Úplně rozumím motivaci Františka Kostlána, s níž doporučuje volit mimoparlamentní demokratické strany. Přesto se k jeho doporučení nemohu bez výhrad připojit; vlastně se k němu nemohu připojit vůbec.

Je něco horšího než stávající parlamentní strany? Na počátku volební kampaně se vnucuje odpověď: Ale ano, ovšem. Jsou to mimoparlamentní strany, z nichž nyní propagační agentury a Václav Moravec vyrábějí „realistickou alternativu“. Co je totiž devízou stran TOP 09, Věci veřejné či SPO-Zemanovců, jejichž předsedou, jak s groteskní bezelstností informovala česká média, se stal Miloš Zeman?

Nic jiného než to, že nepůsobily ve stávající Sněmovně. I to je však v případě TOP 09 i party Zemanových kamarádů sporné. Ani se nemusíme nořit hlouběji do jejich útrob, abychom si všimli, že jsou to vesměs staří známí šíbři, kteří se podíleli na psaní některých ze zvláště temných kapitol polistopadového vývoje, a pokud jde o lídry TOP 09 dokonce i v posledních čtyřech letech.

Zemanův vstup do Sněmovny ale nehrozí, nakonec nejspíše nepřekročí ani tři procenta, protože voliči demokratické levice se až posud vždy projevovali racionálněji, než česká pravice doufala.

Na pravici je situace složitější. Zde se pro určitou část voličů již stalo pravidlem, že se před každými volbami vždy znovu přichýlí k novému vzdušenému zámku s ničím neopodstatněnou nadějí, že tentokrát se již opravdu jedná o tu pravou pravicovou alternativu.

Politická tradice pravicových jepic má své kořeny ještě v Občanské demokratické alianci, kterou posléze nahradila Unie svobody, tu pak nakrátko Evropští demokraté, a ty na dobu ještě kratší Strana zelených. Jejich efemérní existence byla jistě předurčena už tím, že problémy, které chtěly řešit, pravicovými recepty zvládat nelze, byť je k tomu český mediální provoz povzbuzoval sebevíc.

Všechny strany v této tradici byly navíc čím dál tím hůře s to skrývat, že za programovou fasádou mají sloužit především jako výtah k moci většině svých předáků, kteří jen co se ocitli ve funkcích, kam je vynesl příslib nové odlišné politiky, přestali se zatěžovat programovými ohledy a počínali si stejně a někdy i hůře než politici zavedených sněmovních stran.

Zdá se, že tento cyklus mezi vyvoláním nepodložených očekávání, která umožní získat nakrátko voličskou podporu, a jejich následným zklamáním se stále zkracuje. Unie svobody vydržela ještě dvě volební období, Evropští demokraté uspěli aspoň ve dvou volbách, pražských a evropských, Strana zelených ale nevydržela už ani jedno volební období a zvládla pouze jedny sněmovní volby.

TOP 09 se přihlásila k této jepičí politické platformě dokonce programově tím, že si datum voleb, v nichž jedinkrát chtěla uspět, vetkla do názvu. Kalousek se Schwarzenbergem se najednou ocitají v situaci penzistů ženoucích se za ujíždějícím, loňským vlakem. A billboard se spícím ex-knížetem znenadání dostává nový, nepříjemný výklad. TOP 09? To bylo vloni, spěte dál.

Opravdu se zdá, že by TOP 09 mohla být první stranou v tradici českých politických jepic, která celý cyklus od vyvolání planých voličských nadějí až po jejich následné zklamání a propad do bezvýznamnosti stihne absolvovat, aniž by se během něj úspěšně zúčastnila aspoň jedněch voleb. I když na něj nakonec nejspíše nedosáhne, ten rekord jí přejme.

A nebyl by nezdůvodněný: na místo TOP 09 se přece tlačí už zase nová — letošní — rádoby alternativa: Věci veřejné. To je strana, jejíž bližší ohledání v nás může probudit sentimentální melancholické city dokonce i vůči Bursíkovým pokrytcům.

