Když se řekne hra s ohněm, myslí se tím obvykle něco velmi riskantního. Nebezpečná hra, do níž není radno se pouštět. Ve skutečnosti je celý náš život do jisté míry jakousi hrou s ohněm. Bez ohně by nebylo ani života ani civilizace.

Oheň je energie tepelná a světelná, pro lidi nepostradatelná, tisíce let jim důvěrně známá, ale je to i symbol duševní, duchovní či dokonce božské energie. Bůh Izraele se svému lidu čas od času zjevoval uprostřed ohně. K Mojžíšovi mluvil z hořícího keře a často se k ohni připodobňoval — „Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh!“ (Deuteronomium 4;24). Biblický Bůh - Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je ten, který rozněcuje oheň, čili duchovní energii, také v člověku. Zažíhá v něm touhu po nových obzorech, nutí ho opouštět bezpečí zaběhaných cestiček a vydávat se na nové cesty s nejistým koncem. To je pravá podstata biblického Boha.

O člověku, který se nezaměřuje jen na sebe a na své denní potřeby, se často říká, že pro něco hoří. O člověku, který ztratil energii (touhu, jiskru) se naopak říká, že vyhořel nebo vyhasl. Takový člověk propadá apatii nebo fatalismu, všechno je mu lhostejné. Trpí nedostatkem duševní i duchovní energie, nedostatkem ohně. Při silné apatii může až onemocnět. Člověk, který naopak překypuje nadšením, který pro nějakou věc hoří až příliš, mívá sklon k fanatismu - například k náboženskému fanatismu. Náboženství sice může být člověku v jistých ohledech prospěšné, ale může se stát i nebezpečnou mánií.

Často se mluví například o zhoubném vlivu různých náboženských sekt nebo o nebezpečných formách islámu. Problém ale nespočívá v takové či jiné formě víry, která se na někoho odněkud přenese. Problém spočívá v tom, že jedinec, který se náboženství chytí (a nemusí to být jenom špatné náboženství), neumí se svým vnitřním ohněm zacházet. Neumí prostě hořet „tak akorát“ a vést svou energii správným směrem. Druhý problém spočívá v jeho závislosti na lidech namísto Boha - v tom, že sebou nechává manipulovat.

Jsou lidé, kteří k tomu, aby se nadchli, potřebují nadšení druhých. Aby pro něco hořeli, potřebují kolem sebe požár. Může jím být například revoluce - oheň, který rychle vzplane a rychle pohasne, přičemž tito lidé zas upadnou do netečnosti. Jsou lidé, kteří k tomu, aby žili svůj život v klidu (tedy aby hořeli mírným plamenem), potřebují klid také ve svém okolí. A jsou lidé, kteří hoří pomalu, klidně a nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází jejich okolí a přitom dokáží být všem okolo sebe prospěšní. Umějí svou energii ovládat tak, aby nevyhořeli.

↗

Metafora ohně prochází dějinami víry i společnosti. Foto Archiv redakce

Někteří lidé mají sklon propadat vášním - třeba alkoholismu, drogám nebo gamblerství. Neumějí svou náchylnost (za kterou možná stojí i nějaký gen v DNA) držet pod kontrolou. Jedna sklenička alkoholu je pro ně hrou s ohněm. Napadlo mě, že s náboženstvím to může být dost podobné - někteří lidé mu mohou docela propadnout. Jako by ztratili schopnost regulovat hořák plynu. Stanou se z nich fanatičtí vyznavači nějakého náboženského kultu.

Je docela možné, že mnozí přesvědčení ateisté z někdejších bojovných protináboženských spolků, o nichž jsem psala v článku Boj o duše, měli sami vrozený sklon k náboženskému fanatismu. Věděli ovšem, že tuto slabost mají a že by mohli snadno propadnout mysticismu nebo fanatické či fundamentalistické nábožnosti.

Možná by s tím svým sklonem dokonce těžce zápasili, jako zápasil biblický Jákob s Bohem (Gn 32; 23-33), a nemohli by ten zápas vyhrát. Proto se náboženství (které ostatně může vykazovat jisté známky narkotika) stůj co stůj vyhýbali. Proto si přáli, aby bylo potlačeno v celé společnosti a tedy se snažili proti němu bojovat nejen osvětou, ale také zákony. Odborníci na teologii mě možná opraví a řeknou, že to tak není, že vnitřní boj proti potenciálnímu náboženskému fanatismu nemá nic společného s Jákobovým zápasem s Bohem. Chápu, že jde o jednu z nejtajemnějších pasáží Starého Zákona, ale proč by se se nemohla vyložit i takto?

Vrátím se ještě k dějinám abstinentního hnutí. Tam se nejednalo o zápas s Bohem, ale spíš s démonem - s démonem alkoholu. Vyléčení alkoholici museli (a dodnes musejí) trvale abstinovat, což znamená velké sebezapírání. Mnozí tenkrát dospěli k přesvědčení, že by bylo nejlepší, kdyby byl démon-alkohol celospolečensky zakázán, aby už nikdy nikoho nesváděl.

Proto se organizovali v abstinentních spolcích a za každou cenu (někdy až fanaticky) se snažili dosáhnout úplné nebo aspoň částečné prohibice. Místy se jim to — tak jako v USA - na přechodný čas dokonce podařilo. Prohibice totiž znamenala větší jistotu, že oni a jim podobní nepropadnou znovu alkoholovému šílenství.

Snahy o prohibici byly logickou reakcí na neuvěřitelný růst alkoholismu na přelomu 19. a 20. století, s nímž si nikdo nevěděl rady. Masový alkoholismus, který se šířil především zásluhou moderního kapitalismu (nikdy dříve nebyl rozšířen tak masově), zbavoval lidi nejen lidské důstojnosti, ale i zdraví. Jiní měli ovšem pocit, že prohibice omezuje jejich svobodu, proto byla zrušena. Nejvíc patrně vadila výrobcům a obchodníkům s lihovinami.

Většina lidí náboženské i jiné fanatiky odsuzuje, nemůže jim přijít na jméno, ale já si myslím, že je třeba podívat se na příčinu tohoto jevu: oni prostě neumějí ovládat svou vnitřní energii, a proto neznají míru. Jsou to často vnitřně slabí a nevyrovnaní lidé. Možná jim vadí příliš komplikovaný svět. A možná jsou to lidé, kteří v životě zažili utrpení, jež je poznamenalo. Nedostatek lásky, nedostatek mírného hřejivého ohně.

V hloubi fanatikovy duše - ať je to fanatik náboženský nebo fanatik bojící se některého náboženství - se často ukrývá konzervativec. Ulpívá na svých jistotách, které vnější svět neustále ohrožuje. Pokud není v jeho silách změnit tento svět podle vlastních představ, snaží se před ním aspoň uzavřít v nějakém menším světě. Konzervativec chce mít ve svém životě jasný řád a pevné body, aby nepropadl chaosu. Někdy chce ten řád za jakoukoliv cenu a všude. Odtud už je jen krůček k fanatismu a fundamentalismu.