Československá nová vlna byla okamžikem nebývalého tvůrčího vzepětí, které v naší kinematografii nikdy předtím ani nikdy potom nenastalo. Filmy, které během několika málo let uvolnění vznikly, byly tak progresivní, že musely být zakázány už jen z principu.

To, co tehdy filmaři křičeli do celého světa, se my neodvažujeme ani po pětadvaceti letech svobody šeptat. Jak by si třeba dnešní tuzemská filmová produkce poradila s adaptací Guliverových cest od Johnatana Swifta? Patrně bychom se dočkali historizujícího filmu, který by se netajil hollywoodskými ambicemi a českým rozpočtem:

Ulicí ostřílení harcovníci, klišé jak vystřižená ze středoškolské slohové práce a dlouhé záběry na product placement. Hlavně z toho nedělat žádnou zábavu pro mluvící hlavy z Katovny, na které přece není nikdo zvědavý.

Abych parafrázoval jednu reklamu, dnešní člověk je „odsouzen k zážitkům.“ Naší výsostnou povinností je konzumace zábavy. Takové činnosti může snaha o myšlení jedině překážet. Jenže 60. léta byla veskrze brutální érou, ve které se například Pavel Juráček se zážitkovým konzumentstvím nespokojil a na čítankového klasika si vzal místo číze bez okurky surrealistické kladivo. A tak vznikl Případ pro začínajícího kata, film, který se v těchto dnech zrestaurován vrací do kin.

Spojler!

Hlavní hrdina Lemuel Guliver cestuje po ruinách země Balnibarbi, která ustrnula v křeči absurdního společenského systému. Balnibarbané odvozují své chování i hodnoty od domnělých příkazů z hlavního města, které je pro ně mocenským i kulturním středobodem, ale se kterým reálně neudržují žádný kontakt. Před několika staletími se totiž silou vůle svých vládců vzneslo do oblak. Nanejvýš jednou do roka se vrací jako temný mrak, který zastíní slunce, ale pro běžného Balnibarbana je nedosažitelné.

Guliver však do hlavního města pronikne. Centrum moci, kultury a identity nachází ve stavu absolutního rozvratu. Hlavní město nemá krále ani vládu a je téměř bez obyvatel. Domnělá moc, před kterou se všichni třesou a které podřizují každý detail svého života (včetně toho, jak a kdy smějí mluvit či myslet) už dávno neexistuje.

Mocenské centrum je prázdné a jen bezcílně bloudí prostorem. Posledním patricijem, který v něm zůstal, je kníže Munodi, který už osm let pije „za celou vládu“ a svou spotřebou alkoholu udržuje iluzi, že v hlavním městě někdo je.

↗

To, co křičeli do celého světa filmaři československé nové vlny, se my neodvažujeme ani po pětadvaceti letech svobody šeptat. Repro DR 

Z prokapávajícího nihilismu vládnoucí třídy klíčí jen absurdita a fanatismus, kterému nejsou Balnibarbané schopni čelit. „Dejte můj párek sirotkům a pivo vdovám,“ vzdává se na smrt odsouzený balnibarbský básník posledního jídla. Jako poslední velké gesto vzdoru a pohrdání systémem se pak dere do mučícího stroje, který má za několik okamžiků ukončit jeho život.

Jenže jeho vzpoura selhává. Balnibarbijská ideologie vymezuje i hranice toho, co lze myslet — a tedy i hranice myslitelné vzpoury. Když nadejde moment, ve kterém má pronést to skutečně subverzivní poselství, zmůže se jen na bezradné mlčení.

Skutečným revolucionářem se tak v Juráčkově filmu stává až Lemuel Guliver, který Balnibarbanům odhalí pravdu o hlavním městě…

Demaskování skutečné povahy moci má na domorodce devastující účinek. Rozbíjí totiž ideologii, která je tmelem jejich komunikace. Je jedno, jak moc absurdní dialog je. Dokud je kompatibilní s vírou v hlavní město Laputu a krále, mohou se s ním oba aktéři identifikovat.

A Guliver, mizera jeden, jim svou užvaněnou pravdomluvností zbourá staletí pěstované balnibarbanství napadrť. Jeho osud v Balnibarbi je tak zpečetěn. A zpečetěna byla i tvůrčí pouť Pavla Juráčka po troskách kolektivně šílející Balnibarbijské socialistické republiky.

Po listopadové změně režimu se o pouti Lemuela Gulivera zase mluvit smí. Odehrála se v minulé době a nás se tak už zdánlivě netýká. Na první pohled zpochybňuje něco, co už neexistuje a co je tedy bezpečné zpochybnit. Jak by to dopadlo, kdybychom se pouť do sídelního města pokusili zopakovat dnes, je naznačeno v úvodních odstavcích.

Guliver dneška je zatlačen do národního nevědomí a nahrazen kočičími videi, weby o hubnutí, celebritách a konspiračních teoriích. Veškerá myslitelná subverze se musí vlézt do jednoho gifu. A hlavně to musí být podvratnost v mezích, jako ta buřičská báseň.

Na Guliverovu pouť jsme neměli v roce 1970 a nemáme na ni ani dnes.