Vražda v Polné

Televizní film Zločin v Polné režiséra Viktora Polesného pracuje s příliš snadnými schématy. Scénář Václava Šaška zůstává morytátem o vědomém justičním omylu, jímž byl zmařen život nevinného židovského mladíka.

Česká televize vysílala 31. ledna a 7. února dvoudílný film Vražda v Polné. Vrátila tím do veřejného povědomí víc než sto let starý případ soudního procesu s údajným vrahem venkovské dívky Anežky Hrůzové, zavražděné na Bílou sobotu roku 1899 v lese při cestě z obce Věžnička do Polné. Tento proces, který měl nakonec politické důsledky, vešel do dějin národa českého jako Hilsneriáda, zejména díky angažmá T. G. Masaryka.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní příslušník polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. Vzhledem k tomu, že s křesťanskými Velikonocemi se toho roku datově shodoval i konec židovského svátku Pesach, zachvátila veřejnost (doslova jako infekce) pověra o rituální vraždě, čemuž napomohl i pitevní nález, který tvrdil: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“

Hrdinou televizního filmu je Hilsnerův advokát ex offo Zdenko Auředníček, který jako poctivý právník měl pochybnosti o Hilsnerově vině, protože důkazy byly nedostatečné, vyšetřování odbyté, stopy na místě činu poničeny, lékařská zpráva nedůsledná. Auředníček odmítal teorii o rituální vraždě a necítil předsudky vůči Leopoldu Hilsnerovi. Sám byl podle scénáře ženat s židovskou manželkou.

(Ve skutečnosti byla Anna Auředníčková dcerou žurnalisty a veřejného činitele Ignáta Schika, redaktora staročeských novin Politik, a, ano, pokřtěného žida. Anna se stala později mimořádně zasloužilou kulturní a sociální pracovnicí mezi vídeňskými Čechy a překladatelkou české literatury do němčiny. Za své zásluhy o propagaci české literatury a umění v Rakousku a podporu poskytovanou českým umělcům byla vyznamenána roku 1928 Řádem bílého lva. Za druhé světové války byla tři léta vězněna v Terezíně a v roce 1945 o tom napsala knihu. Přežila svého muže o mnoho let, a když roku 1957 zemřela, byla pochována po bok svého manžela a otce na Olšanských hřbitovech.)

Gabriela Míčová měla málo příležitostí zahrát tuto mimořádnou ženu jinak, než jako utrápenou a stále smutnější manželku.

Zdenko Auředníček obhajobou Leopolda Hilsnera nic nezískal, společnost se obrátila vesměs proti němu. Po druhém, píseckém procesu, v němž byl Hilsner znovu odsouzen k smrti, se Auředníček odstěhoval do Vídně, kde se mu dost obtížně znovu začínalo a kde rodině v začátcích velice pomáhala právě Anna. Auředníček za největší zisk z procesu, v němž de facto prohrál, považoval uznání T. G. Masaryka, od něhož však později za Československé republiky dvakrát nepřijal nabízenou vysokou pozici. Zdenko Auředníček byl bezpochyby mimořádně charakterní muž. Jako takového ho hrál Jaroslav Plesl (pokud mu to scénář umožnil).

Auředníčkovým protihráčem v procesu byl advokát rodiny Hrůzovy Karel Baxa. Ten byl v době procesu poslancem Českého zemského sněmu i Říšské rady, jako advokát se angažoval například v procesu s Omladinou. Politicky patřil mezi nacionalistické radikály, v únoru 1899 spolu s Aloisem Rašínem a několika dalšími politiky ustavil samostatnou Stranu státoprávně radikální. Od roku 1911 byl členem České strany národně sociální. V roce 1919 byl zvolen starostou města Prahy a v roce 1922 primátorem tzv. Velké Prahy – ve funkci zůstal 18 let, rezignoval ze zdravotních důvodů. K zajímavostem patří, že byl synovcem Karla Havlíčka Borovského.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy Anežky Hrůzové obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní příslušník polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. Ve filmu režiséra Polesného ho ztvárnil Karel Heřmánek mladší. Repro DR

Už z obou životopisů vidíme, že se v procesu střetly dvě odlišné osobnosti: Auředníček jako humanista a striktní právník s kulturním zázemím, Baxa jako nacionalistický radikál s politickými ambicemi, který bez zábran operuje emocionálně nabitými expresivními výrazy.

