Body místo vztahu, mříže místo hranic

Na případu výchovného ústavu v Chrastavě lze ukázat některé limity zaběhaných výchovných postupů. Děti v ústavní výchově hranice potřebují a hodnocení chování do režimového zařízení patří. Nesmí se však stát jediným nástrojem práce s dětmi.

O životě dětí v ústavní výchově bývá veřejnost zpravidla informována prostřednictvím mediálně atraktivních událostí, které mají většinou negativní charakter, obvykle násilné povahy. Média příběh a jeho aktéry náležitě vykolorují a jazykový kód, který je při těchto příležitostech využíván by vydal na samostatný text, například v posledním případě Chrastavy použila TV Nova titulek: „Pasťák“ v Chrastavě prý týral chovance. Zde je špatně všechno, od podmětu, přes předmět až po přísudek.

Chrastava je aktuálně mediálně propíraná, i když se nyní jedná vzhledem k vysoko nastavené laťce spíše o méně závažné problémy spojené se systémem vedení. Jinými slovy, tentokrát se o Chrastavě nepíše kvůli zabití vychovatelky, ale kvůli odvolání ředitelky. Důvody, které vedly k jejímu odvolání, se zdají být z pohledu zvenčí legitimní u některých z nich bych se ráda zastavila. Vycházím přitom z informací, které mám z médií.

Nejedná se o kritiku kolegů, nicméně události v Chrastavě vnímám jako příležitost vyjádřit se k systému práce s dětmi v ústavní výchově, který v podobě, jak je v některých zařízeních nastaven, považuju za škodlivý.

Na základě podnětu ombudsmanky proběhlo v ústavu šetření, jehož výstupem byly z pohledu člověka, který v oblasti ústavní výchovy pracuje, ne zcela standardní a v současné době již překonané výchovné postupy. Jsou jimi třeba nadbytečná bezpečností opatření, jako jsou mříže v oknech a další anachronismy. Mříže jsou obhajitelné jako opatření sloužící bezpečnosti klientů, nicméně pokud je dětem umožněn volný pohyb v rámci nastavených pravidel, mohou opustit prostor zařízení bezpečně – dveřmi. Není to sice žádoucí, ale útěky prostě patří k symptomatice poruch chování a výchovný ústav není vězení. Riziko útěku lze přitom minimalizovat i méně invazivními zásahy do prožívání klientů, například vztahem s nimi.

Pak zbývá propracovaný bodový systém hodnocení chování s odpovídajícími odměnami a sankcemi. Odvolaná ředitelka systém obhajuje argumentem potřeby hranic svých klientů. V tom nelze než souhlasit, hranice na různých úrovních a ve všech možných významech toho slova jsou základním pilířem práce s dětmi, které jsou ohrožené nebo ohrožující (dříve děti s poruchami chování). Ostatně potřeba hranic je společná všem dětem a úkolem dospělých je dětem poskytovat přiměřenou limitaci.

Snažím se poukázat především na dlouhodobé důsledky systému práce s dětmi v ústavní výchově. Systému, který je z krátkodobého hlediska (tady a teď) sice možná funkční, ale z pohledu dlouhodobějšího časového horizontu poškozující.

Děti v ústavní výchově hranice potřebují, vyžadují a současně se proti nim, často velmi vehementně také vymezují. V každém případě potřebují jasně definovaný rámec, nikoliv divergentní, otevřený prostor, s nímž si nevědí rady. Uvedu konkrétní příklad: při skupinové práci s klientkami jsou některé typy práce, v jiném sociálním kontextu patrně velmi dobře využitelné, předem odsouzeny k zániku.

Vzpomínám si na praktikantku, která dívkám i přes moje varování zadala kresbu nejhezčího životního zážitku. Za pět minut bylo po všem, holky nevěděly, co si mají s takto vágním úkolem počít. Jedním z důvodů je nízká schopnost reflektovat vlastní prožívání, někdy hraje svou roli i zanedbání, ale především příliš rozvolněné hranice zadání, které jim neumožňují téma adekvátním způsobem uchopit a v obavách z neúspěchu nebo pro celkové neporozumění – často se jedná o děti pocházející z prostředí, kde není běžné vlastní prožitky verbalizovat, sdílet je s někým – dochází k rychlé ztrátě zájmu.

Ve skupinové práci se naopak velmi dobře osvědčuje práce s jasnou strukturou, s rámcem, v němž lze téma opracovat kvantitativně, pomocí například škálování. Když se skupiny optáte na její vnitřní vztahy, zpravidla se nedozvíte téměř nic. Jakoby nebylo o čem mluvit. Zadáte-li jim ale jednoduchý sémantický diferenciál, v rámci kterého mohou jedna druhou i sebe sama reflektovat pomocí škály, výsledek je viditelný a dá se s ním dále pracovat. Holky přes strukturu „objeví“ dynamiku skupiny, ve které se nacházejí, mohou nahlédnout na vlastní postavení v ní, na jiné vazby, na celkové klima ve skupině.

Jiný způsob práce s hranicemi může být kontraktování, nebo tvorba individuálních plánů. Není to nic jiného, než plánování konkrétních kroků za aktivní účasti dítěte, které se tak stává spoluzodpovědným za své další směřování, je motivováno vnitřně a navíc se díky tomuto nastavení posiluje vztah dospělý-dítě spíše na partnerské rovině. Na rozdíl od rigidního bodovacího systému se zde počítá i s možností selhání. Selhání je vnímáno jako součást procesu, nikoliv jako chování, které je potřeba potrestat.

