Sexy východ a čekání na plastové brýle

Chudé země nejsou idylickým rájem. Místo čistého vzduchu a vesnické pohody v nich převažuje spíš bezradnost a marné čekání na změnu.

Nedávno mi někdo doporučil dokument „Květinový most“ od rumunského režiséra Thomas Ciulei. Je to možná nejlepší dílo Ciuleia a získal za něj spoustu ocenění. Vydržela jsem se na něj dívat půl hodiny a po několika dnech jsem pozbyla odvahu vidět i druhou půlku. Co pro některé může vypadat jako krásná rustikální idylka, ve mně otevřelo staré rány.

A to aniž bych pracovala na poli, starala se o zvířata a docházela do školy přes tři kopce. A moje máma naštěstí nemigrovala do Itálie, ačkoli se o to několikrát pokusila. Síla dokumentu spočívá podle mě v evokaci vzpomínek, asociací a v identifikaci s protagonisty, což ve mně spustilo smršť zapomenutých ponížení, pocitů nespravedlnosti a prázdnoty.

Evropští diváci ve filmu snad vidí krásu jednoduchosti, eko-romantické záběry, návrat k půdě a přírodě, neo-rustikální životní styl, jídlo bez chemie a klid; hrají tu i vzpomínky na komunismus – na chvíli se v záběru objeví velká socha Lenina uprostřed ničeho, jak to někdy bývá k vidění na vesnicích.

Idyla ve stínu bezčasí
Na povrchu se může zdát, že rodinka žije skromně a v souladu s přírodou, sice bez matky, ale všichni jsou víceméně spokojení, žádné velké drama se neodehrává, všichni drží pohromadě. Tatínek je starostlivý, děti se učí, pracují možná trochu víc, než je běžné, nicméně nehrají celý den počítačové hry, ani neprokrastinují.

Maminka jim posílá z Itálie plastové sluneční brýle i nějaké to jídlo a ptá se důkladně na školu. Na prospěch se ptá každý den i tatínek: „Jakou známku jste dostali dneska?” Svět se točí kolem známek a práce v domácnosti. Všechno je tak, jak má být, život je jednoduchý a sleduje cykly přírody. Co jiného by si člověk přál?

Co má rodina Arhir v Moldavsku, by přivítalo mnoho lidí v Evropě. Klid a příroda se stávají pomalu luxusem. V Paříži, Lucemburku nebo Bruselu mi lidé často chválili původ: „Ó, Moldavsko, ó, východní Evropa! Přežili jste Stalina, vaše holky jsou krásné a houževnaté, mluvíte výborně francouzsky, máte skoro stejně dobré víno jako my a na rozdíl od nás dýcháte čistý vzduch.“

Mnozí z nich si teď jako destinaci svých dovolených vybírají postsovětské země z podivné nostalgie po komunismu, který zažili jen v televizních dokumentech, a z touhy po jednoduchosti a neposkvrněné přírodě. Kupují si tam matrjošky, fotí opuštěné továrny, pouliční psy a chudé děti, dýchají zhluboka čistý moldavský vzduch a vracejí se domů osvěženi.

Pocitu bezvýchodnosti člověk přivyká od malička, cítíte ho ve vzduchu už jako dítě. Foto aarc.ro

V dokumentu jsem viděla neschopnost spokojit se s tím, co máme, protože toho nikdy není „dostatečný dostatek“. Maminka emigrovala do Itálie, pracuje tam už tři roky, během nichž ani jednou neviděla své děti, a všechno jen proto, aby šetřila na rekonstrukci domu, který ani po třech letech stále není v lepším stavu.

Kdyby zůstala doma s rodinou, nebylo by lépe, neměli by prostředky ani na zpracování půdy, která místo výdělku přináší spíše dřinu a finanční ztrátu. Tatínek pěstuje oves pro zvířata a je vůbec rád, když se mu podaří pokrýt zpětně náklady na zorání, pěstování a pesticidy. Rodina má sice zvířata, ale i hlídání oveček stojí peníze. Kolikrát se na plátně objeví peníze!

Obecná představa, že život na vesnici je nízkonákladový, že člověk si vystačí se zahrádkou a několika zvířátky, je mylná. V Moldavsku může být život na venkově dražší, než je ten městský. Všechno má nějakou cenu, snad kromě toho čistého vzduchu. I vzdělávání má svoji cenu – některé základní a střední školy vyžadují měsíční příspěvky od rodičů, nemluvě o školách vysokých, kde panuje korupce při přijímacích zkouškách a získávání titulů.

Důraz na dobré známky se proto zdá marným – nejenže je místní vzdělávací systém povýtce překonaný a nepraktický, ale navíc pěstuje v dětech mylné přesvědčení, že dobré známky jsou klíčem k lepší budoucnosti.

Čekání na to, co nepřichází
O to bolestnější je pak střet s realitou. Výsledkem je armáda mladých, nadšených a inteligentních lidí, kteří většinou vystudovali mezinárodní vztahy, politologii nebo třeba práva a ovládají několik světových jazyků, ale nejsou schopni uplatnit se ani v Moldavsku, ani v zahraničí, protože jejich znalosti korespondují velmi málo s (jakoukoliv) realitou.  

Zůstat doma je tedy těžké, emigrovat se ale ne vždycky vyplatí. Dům stejně zůstane nedokončený, děti potřebují víc přítomnost své mámy než plastové brýle a starostlivý muž z dokumentu je nejspíš velkou výjimkou v moldavských rodinách. Vést statek vyžaduje investice, nemít ho vůbec je ale sebevražedné. Posílání dětí do školy jim nezaručí o moc lepší život v budoucnosti, nechat naopak potomky doma je zase nezodpovědné. Alternativy chybí.

Slovo „zajetí“, které nejlépe vystihuje aktuální stav země a v médiích se objevuje už celý rok, reflektuje i život každého Moldavana. Pocitu bezvýchodnosti člověk přivyká od malička, cítíte ho ve vzduchu už jako dítě. Dokument je tedy o čekání.

A není to jen čekání na matku. Je to čekání na něco, co nepřichází a co se možná vůbec netýká materiálních věcí, ale spíše jakéhosi pocitu základního bezpečí, důstojnosti, naděje žít tak, jak si člověk přeje, a možnosti uplatnit svůj potenciál.  

Našla jsem členy rodiny z dokumentu na sociálních sítích. S dcerami jsme stejného data narození. Film se natáčel v roce 2007 a holky pak šly studovat mezinárodní vztahy v Kišiněvě, já jsem ukončovala studia psychologie v České republice.

Nevím, jestli jim bude k užitku jejich obor a znalost francouzštiny, ať už zůstanou v Moldavsku, nebo emigrují. Nevím, k čemu je mně osobně francouzština a psychologie (pokud mluvím jen o titulu, ne o zkušenostech), ať už zůstanu tady anebo se jednou vrátím domů.

Možná bychom mohli minimálně vysvětlit Francouzům, že ten moldavský čistý vzduch je ve skutečnosti spíše zajetí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.