Spoiler rozbitých snů
Radovan BartošekČeskoslovenská nová vlna byla okamžikem nebývalého tvůrčího vzepětí, které v naší kinematografii nikdy předtím ani nikdy potom nenastalo. Nově zrestaurovaný film Případ pro začínajícího kata je příběhem o tom, že místo moci je prázdné.
Československá nová vlna byla okamžikem nebývalého tvůrčího vzepětí, které v naší kinematografii nikdy předtím ani nikdy potom nenastalo. Filmy, které během několika málo let uvolnění vznikly, byly tak progresivní, že musely být zakázány už jen z principu.
To, co tehdy filmaři křičeli do celého světa, se my neodvažujeme ani po pětadvaceti letech svobody šeptat. Jak by si třeba dnešní tuzemská filmová produkce poradila s adaptací Guliverových cest od Johnatana Swifta? Patrně bychom se dočkali historizujícího filmu, který by se netajil hollywoodskými ambicemi a českým rozpočtem:
Ulicí ostřílení harcovníci, klišé jak vystřižená ze středoškolské slohové práce a dlouhé záběry na product placement. Hlavně z toho nedělat žádnou zábavu pro mluvící hlavy z Katovny, na které přece není nikdo zvědavý.
Abych parafrázoval jednu reklamu, dnešní člověk je „odsouzen k zážitkům.“ Naší výsostnou povinností je konzumace zábavy. Takové činnosti může snaha o myšlení jedině překážet. Jenže 60. léta byla veskrze brutální érou, ve které se například Pavel Juráček se zážitkovým konzumentstvím nespokojil a na čítankového klasika si vzal místo číze bez okurky surrealistické kladivo. A tak vznikl Případ pro začínajícího kata, film, který se v těchto dnech zrestaurován vrací do kin.
Spojler!
Je fakt, že jestliže tento film velice rychle po jeho natočení skončil na dlouhá desetiletí v trezorech, neboť normalizační režim se v zrcadle jeho absurdních výjevů vztahů mezi ovládajícími a ovládanými velice dobře rozpoznal, pak v dnešní "svobodné" době by - v trezoru sice neskončil, ale to proto, že by vůbec nebyl natočen. A kdyby byl natočen, sotva by si ještě někdo dal tu námahu pochopit jeho skryté poselství.
Na straně druhé ale nelze přehlédnout, že tento Juráčkův výtvor je silný především svým obsahem, méně už uměleckou formou. Tato forma filmového podání byla sice také velmi výrazná svými nespočetnými surrealistickými elementy; nicméně alespoň podle mého zdání si tady režisér Juráček umělecky ukrojil prostě příliš velký krajíc.
Surrealismus může být velice mocný nástroj uměleckého sdělení - ale musí se vyvarovat nebezpečí sklouznutí do samoúčelu. Z každého jednotlivého - byť jakkoli surreálného - výjevu musí být rozpoznatelné, proč je komponován zrovna takto a ne jinak; co jím mám být sděleno, či alespoň naznačeno či evokováno.
Přesně tohle se Juráčkovi v jeho díle povedlo spíše jen sporadicky; celý film se tak z kompaktního uměleckého díla do značné míry rozpadá na sérii surrealistických výjevů, kde divák znovu a znovu musí bádat na tím, co "tím chtěl vlastně básník říci".
Juráček, zdá se, byl sám až příliš stržen společensky aktuálním poselstvím svého díla, snahou vyjádřit a vyslovit co nejvíce a co nejintenzivněji, nežli aby svou myšlenku dokázal sevřít do jednoho jednolitého, kompaktního filmového výrazu. A tak - s odstupem času - nad jeho dílem přece jenom přetrvávají nemalé rozpaky.