I jejich pozdější životy jsou příznačné. Zatímco historie i právo daly za pravdu Auředníčkovu postoji, Baxa udělal kariéru. Zatímco Auředníček nabízené prebendy ani od samotného Masaryka nepřijal, Baxa se stal jedním z nejvlivnějších mužů v samostatné republice (byl rovněž od roku 1921 předsedou československého ústavního soudu).

Nutno říci, že Baxa vykonal v české politice leccos dobrého, jeho antisemitské angažmá v procesu s Hilsnerem je zajímavým příspěvkem k dějinám politických kariér – až dodneška. Ondřej Kavan má však málo prostoru na to, aby zahrál něco jiného než jednu linii vlastenecko populistického antisemitismu.

Scénář Václava Šaška (a režie Viktora Polesného) totiž nejde po linii dramatického konfliktu, film zůstává morytátem. Ne však tím o vraždě Anežky Hrůzové, jak se zpívalo po celé zemi v té době, ale o vědomém justičním omylu, jímž byl zmařen život nevinného židovského mladíka.

Motivace jednotlivých postav jsou zjednodušeny – Auředníčka vede vztah k židovské manželce (jak se naznačuje hned v jedné z úvodních scén), Baxa je ostrý nacionalistický manipulátor veřejným míněním. Masaryk se chová ve špalíru rozběsněných univerzitních studentů dost submisivně. (Karel Roden hraje spíš unaveného Masaryka než toho bojujícího, nikde ani náznak hněvu). V celém scénáři sotva najdeme skutečně dramatickou situaci, takovou, kde by se střetla dvojí pravda, kde by protihráči dali v konfliktu najevo své postoje, a divák měl možnost v onom momentě krize spoluprožít drama.

Druhým hrdinou filmu je Leopold Hilsner, venkovský málo inteligentní flákač, nedoučený švec, tulák a šnorer, nicméně (bohužel pro svůj osud) příslušník nábožensky aktivní židovské rodiny. V prvním díle vidíme kluka, který nic nechápe, a kdyby to dobře dopadlo, možná by chtěl i žít jinak. Ve druhém díle vidíme téhož kluka ve vězení, jak je šikanován spoluvězni, na samotce si ochočí myš a nakonec, zlomený, po osmnácti letech na amnestii kriminál opouští. Ochočenou myš už několikáté generace si nese v kleci.

Současný harmonikář zvaný Česká televize nám příběh zjednodušeně odvyprávěl, abychom věděli a poučení si z toho vzali. Viděli jsme, jak strašně nespravedlivé umí být veřejné mínění. Ale nebylo tak těžké stát na správné straně, protože představitel Hilsnera Karel Heřmánek ml. ho hrál jako do posledka milého, vlastně jemného hocha, kterého člověk může (chvílemi, například v té s ochočenou myší, snad i musí) mít rád.

(Ach jo, pane režisére, s myší si vězeň může hrát nejen tak mile, jak jsme viděli, ale i třeba trochu pomateně a hnusně, elegantní Auředníček pak nemusí přemáhat dojetí, ale třeba i odpor, prostě v detailech by nemusely být věci tak černobílé).

Nenastane situace, kdy bychom nahlédli, co to má Zdenko Auředníček za vlastnosti, že, jakkoli sám je tak kultivovaný a kulturní člověk, postaví se nezištně za celkem odpudivého vesnického pobudu a hlupáka, který navíc pořád lže a mění výpovědi. A Masarykova neochvějná racionalita a nesentimentálnost, která mu velí dát přednost pochybnosti před přízní univerzitních studentů, je kontrastem mezi sympatickým Hilsnerem a rozeřvanými studenty umenšena.

