Blíží se volby, tudíž se začíná diskutovat, zda a koho volit. Všechny návody, kterak přistupovat ke stranám, navrhované odborníky, publicisty a novináři, se pohybují v rámci tzv. realistického přístupu. Tento způsob uchopování reality s sebou ovšem nese několik „háčků“.

K objasnění věci je třeba vědět, kým byl současný údajně realistický přístup formulován, a komu proto vyhovuje. Vychází z předlistopadové devastace politiky a žurnalistiky i z neblahé tradice počátku devadesátých let, která na ni svým způsobem navázala.

Po listopadu 89 se novináři vzpamatovávali z posluhování předchozímu režimu. A ti nově přišedší se od těch dosavadních leckdy rádi přiučili. Změnil se režim, uvažování lidí však zůstalo stejné. Ohnutý hřbet vystřídala „státotvornost,“ respektive podivný výklad tohoto jinak pozitivně vnímaného slova. A výraz „oficiální,“ tedy shůry daný komunistickou nomenklaturou, nahradil výraz „mainstreamový,“ dobrovolně přijatý v rámci oné pseudostátotvornosti.

A tak se za halasného třesku zrodila média a v nich novináři hradní, novináři vládní a novináři straničtí. A všichni tvrdili, že jsou žurnalisty nezávislými. Jak také jinak. „Nezávislí hradní novináři“ osedlali koně zvaného Václav Havel, připraveni vyrazit na zteč, kdykoli z vlády či odjinud zavanul mrazivější vánek směrem k hradbám.

Svobodná Evropa a Lidové noviny ostošest papouškovaly i interpretovaly Havlovy názory na politiku, na kulturu, na ne-vyrovnávání se s minulostí a vůbec na všechno, o čem lze do novin napsat. Jeden z redaktorů Lidovek tehdy jednoho mého známého kádroval, co si to dovoluje přinést k nim svůj článek ke zveřejnění, když nepodepsal Chartu 77.

„Nezávislí vládní novináři“ stáli v čele dlouhotrvající vládní propagandy, která si dala za cíl prosadit ekonomickou transformaci bez potřebných prvků práva a etiky. Nebyl to jenom Václav Klaus a spol., kdo v Československu a následně i v České republice umožnil beztrestné řádění v podobě tunelování a rozkrádání desítek až stovek miliard korun, jak to brilantně popisuje Jiří Pehe v článku Odboráři bojují se státem. Bude hůř.

A nebyl to jen Miloš Zeman a spol., kdo u nás přivedl k dokonalosti korupci a klientelismus, kdo do politiky přivedl gangstery a s nimi i jejich metody, včetně těch kompromitačně-estébáckých (akce Olovo, například). Tomuto politickému výkvětu zdatně sekundovali nezávislí vládní profesionálové z mainstreamových médií.

Jeden z nich žádal, abych byl vyražen z Lidovek (působil jsem tam jako komentátor, samozřejmě naprosto nezávislý), když zjistil, že jsem se předtím stal šéfredaktorem Českého deníku až po redakční revoluci, která se proti jeho vydavateli zvedla, protože chtěl narušit onu „státotvornost“ a přejít od poklonkování mocným k roli hlídacích psů demokracie, která zdobí novináře ve skutečně demokratické zemi. Vadilo mu, že jsem z onoho mainstreamového hlásání „správného uvažování a konání“ vybočil.

V rámci obou těchto skupin i mimo ně pak koexistovala skupina „nezávislých stranických novinářů“. Ten kopal v modrém dresu ODS, onen v černém lidoveckém, třetí v růžovém Občanského hnutí a později ČSSD atd. A v rámci jednobarevných světů nám namísto informování předestírali ideologie, coby samospasitelná řešení problémů. Tak vznikl nový tvor — člověk ideologický, který dnes na trhu myšlenek válcuje kritický rozum.

Média, namísto informování občanů tak, aby si sami mohli učinit svůj názor, vyráběla na běžícím pásu postoje dle své příslušnosti. Postoje hradní, postoje vládní a postoje stranické. „Dali nám nové postroje a, ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli,“ zpíval tehdy Karel Kryl více než výstižně v písni s ironickým názvem Demokracie. A protože si dovolil opravdu hodně, říkat lidem pravdu do očí, smetl mainstream nakonec i jeho, který svým dílem překlenul generace.

