Deník Referendum Domov

Když se řekne hra s ohněm, myslí se tím obvykle něco velmi riskantního. Nebezpečná hra, do níž není radno se pouštět. Ve skutečnosti je celý náš život do jisté míry jakousi hrou s ohněm. Bez ohně by nebylo ani života ani civilizace.

Oheň je energie tepelná a světelná, pro lidi nepostradatelná, tisíce let jim důvěrně známá, ale je to i symbol duševní, duchovní či dokonce božské energie. Bůh Izraele se svému lidu čas od času zjevoval uprostřed ohně. K Mojžíšovi mluvil z hořícího keře a často se k ohni připodobňoval – „Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh!“ (Deuteronomium 4;24). Biblický Bůh - Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je ten, který rozněcuje oheň, čili duchovní energii, také v člověku. Zažíhá v něm touhu po nových obzorech, nutí ho opouštět bezpečí zaběhaných cestiček a vydávat se na nové cesty s nejistým koncem. To je pravá podstata biblického Boha.

O člověku, který se nezaměřuje jen na sebe a na své denní potřeby, se často říká, že pro něco hoří. O člověku, který ztratil energii (touhu, jiskru) se naopak říká, že vyhořel nebo vyhasl. Takový člověk propadá apatii nebo fatalismu, všechno je mu lhostejné. Trpí nedostatkem duševní i duchovní energie, nedostatkem ohně. Při silné apatii může až onemocnět. Člověk, který naopak překypuje nadšením, který pro nějakou věc hoří až příliš, mívá sklon k fanatismu - například k náboženskému fanatismu. Náboženství sice může být člověku v jistých ohledech prospěšné, ale může se stát i nebezpečnou mánií.

Často se mluví například o zhoubném vlivu různých náboženských sekt nebo o nebezpečných formách islámu. Problém ale nespočívá v takové či jiné formě víry, která se na někoho odněkud přenese. Problém spočívá v tom, že jedinec, který se náboženství chytí (a nemusí to být jenom špatné náboženství), neumí se svým vnitřním ohněm zacházet. Neumí prostě hořet „tak akorát“ a vést svou energii správným směrem. Druhý problém spočívá v jeho závislosti na lidech namísto Boha - v tom, že sebou nechává manipulovat.

Jsou lidé, kteří k tomu, aby se nadchli, potřebují nadšení druhých. Aby pro něco hořeli, potřebují kolem sebe požár. Může jím být například revoluce - oheň, který rychle vzplane a rychle pohasne, přičemž tito lidé zas upadnou do netečnosti. Jsou lidé, kteří k tomu, aby žili svůj život v klidu (tedy aby hořeli mírným plamenem), potřebují klid také ve svém okolí. A jsou lidé, kteří hoří pomalu, klidně a nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází jejich okolí a přitom dokáží být všem okolo sebe prospěšní. Umějí svou energii ovládat tak, aby nevyhořeli.

Metafora ohně prochází dějinami víry i společnosti. Foto Archiv redakce

Někteří lidé mají sklon propadat vášním - třeba alkoholismu, drogám nebo gamblerství. Neumějí svou náchylnost (za kterou možná stojí i nějaký gen v DNA) držet pod kontrolou. Jedna sklenička alkoholu je pro ně hrou s ohněm. Napadlo mě, že s náboženstvím to může být dost podobné - někteří lidé mu mohou docela propadnout. Jako by ztratili schopnost regulovat hořák plynu. Stanou se z nich fanatičtí vyznavači nějakého náboženského kultu.

Je docela možné, že mnozí přesvědčení ateisté z někdejších bojovných protináboženských spolků, o nichž jsem psala v článku Boj o duše, měli sami vrozený sklon k náboženskému fanatismu. Věděli ovšem, že tuto slabost mají a že by mohli snadno propadnout mysticismu nebo fanatické či fundamentalistické nábožnosti.

Možná by s tím svým sklonem dokonce těžce zápasili, jako zápasil biblický Jákob s Bohem (Gn 32; 23-33), a nemohli by ten zápas vyhrát. Proto se náboženství (které ostatně může vykazovat jisté známky narkotika) stůj co stůj vyhýbali. Proto si přáli, aby bylo potlačeno v celé společnosti a tedy se snažili proti němu bojovat nejen osvětou, ale také zákony. Odborníci na teologii mě možná opraví a řeknou, že to tak není, že vnitřní boj proti potenciálnímu náboženskému fanatismu nemá nic společného s Jákobovým zápasem s Bohem. Chápu, že jde o jednu z nejtajemnějších pasáží Starého Zákona, ale proč by se se nemohla vyložit i takto?

Vrátím se ještě k dějinám abstinentního hnutí. Tam se nejednalo o zápas s Bohem, ale spíš s démonem - s démonem alkoholu. Vyléčení alkoholici museli (a dodnes musejí) trvale abstinovat, což znamená velké sebezapírání. Mnozí tenkrát dospěli k přesvědčení, že by bylo nejlepší, kdyby byl démon-alkohol celospolečensky zakázán, aby už nikdy nikoho nesváděl.

Proto se organizovali v abstinentních spolcích a za každou cenu (někdy až fanaticky) se snažili dosáhnout úplné nebo aspoň částečné prohibice. Místy se jim to – tak jako v USA - na přechodný čas dokonce podařilo. Prohibice totiž znamenala větší jistotu, že oni a jim podobní nepropadnou znovu alkoholovému šílenství.