V případu nakonec, u odvolacího soudu, se podaří změnit otázku pro porotu z formulace, zda je Hilsner vinen rituální vraždou, na zda je vinen vraždou se sexuálním podtextem. A porota, která už správně nesmí uvažovat antisemitsky (ale nejspíš se toho nedokáže zbavit, to nevíme, porota v tomto filmu není jednající postavou) rozhodne opět jednomyslně „vinen“.

Pro dva z významných aktérů příběhu jsou v sázce ještě jiné věci než pouhý život jednoho nedůležitého mladíka: budoucí primátor Baxa stejně jako Masaryk přistupují k procesu s odstupem. Oba mají i jiné, vyšší cíle než výsledek procesu s Leopoldem Hilsnerem. Oba svých politických cílů dosáhnou – Masarykovi v zahraničí jeho angažmá proti antisemitismu pomůže, Baxově kariéře účast v procesu neuškodí, služba národu má větší hodnotu než profesionální právnická čest. Ten, komu jde o člověka (až do Hilsnerovy smrti), je Zdenko Auředníček. To je přece rozvrh téměř antický!

Podle internetových stránek České televize měla inscenace mimořádný úspěch. Prokázalo se na ní, že diváci si velice přejí v televizi dramatická zpracování velkých témat a výrazných osudů. Je mi však líto, že do filmu se dostalo tolik sentimentu a obecných klišé. Že na ní bylo od počátku až příliš vidět, že přece víme, kdo má pravdu.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Pondělí, 15.Února 2016, 10:20:31

Zajímavý pohled, díky za něj, také jsem z toho byl trochu rozpačitý, i když to kolem všichni chválí. Jen ta scéna s šikanovaným Masarykem mi přišla naopak výborná, popravdě si nedokážu moc věrohodně představit profesora z konce 19. století, jak vybuchuje před tehdy rozvášněnými studenty hněvem.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Viděl jsem jen druhý díl Pondělí, 15.Února 2016, 11:00:32

zaujalo mne, že nikdo ze studentů nenapadl Masaryka fyzicky, dnes by to už asi bylo jinak.

Prosím, opravte: ... střetli (y) dvě odlišné osobnosti:

Alena Zemančíková - Brno

Pondělí, 15.Února 2016, 13:43:39

Petře, ale herec, zvláště ve filmu, kde je možnost záběru na detail, má i jemnější přostředky, jak vyjádřit vnitřní hnutí, než je výbuch emocí. Třeba i držení těla.
Na té scéně bylo zajímavé i to, že ten jediný student, s nímž začal Masaryk dialog, se představil jako básník Otakar Theer - což byl později jeden z dramatiků Kvapilovy éry v Národním divadle, v roce 1916 tam byla uvedena jeho hra Faethón. Jako student právnické a posléze filozofické fakulty UK skutečně nesouhlasil s názory T. G. Masaryka v otázce hilsneriády. Později, v letech 1902–1903, studoval v Paříži na Sorbonně. Pak pracoval v univerzitní knihovně v Praze.

Spolupracoval s časopisem Lumír a Literárními listy. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a má často erotické motivy ( přeložil taky Wildeovu Salome). Patřil také k okruhu spisovatelů kolem S. K. Neumanna a jeho olšanské vily. Po řadu let pravidelně navštěvoval literární salon Anny Lauermannové-Mikschové. Krom své tvorby se věnoval též překládání z francouzštiny a angličtiny.
I na něm, nejen na Karlu Baxovi, je videt složitost české národní kulturní a politické scény, Hilsneriáda může posloužit jako klíč, jímž se odemyká mnohá kapitola.

