhovět této normě – přinejmenším pokud chtějí splnit očekávání zaměstnavatele a svých kolegů. Právě proto, že musí zastávat většinu domácích prací, mají ženy daleko menší šanci dostát představě „ideálního pracovníka“ jako jejich mužští protějškové.

Zaměstnavatelé a kolegové navíc vidí jako „ideální pracovníky“ spíše muže než ženy, a to především v souvislosti s dětmi. U matek se očekává, že flexibilitu pracovní doby využijí pro péči o rodinu, zatímco otcové jsou za to samé stigmatizováni. To znamená, že přesčasy a intenzifikace práce jsou především mužskou záležitostí.

Digitalizace, to znamená flexibilní práce v čase a prostoru, tedy skýtá riziko posílení tradičních genderových uspořádání. Jak jsem uvedla výše, muži tráví více času v práci, zatímco ženy plní mimopracovní povinnosti.

Digitalizace pravděpodobně ještě vyostří současnou nerovnou alokaci placené a neplacené práce mezi muži a ženami, spíše než aby rozpouštěla tradiční hranice mezi prací a volným časem. Nebo přesněji: tradiční hranice mizí pouze pro jednu skupinu – muže, zatímco ženy se musí stále více vypořádávat s časovými hranicemi v jiných oblastech života.

Klady a zápory genderových aspektů digitalizace překvapivě v právě probíhajících debatách o digitální revoluci nejsou zmiňované. O digitalizaci se diskutuje tak, jakoby pracovní trh a pracoviště byly zcela genderově neutrální. To je zvláště zjevné v debatách o nutnosti školení a celoživotního vzdělávání. Obecně se očekává, že zaměstnaní se budou muset být neustále vzdělávat, aby udrželi krok s digitálními inovacemi. Nicméně nikdo se již neptá po tom, jak bude možné sladit zaměstnavatelův požadavek po dalším školení v rámci pracovní doby i mimo ní s potřebou zaměstnaných plnit ostatní povinnosti pracovního dne, jako například zastat péči o rodinné příslušníky.

Protože je další vzdělávání chápáno jako nevyhnutelný důsledek digitální revoluce, můžeme dokonce očekávat, že se norma „ideálního pracovníka“ dále rozšíří tímto směrem. Na digitalizovaném pracovišti bude „ideální pracovník“ nejen pracovat na plný pracovní úvazek a splňovat zaměstnavatelovy požadavky, ale pravděpodobně se i neustále dovzdělávat. A protože muži mají k dispozici více času pro školení a celoživotní vzdělávání než ženy, takováto norma pravděpodobně genderovou nerovnost na digitalizovaném pracovišti ještě zhorší.

Rizika, která jsou implicitně obsažena v genderových rozdílech v pohledu na práci a ve využití flexibilní pracovní doby, musí být brána v potaz při diskuzích o důsledcích digitální revoluce. Proto, abychom dosáhli rovných příležitostí pro všechny zaměstnané, musí být zavedena taková forma časové a prostorové flexibility práce, která bude respektovat různé časové požadavky žen a mužů v jejich životech.

S digitalizací by se nemělo zacházet jako s genderově neutrálním procesem, který je ze své povahy výhodný pro všechny zaměstnance. Přetrvávající sociální nerovnosti jednoduše nezmizí prostřednictvím digitalizace, ale spíše se jejím přičiněním ještě zvýší.

Proto, aby se sociální nerovnosti na pracovištích zmenšovaly, je vědomí tohoto rizika pro aktivní usměrňování procesu digitalizace klíčové.

Text vyšel v Sondy REVUE, 8/2016

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.