Snahy o prohibici byly logickou reakcí na neuvěřitelný růst alkoholismu na přelomu 19. a 20. století, s nímž si nikdo nevěděl rady. Masový alkoholismus, který se šířil především zásluhou moderního kapitalismu (nikdy dříve nebyl rozšířen tak masově), zbavoval lidi nejen lidské důstojnosti, ale i zdraví. Jiní měli ovšem pocit, že prohibice omezuje jejich svobodu, proto byla zrušena. Nejvíc patrně vadila výrobcům a obchodníkům s lihovinami.

Většina lidí náboženské i jiné fanatiky odsuzuje, nemůže jim přijít na jméno, ale já si myslím, že je třeba podívat se na příčinu tohoto jevu: oni prostě neumějí ovládat svou vnitřní energii, a proto neznají míru. Jsou to často vnitřně slabí a nevyrovnaní lidé. Možná jim vadí příliš komplikovaný svět. A možná jsou to lidé, kteří v životě zažili utrpení, jež je poznamenalo. Nedostatek lásky, nedostatek mírného hřejivého ohně.

V hloubi fanatikovy duše - ať je to fanatik náboženský nebo fanatik bojící se některého náboženství - se často ukrývá konzervativec. Ulpívá na svých jistotách, které vnější svět neustále ohrožuje. Pokud není v jeho silách změnit tento svět podle vlastních představ, snaží se před ním aspoň uzavřít v nějakém menším světě. Konzervativec chce mít ve svém životě jasný řád a pevné body, aby nepropadl chaosu. Někdy chce ten řád za jakoukoliv cenu a všude. Odtud už je jen krůček k fanatismu a fundamentalismu.

Touha po tom, aby ve světě panoval řád, je pochopitelná, ale jak se zdá, obtížně uskutečnitelná. Lze však žít i v nejistém světě, ve kterém nevládne optimální řád a přesto nepropadnout chaosu. Člověk totiž může zakotvit v Bohu, držet se ho a čerpat z něj klid. Komenský přirovnal svět k rychle se otáčejícímu kolu. Bůh se - v souladu s Komenského názornou představou - nachází jakoby uprostřed v ose otáčení, a proto je nehybným pevným bodem. Čím blíže Bohu se člověk nachází, tím méně zběsile se s ním svět točí a tím větší klid nalezne.

Jak žít v nejistém světě a přitom nalézt pokoj, tím se kdysi zabývala jak (křesťanská) teologie, tak starověká filosofie - například stoicismus, který se tolik podobá modernímu západnímu pojetí buddhismu. Stoická filosofie, na rozdíl od křesťanství, nehledala pokoj v Bohu, ale v moudrosti, která vede k jakémusi smíru se světem a s jeho řádem. Křesťané ovšem nehledali řád ve světě, neboť svět byl (a je) prolezlý hříchem, ale nacházeli ho v Bohu. I dnes mohou lidé znovu hledat útočiště jak ve filosofii, tak v křesťanství. Jenže ono to není tak jednoduché najít pokoj v Bohu. Především musíme věřit, že Bůh existuje. Lépe řečeno, musíme vědět, že Bůh skutečně existuje. I když dosáhneme jistoty, stejně se nakonec vždycky mluví o víře.

Přijmout víru nemusí být vždycky snadné, zvlášť pro někoho. Jak bylo naznačeno výše, náboženství může být i nebezpečné. V člověku se probudí skryté síly nevědomí, které možná bude s obtížemi zvládat. Bude se muset naučit pokoře, aby mohl duchovně růst. Aby se nestal fanatikem, musí se naučit „hořák plynu“ regulovat. Nekonečná životadárná energie opravdu existuje. Je to koneckonců táž síla, která hýbe celým vesmírem, která utváří hvězdy, planety, neživou i živou přírodu i nás samotné. Síla, kterou nikdy nebudeme schopni zcela pochopit ani ovládnout. Ale je tady i pro nás a jejím nejzazším zdrojem je Bůh.

Prohibice v USA: ukázalo se, že i jediná sklenička alkoholu může být pro člověka hrou s ohněm. Foto en.wikipedia.org

Tento text píšu především pro ateisty, kteří nejsou schopni věřit v Boha bez důkazů, zato jsou často schopni věřit v „něco“. Možná takto bude pro ně Bůh přijatelnější - jako tvořivá energie na nejvyšším stupni dokonalosti nebo jako vesmírná harmonie či vesmírná láska (odněkud přece láska pocházet musí, když miluje i ten, kdo není milován). Méně pochopitelné pro ně asi bude, že k tomuto zdroji je možné obracet se a prosit o pomoc a o posilu. Ono to skutečně má význam!

Má-li se svět změnit k lepšímu, musíme ovšem tu energii proměnit v činy, které budou směřovat k nějakému společnému smyslu tady na zemi. Existuje rčení „láska prochází žaludkem“. To já moc neuznávám. Připadá mi, že má tak trochu machistickou příchuť, i když by se nakonec dalo vyložit také po křesťansku.

Já si to rčení raději upravím: „Boží Láska prochází lidskýma rukama“. Většinu dobrých skutků totiž odjakživa Bůh zařizuje lidskýma rukama. Na otázku k čemu tedy existuje Bůh, když nakonec všechno musíme udělat my lidé, odpovídám: Bůh je tady proto, aby nám dal na srozuměnou, že je nutné, abychom se světem konečně něco udělali (změnili ho k lepšímu).

A abychom mohli něco udělat se světem, je zapotřebí, abychom předtím něco udělali s ostatními lidmi, abychom je taky změnili k lepšímu. A abychom něco mohli udělat s ostatními lidmi, musíme možná nejdřív něco udělat sami se sebou. Už víme, kde na to vzít sílu.