Degenerativní proces hledání pravé pravicové alternativy Věcmi veřejnými dospívá k dosavadnímu dnu, a to v obou podstatných ohledech, programovém i personálním. Od relativně impozantní sbírky osobností v ODA, přes solidní personální zázemí Unie svobody, po pravicovou frakci zeleného hnutí, přes zrecyklované recykláty shromážděné v TOP 09 to pravá česká pravice dopracovala až k Radku Johnovi s blondýnou.

Lze namítnout, že v tom nejsou sami. A je to pravda. Když se ocitnete na stránkách Věcí veřejných, vykoukne na vás také tvář Josefa Novotného jako volebního lídra Věcí veřejných na Vysočině. Ani nenápadné jméno nemůže zakrýt, že se jedná o bývalého senátora za SNK-ED, který do Věcí veřejných přikočoval spolu s dalšími z tohoto vybydleného politického domečku.

Do rychlovýtahu Věcí veřejných se ale necpou lidé jen z SNK-ED. V Liberci vede kandidátku bývalý hejtman, člen ODS a neúspěšný senátní kandidát za ODS ještě z roku 2008 Petr Skokan, ve zlínském kraji kandidátku vede bývalý člen ODS Martin Vacek, v Pardubicích vede Věci veřejné další Evropský demokrat Petráň.

Vtipem roku je ovšem volební program Věcí veřejných. Na stránkách VV nalezneme komické desatero, do nějž se navzdory jeho stručnosti vměstnaly i opravdové klenoty, které by se měly vystavovat v nějaké galerii moderního českého politického myšlení, jako například bod 4: Důchodová reforma: v mládí odpovědnost, ve stáří jistota.

Budou-li vás zajímat podrobnosti — doklikáte se v osmi případech z jedenácti pouze na vágní přísliby: „Tato kapitola bude brzy aktualizovaná,“ což je formulace, která se dnes v 6:28 ráno změnila na „Tato kapitola bude dnes aktualizována“.

Soudě podle dvou kapitol, které již zřejmě aktualizovány byly, ekonomiky a školství, se máme opravdu na co těšit. Například v oblasti školství nám Věci veřejné, s hrdou podporou Zuzany Baudyšové, chtějí učarovat i heslem, které možná bude tím nejhumornějším, jež se v letošní volební kampani objeví: „ANO — léčebným ústavům s ostrahou, NE — vraždícím dětem na ulici!“ Doufám, že si to Radek John s Kateřinou Klasnovou také vylepí na billboardy do komiksových bublin.

Co vede někoho, aby chtěl za takovéto věci bojovat, co reálného pro nás chce vykonat, co zlepšit? Baže nic. Jen do těch funkcí se těší. ODS je samozřejmě otřesná, systematicky kradla a krade, dnes je navíc i zpustošená, bez sebevědomí a takřka na kolenou, ale kdybych byl přinucen vybrat si, zda má českou pravici reprezentovat ve Sněmovně raději Topolánek, anebo John, zvolím toho prvního.

František Kostlán svou úvahu patrně nemyslel jako propagaci Věcí veřejných, byť ony beze zbytku naplňují jeho charakteristiku mimoparlamentní alternativy.

Je přitom jisté, že se budou nabízet možnosti zvolit i některou mimoparlamentní demokratickou stranu zcela bez vlivu i bez naděje předvolební debaty jakkoli podstatněji ovlivnit.

A samozřejmě ani to není vzhledem k stavu české politiky zatraceníhodná možnost. Ale než se k ní člověk jako k poslednímu východisku uchýlí, měl by podle mě podniknout pokus vybrat si mezi stávajícími parlamentními stranami jednu pro koalici, jejíž vznik by si přál, stanovit si osobní podmínky, za nichž by byl ochoten ji volit, a pak se pokusit o nich s jejími kandidáty vyjednávat.

Ať se nám to totiž líbí nebo ne, povahu politických poměrů bude do značné míry určovat budoucí Sněmovna. A rozdíl mezi vládou sestavovanou sociální demokracií i ODS je přes všechny oprávněné výhrady k oběma těmto stranám známý — a jasně hovořící ve prospěch první varianty.