Snapshot_20141218_11

Vladimír Boleslav - advokát, Praha

No, netroufám si Pondělí, 15.Února 2016, 14:48:55

po stránce detailů scénáře, hereckých výkonů atd. atd. tuto věc hodnotit. A je mi to nakonec jedno. Ale: ta hlavní věc „hlas lidu, hlas boží“ je tam vystižena, myslím dobře a v rámci jisté „umělecké licence“ i v zásadě pravdivě. „Hlas lidu“ prostě nebývá bez dalšího „hlas Boží“. Ani „u nás“. Masaryk, Čapek, Horáková, Havel v krátkých kalhotách … A nejnověji „muslimové“, „uprchlíci“, „čmoudi“. A že ta televizní premiéra přišla zrovna v této době, která – jak se zdá – začíná „vykloubena … šílet“, myslím, docela „sedla“. Prostě bych rozhodně dal víc plusů než mínusů.

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

V záplavě nekvalitní televizní produkce... Úterý, 16.Února 2016, 12:09:57

... je to asi tak trochu výjimka, ale to by nám nemělo brát právo vidět věci tak, jak jsou - mně osobně velice vadila klišé stejně jako autorce komentáře, motiv myši byl úděsný, mnohé herecké výkony také. A hodnotit si troufám, prostě proto, že už jsem v životě leccos viděla i zažila. Se soudobou teleivzní tvorbou jsem skončila přesně v okamžiku, kdy v televizním zpracování téma Cyril a Metoděj (režie Petr Nikolaev) pravil jeden ke druhému: "Brácho...!" Obávám se, že tento detail dokumentuje vše - neschopnost práce s jazykem, neschopnost pochopit hlavní postavy, neschopnost zachytit emocionalitu jinak než pokleslým jazykem, neschopnost pracovat s herci, naopak zjednodušovat, bagatelizovat, vnášet do historických námětů balast, který k nim nepatří. Autorce děkuji za trefný příspěvek na téma Zločin v Polné

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 16.Února 2016, 13:06:0

Paní Havlenové: na toho Masaryka teď jsem se nedíval, nic pozitivního jsem od této inscenace neočekával (a jak se pročítám ohlasy na ni, asi jsem se příliš nemýlil); toho Cyrila a Metoděje jsem, pokud si ještě vzpomínám, vydržel sledovat jenom asi prvních pět minut, takže jsem byl ušetřen oné Vámi zmiňované scény.

Ale ta Vaše charakteristika soudobé televizní (respektive filmové) tvorby je zcela přesná, já jsem tyto aspekty zaznamenal už v mém hodnocení poslední verze "Jana Husa". Celkově na mě tyto manýry současných režisérů působí tak, že oni celý svět vidí jenom svým vlastním (post)pubertálním prizmatem, a opravdu si nejsou ani v nejmenším schopni uvědomit, že bývaly časy kdy svět byl přece jenom trochu jiný, kdy existovala ještě nějaká - společenská, dvorní či církevní - etiketa, určité normy a určitý odstup. Zkrátka, že byly doby, kdy spolu lidé komunikovali přece jenom trochu jiným způsobem, nežli jenom "hele vole, nazdar brácho vole!"

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Umělecká hdnota a histrická věrnost Úterý, 16.Února 2016, 15:44:8

Umělecká hodnota a historická věrnost nijak nesouvisí. Například Formanův Amadeus má s realitou Mozartovy doby společného o dost méně než Vražda v Polné s hilsneriádou.

Ten televizní film je myslím dost historicky věrný a umělecky velmi slabý.

Prospělo by mu ale, jak píše paní Zemančíková, kdyby bylo u Hilsnera zachyceno to, že to očividně nebyl člověk, který by snadno vzbuzoval sympatie, ani v Masarykovi ne.

Zdeněk Jehlička - Praha

Úterý, 16.Února 2016, 20:08:8

Zdá se, jakoby scénárista Šašek zůstal svým vlastním scénářem nedotčen, když může prohlásit, že "strach z muslimů má reálné kořeny, nenávist proti Židům byla iracionální". Nevěřilo se snad tehdy poctivě a racionálně, že Anežku zabili Židé?

Nic nepochopili, z ničeho se nepoučili.

