Dezinformační společnost

Žijeme v desinformační společnosti, v níž pravda je rovná lži. Média vlastněná českými oligarchy již nikdy nebudou moci aspirovat na tu unikátní roli, kterou skoro dvacet let okupovala.

Termín „dezinformační společnost“ není nový, v lednu minulého roku jej ve svém komentáři použil již Jan Keller. „V dezinformační společnosti jsou pravda a lež postaveny naroveň. O faktech už nerozhoduje to, jak se udála, ale to, co si o nich lidé mají myslet. Veřejné mínění, které je v takové společnosti modelováno tokem nepravd a polopravd, je zpětně vydáváno za arbitra pravdy,“ napsal tehdy. Skutečnost, že žijeme v dezinformační společnosti, dostává ovšem zvláště v posledních dnech a týdnech konkrétní, české obrysy.

Svého času byla česká veřejná debata určována několika vybranými médii. Jejich vliv se utvořil postupně, v průběhu 90. let, kdy mediální trh prošel vznikáním a zanikáním různých mediálních projektů, které zčásti navazovaly na dobu před rokem 89. Výsledkem byl stav, kdy z tištěných deníků přečkaly tuto revoluční dobu Mladá fronta, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo, Deníky Bohemia a Blesk. Z televizí pak byla „mienkotvorná“ především Česká televize a TV Nova.

Jejich titulní strany či televizní reportáže otřásaly politikou, vedly k pádům ministrů či dokonce vlád. Bylo to nejen jejich „exkluzivním postavením“ na trhu, ale také poměrně stabilizovanou redakcí, jejím personálním složením a strukturou jejich vlastníků. A také tím, že online tok informací v podobě zpravodajských serverů a alternativních médií se teprve rodil.

Nástup a rozvoj technologií, kdy každý, kdo vlastní mobilní telefon je permanentním příjemcem toku informací, ekonomická krize a následná změna vlastnické struktury, vedly k rozpadu redakcí a také dominance těchto informačních zdrojů. Média vlastněná českými oligarchy již navíc nikdy nebudou moci aspirovat na tu unikátní roli, kterou skoro dvacet let okupovala, když byla jakýmsi „vlastníkem pravdy“ a mentorovala veřejné mínění z morálky.

Tradiční média vlastněná oligarchy už nikdy nebudou moci aspirovat na svou unikátní mocenskou roli. Ilustrace hermes-press.com

Na stranu druhou však tato média, přes chybovost a nedokonalost, představovala v informačním světě jistou míru záruk, přehlednost a stabilitu. Vztah mezi médii a politikou se také postupně utvářel, nacházel si svá pravidla, což přispívalo k postupné stabilizaci veřejného prostoru.

Informační chaos, v němž žijeme dnes a realita znovuzrození politické propagandy, halící se za stále tenčící se roušku minulosti kdysi nezávislých médií, je odvrácenou stranou informační svobody, kterou jsme rozpadem předchozího systému získali.

Politici si budou muset zvyknout na to, že média slouží a budou sloužit jako otevřený nástroj k prosazování v lepším případě konkrétní ideologie či politického programu, v horším pak konkrétních ekonomických zájmů. A novináři na radikální změnu jejich role z nezávislých autorit, požívajících výsadu morálních arbitrů, do role zaměstnanců, kteří dodávají za peníze obsah pro média svých vlastníků.

Internet jako prostor informační svobody, již nebude alternativou, ale bude čím dál více jakýmsi „Supermédiem“, s obrovským rizikem šíření dezinformací, ať již nezkušeností, omylem či prostřednictvím propagandy.

Na tento stav budou muset demokracie reagovat, a už některé reagují, neboť média dosud požívala výsad a svobod, která jim příslušela v dobách, které jsou již minulostí. O to více v zemích, jako je Česká republika, kde se tradiční mediální systém - výše popsaný se všemi jeho chybami - zcela rozpadl a je nahrazován na straně jedné zájmovými médii a na straně druhé bezbřehou svobodou internetu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.