Celý ten čas to byli hradní, vládní i opoziční (potenciálně vládní) politici a jejich kluboví nahrávači z řad novinářů, publicistů, odborníků, z řad také „nezávislých“ hradních, vládních a stranických agentur pro výzkum veřejného mínění, kdo zde prosazoval a formuloval onen (hodně úzký) hlavní proud, tedy to, „co je a co není správné“. Kontinuitu zaručoval stejný zájem všech, okostit politiku na pouhou technologii moci, v níž strany a straníci mohou hrabat pod sebe a zároveň zajistit plynulé střídání pretendentů vládního stolu s pamlsky.

A aby tento mechanismus mohl fungovat bez rušivých vlivů, které s sebou demokracie obyčejně nese, vymýšlela celá ta mainstreamová nomenklatura způsoby, jak si v „tržním prostředí“ na český způsob zajistit tento kšeft nastálo.

Používaly a používají se různá hesla a metody, za něž by se nemusel stydět žádný manipulátor napříč dějinami. Třeba to, že nám nezbývá nic jiného než „volit menší zlo“. Co je menší zlo, je přitom podle mainstreamového výkladu jednoduché: buď ODS, nebo ČSSD, podle toho, která z nich je na řadě. Pro ty voliče, kterým není po chuti ani jedna z velkých stran, jsou tu v dárkovém balení připraveny strany menší, ovšem do hry též zasvěcené a přibrané.

Stejná média, která nám po celé volební období předkládala kauzy, průšvihy a důkazy o hanebnosti parlamentních stran, aby šla lépe na odbyt, nás před každými volbami náhle přesvědčují, že tyto strany je třeba volit, protože prý jde o „menší zlo“.

Jako pomyslné „větší zlo“ tu slouží různé hrozby a mobilizace — proti „socialismu“, proti „pravicovým komsomolcům“ apod. Nejsilnějším kalibrem je výstraha: Kdo nevolí velké strany, volí komunisty. Tento tah, vymyšlený v marketingovém příšeří stranických kuloárů, je opravdovým trumfem hradních, vládních i stranických žurnalistů.

Politici napřed zplodili volební systém, v němž se hlasy dané stranám, které se nedostaly do parlamentu, rozpočítávají mezi strany úspěšné. A potom volají: Když nedáte hlasy nám, tak posílí komunisti. Už přitom jaksi opomenou dodat, že z těch propadlých hlasů posílí jejich strana víc než komunisti, protože získala celkově více procent. Pokud někomu z těchto politiků vadí, že komunisti získávají hlasy i takto, proč se nepokusí volební systém změnit?

Ano, uhádli jste. Za prvé jim komunisti nevadí, protože ti jsou stejní jako oni (což jsme ostatně mohli sledovat po dlouhých čtyřicet let). Byl jsem několik let zpravodajem z pražské radnice ve Večerníku Praha. Komunisté byli na radnici v opozici, ale výměnou za různé prebendy hlasovali velmi často s koalicí ODS + ČSSD. A za druhé: čím by pak strašili a mobilizovali voliče a naháněli je do poslušného nemyslícího stáda?

Nevolme koalice, jak navrhují někteří jednodušší novináři. Volič stejně nemůže odhadnout, jaká koalice po volbách vznikne, prognóza má příliš mnoho neznámých i pro odborníka, už jen proto, že není jasné, které strany se do Sněmovny dostanou. Nevolme ani parlamentní strany, jak navrhují mainstreamová média. Nevolme žádné zlo, ani větší, ani to údajně menší. Nebojme se a nenechejme se zastrašit. Ke své zemi je nezodpovědný ten, kdo volí stávající parlamentní strany, protože ty už nejednou ukázaly, jak to s ní i s námi myslí. Než to, bylo by odpovědnější nevolit vůbec. Volbu však pořád máme: můžeme volit neparlamentní demokratické strany s tím, že snad ony dají před vlastním prospěchem alespoň na čas přednost prospěchu vlastní země. A nevolme ideologicky. Než levicové či pravicové stereotypy, je důležitější zavést u nás politickou kulturu a obyčejnou lidskou slušnost.