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

K historické "věrnosti" Středa, 17.Února 2016, 09:36:43

Pane Kubičko, v uměleckém díle pochopitelně nejde o historickou věrnost - v uměleckém díle, ať už dramatickém, literárním, filmovém či televizním jde o věrohodost. Věrohodnost příběhu, věrohodnost postav, věrohodnost prostředí - proto lze psát sci-fi i fantasy, jen jim musí divák či čtenář uvěřit,k tomu a jen tomu volit a hledat vyjadřovací prostředky. Naši televizní tvůrci pohřbili věrohodnost nevím kde, aboslutně je nezajímá elementární psychologie postav, takže výsledky jejich tvorby jsou v nejlepším případě zoufale nudné. Souhlasím s vámi, že Amadeus nemá s historií nic společného, ale tuto ambici ten film ani neměl. Televizní film o L. Hilsnerovi je jen další v řadě promarněných šancí, koláž, slepená z útržků historie, která moc nedržela dohromady. A pokud už o něčem přesvědčila, tak jedině o tom, že dobré téma nestačí.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Paní Havlenové Středa, 17.Února 2016, 15:13:7

Spousta lidí čerpá své znalosti historie více z hraných filmů než z dokumentů či historických prací. Asi nevadí, když si spousta lidí dodnes myslí, že pokud Salieri Mozarta nezahubil., tak by to alespoň byl rád udělal.

Ale kdyby si divák z filmu - třeba umělecky povedenějšího - odnesl dojem, že Hilsner možná opravdu zabil Hrůzovou, nevadilo by to?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Načasování výborné, důvod k reflexi také Čtvrtek, 18.Února 2016, 11:09:32

Na filmu bych vyzvedl načasování a nabídnutí možnosti reflexe - Jakou roli hráli a hrají v českém kolektivní vědomí Židé, Romové a uprchlíci? Za plus považuji zpřítomnění Pleslem výborně zahraného charakterního advokáta Auředníčka a základní konflikt morální Auředníček versus vlastenecky populistický Baxa byl předveden dobře. Taky bych přivítal bojovnějšího a aktivnějšího Masaryka, ale jeho role je známa, zatimco advokáta Auředníčka s výjimkou několika renomovaných historicků pravděpodobně nikdo nezná.

Myslím, že je cenná kritika paní Zemančíkové, ale neruší přínos filmu do současné společenské situace. Hořícím keřem nebylo 99 % jiných historických filmů České televize také, o První republice ani nemluvě.

Dana_h

Dana Havlenová - Ostrava - jih

Vadí - nevadí Čtvrtek, 18.Února 2016, 16:50:46

Pane Kubičko, po pravdě řečeno - vadí mi, že už původní hra, z níž čerpal Amadeus, dělala ze Salieriho téměř vraha, přitom je dnes jisté, že Mozarta nejen podporoval, ale také s ním tvořil. Ale když se na Amadea dívám, beru to jako součást filmové, nikoli skutečné historie. Jde o autorovu licenci, autor pracuje s motivy, hraje si s nimi, ale divák, potažmo čtenář, tuto hru autorům - v rámci díla - musí věřit. Pokud nezvolí vhodné, či chcete-li adekvátní vyjadřovací prostředky, s vysokou pravděpodobností vznikne morytát, nebo spíše pokus o morytát, v horším případě naprostý paskvil (jako třeba panem Šimsou zmiňovaná První republika, na to jsem se po několika epizodách odmítla dívat, a já jsem v tomto směru skutečně masochista). Jsem skutečně velmi ráda, že se autoři televizního zpracování kauzy L. Hilsnera dokázali vyvarovat podobné úchylky jakou zvolil tvůrci Amadea, ale je to málo. Jako divák jsem zřejmě dost náročná, navíc jsem přesvědčena, že na to mám právo, nechápu, kam se poděla invence našich tvůrců, když jsme byli schopni dát světu filmovou vlnu 60. let. Momentálně to na mne působí tak, že si potenciální televizní produkci rozparcelovalo několik zájmových skupin bez valných profesních schopností, a ti jsou tak říkají stále "u lizu". Moc tomu nerozumím, médium veřejné služby, jakým Česká televize je, by mělo být náročnější k tvůrcům, kterým svěřuje svůj čas a finance.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.