Skutečná odměna nemívá podobu zisku. Repro DR

Se selháním, ať už jde o opuštění zařízení, nebo jiný typ prohřešku, je nutné pracovat dál, využít ho ve prospěch další práce s dítětem, odpracovat ho společně a přenastavit. Když selhání okomentujeme pouze odnětím kladných bodů, nebo přidáním záporných, dítě na instrumentální rovině ví, že se něčím provinilo. Příště si dá pozor, aby nebylo při takovém chování přistiženo, což velmi často vede k rozvoji dvojí morálky.

Samostatnou kapitolou na toto téma je kouření. Dochází zde totiž ke konfliktu mezi zákonem (ve školském zařízení je kouření zakázáno) a realitou (děti v ústavní výchově jsou odhadem z 95 % kuřáci). Výsledkem často bývá, že kouření je sice v prostoru zařízení přísně zakázáno, s odpovídajícími tresty a dospělí i děti hrají společně hru tady-nikdo-nikdy-nekouřil-nekouří-a-kouřit-nebude, ale reálně jde o to, kouřit tak, abyste nebyl přistižen. Což je při omezení volného pohybu velká výzva. Rozvíjí se tak nejen kreativita podvádění, ale především dvojí morálka, manifestovaná a skrytá. Těžko si lze představit něco méně výchovného.

Hodnocení chování jednoznačně do režimového zařízení patří, ve smyslu jeho reflexe a modelování směrem k žádoucí změně. Za žádných okolností se však nesmí stát jediným nástrojem práce s dětmi. Důvodů je mnoho. Jedním z nich je skutečnost, že v běžném světě se hodnocení chování sice vyskytuje, ale jedná se o soubor formalizovaných dohod, norem a zákonů. V mezilidském kontaktu tedy například v rámci tak základního uskupení jako je rodina, se jednotliví členové navzájem nebodují, i systém odměn a trestů se řídí odlišnými pravidly, velmi často s doprovodnými emocemi, které jsou součástí autentických vztahů.

Děti vychovávané pouze bodovým systémem nemají šanci naučit se odezírat jemné nuance mezilidských vztahů, porozumět tomu, že skutečná odměna nemívá podobu instrumentálního zisku na materiální úrovni, ale že se jedná o hluboký pocit uspokojení plynoucí z lidského vztahu. Naopak velmi dobře chápou, co chtějí dospělí slyšet a jaké chování vede k odměně. Takové dítě na otázku, zda někdy něco ukradlo odpoví záporně. Neznamená to však, že se to nestalo, ale že ho při tom nechytili. Ne, že by záměrně lhalo, ale prostě bez přímé reakce se ten akt jakoby neodehrál.

Měla jsem možnost takové děti poznat. Pokud byly v ústavním prostředí pokládány za úspěšné, vzorné klienty, vyznačovaly se zvláštním typem osobnosti, která působila zvláštním, neautentickým dojmem, jako kdyby nosily masku. Věděly přesně, jak se mají v pravidlech chovat, byly chváleny, všechno šlo jako na drátkách.

V okamžiku, kdy se nastavení pravidel změnilo a to dokonce i tak, že pro děti z běžného prostředí a bez této zkušenosti výrazně k lepšímu, tyto děti, s dlouhodobou zkušeností se životem v režimovém prostředí vykazovaly velkou míru psychické nepohody, neorientovaly se v pro ně nečitelných situacích. Instrumentální nastavení vnějších odměn a případně trestů vede k účelovému chování, které není v souladu s jejich prožíváním. Změny, ke kterým v takto nastavených podmínkách dochází, prostupují celou osobnost a patrně se dají považovat za nezvratné.

Pominu-li již kritizovanou záměnu základních práv za výhody, konkrétně třeba propustky do rodiny jako forma odměny, zaskočila mne v chrastavské kauze především míra, se kterou systém přijímali, a to jak zaměstnanci, tak klienti. V televizní reportáži se jejich vyjadřovaná loajalita k odvolanému vedení zdála být upřímná, oni skutečně nepovažují systém, na kterém byl život v ústavu vybudován, za škodlivý.

Na jedné straně je to pochopitelné, jednoduché instrumenty udržují děti, které opravdu vykazují vysokou míru impulsivity, násilných a sebeohrožujících projevů a dalších závažných problémů a na jejichž složení nemá zařízení žádný vliv, ve funkční rovnováze. Bohužel výsledkem dlouhodobého působením takové výchovy jsou mladí dospělí, kteří po dosažení dospělosti selhávají v běžné sociální normě a to nejen proto, že jsou k asociálnímu chování disponováni, ale v nemalé míře také proto, že nemohou obstát v běžných podmínkách, které jim byly po dobu jejich umístění odpírány.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 2.Června 2016, 13:58:43

Velmi zajímavý a kompetentní pohled na problematiku výchovných zařízení tohoto typu.

Bylo by ale velmi zajímavé vědět, jaký je reálný podíl těch zařízení, která fungují právě podle zde vylíčených formálních pravidel - a těch, kde vztahy mezi vychovateli a vychovávanými probíhají na základě jiném, respektujícím citový svět mladých svěřenců.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

Zapomenuté území Čtvrtek, 2.Června 2016, 16:38:0

Možná ještě více než ve školách se projevuje v těchto zařízeních nějaký přetrvávající konflikt mezi jakousi "starou", setrvačnou, klasickou prací (ať už sociální pedagogikou/ speciální pedagogikou /sociální prací / terapií) a jakousi "novou", moderní, na důkazech a reflexi postavenou prací. Pradoxní je, že u těch, kde je to nevíce potřeba jedeme "po staru" a u těch dětí zajištěných rodičů, co to téměř nepotřebují jedem v alternativních školách "po novou". Přitom by to mělo být opačně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.