Hra s ohněm
Eva HájkováMetafora ohně prochází dějinami víry i společnosti. Umíme vzplanout i vyhořet. Často si hrajeme s ohněm. A často se z nás stanou fanatikové — to když svému vnitřnímu ohni podlehneme.
Když se řekne hra s ohněm, myslí se tím obvykle něco velmi riskantního. Nebezpečná hra, do níž není radno se pouštět. Ve skutečnosti je celý náš život do jisté míry jakousi hrou s ohněm. Bez ohně by nebylo ani života ani civilizace.
Oheň je energie tepelná a světelná, pro lidi nepostradatelná, tisíce let jim důvěrně známá, ale je to i symbol duševní, duchovní či dokonce božské energie. Bůh Izraele se svému lidu čas od času zjevoval uprostřed ohně. K Mojžíšovi mluvil z hořícího keře a často se k ohni připodobňoval — „Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh!“ (Deuteronomium 4;24). Biblický Bůh - Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je ten, který rozněcuje oheň, čili duchovní energii, také v člověku. Zažíhá v něm touhu po nových obzorech, nutí ho opouštět bezpečí zaběhaných cestiček a vydávat se na nové cesty s nejistým koncem. To je pravá podstata biblického Boha.
O člověku, který se nezaměřuje jen na sebe a na své denní potřeby, se často říká, že pro něco hoří. O člověku, který ztratil energii (touhu, jiskru) se naopak říká, že vyhořel nebo vyhasl. Takový člověk propadá apatii nebo fatalismu, všechno je mu lhostejné. Trpí nedostatkem duševní i duchovní energie, nedostatkem ohně. Při silné apatii může až onemocnět. Člověk, který naopak překypuje nadšením, který pro nějakou věc hoří až příliš, mívá sklon k fanatismu - například k náboženskému fanatismu. Náboženství sice může být člověku v jistých ohledech prospěšné, ale může se stát i nebezpečnou mánií.
Často se mluví například o zhoubném vlivu různých náboženských sekt nebo o nebezpečných formách islámu. Problém ale nespočívá v takové či jiné formě víry, která se na někoho odněkud přenese. Problém spočívá v tom, že jedinec, který se náboženství chytí (a nemusí to být jenom špatné náboženství), neumí se svým vnitřním ohněm zacházet. Neumí prostě hořet „tak akorát“ a vést svou energii správným směrem. Druhý problém spočívá v jeho závislosti na lidech namísto Boha - v tom, že sebou nechává manipulovat.
Jsou lidé, kteří k tomu, aby se nadchli, potřebují nadšení druhých. Aby pro něco hořeli, potřebují kolem sebe požár. Může jím být například revoluce - oheň, který rychle vzplane a rychle pohasne, přičemž tito lidé zas upadnou do netečnosti. Jsou lidé, kteří k tomu, aby žili svůj život v klidu (tedy aby hořeli mírným plamenem), potřebují klid také ve svém okolí. A jsou lidé, kteří hoří pomalu, klidně a nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází jejich okolí a přitom dokáží být všem okolo sebe prospěšní. Umějí svou energii ovládat tak, aby nevyhořeli.
Karol Sidon v brožuře Návrat Abrahamův píše: Abraham, právě jako Boží Ty, jako Boží Podoba byl smlouvou vázán k spoluzodpovědnosti nejen za činy a cesty své, ale i za činy a cesty Boží, protože smlouva stanovila zodpovědnost dvojice Bůh-Člověk za osud světa, ujal se Abraham, stoje před Tváří Boží, spravedlnosti a zákona: "Což zahubíš spravedlivého se zločincem? Budiš ti vzdáleno, být soudcem nad celou Zemí a neřídit se zákonem!"
Jednota bratrská měla vyjádření "víra láskou činící". Víra je důvěrné poznání Boha, proto nemůže zůstat osamocená.
Je opravdu škoda, že pan Silný už to psaní článků vzdal. Zřejmě usoudil, že to tady nemá smysl. Ale v tom se mýlí. Našel se minimálně jeden člověk, na kterého to zapůsobilo.