Hra s ohněm

Eva Hájková

Metafora ohně prochází dějinami víry i společnosti. Umíme vzplanout i vyhořet. Často si hrajeme s ohněm. A často se z nás stanou fanatikové — to když svému vnitřnímu ohni podlehneme.

Když se řekne hra s ohněm, myslí se tím obvykle něco velmi riskantního. Nebezpečná hra, do níž není radno se pouštět. Ve skutečnosti je celý náš život do jisté míry jakousi hrou s ohněm. Bez ohně by nebylo ani života ani civilizace.

Oheň je energie tepelná a světelná, pro lidi nepostradatelná, tisíce let jim důvěrně známá, ale je to i symbol duševní, duchovní či dokonce božské energie. Bůh Izraele se svému lidu čas od času zjevoval uprostřed ohně. K Mojžíšovi mluvil z hořícího keře a často se k ohni připodobňoval — „Hospodin, tvůj Bůh, je stravující oheň, žárlivě milující Bůh!“ (Deuteronomium 4;24). Biblický Bůh - Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je ten, který rozněcuje oheň, čili duchovní energii, také v člověku. Zažíhá v něm touhu po nových obzorech, nutí ho opouštět bezpečí zaběhaných cestiček a vydávat se na nové cesty s nejistým koncem. To je pravá podstata biblického Boha.

O člověku, který se nezaměřuje jen na sebe a na své denní potřeby, se často říká, že pro něco hoří. O člověku, který ztratil energii (touhu, jiskru) se naopak říká, že vyhořel nebo vyhasl. Takový člověk propadá apatii nebo fatalismu, všechno je mu lhostejné. Trpí nedostatkem duševní i duchovní energie, nedostatkem ohně. Při silné apatii může až onemocnět. Člověk, který naopak překypuje nadšením, který pro nějakou věc hoří až příliš, mívá sklon k fanatismu - například k náboženskému fanatismu. Náboženství sice může být člověku v jistých ohledech prospěšné, ale může se stát i nebezpečnou mánií.

Často se mluví například o zhoubném vlivu různých náboženských sekt nebo o nebezpečných formách islámu. Problém ale nespočívá v takové či jiné formě víry, která se na někoho odněkud přenese. Problém spočívá v tom, že jedinec, který se náboženství chytí (a nemusí to být jenom špatné náboženství), neumí se svým vnitřním ohněm zacházet. Neumí prostě hořet „tak akorát“ a vést svou energii správným směrem. Druhý problém spočívá v jeho závislosti na lidech namísto Boha - v tom, že sebou nechává manipulovat.

Jsou lidé, kteří k tomu, aby se nadchli, potřebují nadšení druhých. Aby pro něco hořeli, potřebují kolem sebe požár. Může jím být například revoluce - oheň, který rychle vzplane a rychle pohasne, přičemž tito lidé zas upadnou do netečnosti. Jsou lidé, kteří k tomu, aby žili svůj život v klidu (tedy aby hořeli mírným plamenem), potřebují klid také ve svém okolí. A jsou lidé, kteří hoří pomalu, klidně a nezávisle na tom, v jakém stavu se nachází jejich okolí a přitom dokáží být všem okolo sebe prospěšní. Umějí svou energii ovládat tak, aby nevyhořeli.

Metafora ohně prochází dějinami víry i společnosti. Foto Archiv redakce
×
Diskuse
VP
January 15, 2016 v 6.32
Líbí se mi vyjádření: „Boží Láska prochází lidskýma rukama“
Karol Sidon v brožuře Návrat Abrahamův píše: Abraham, právě jako Boží Ty, jako Boží Podoba byl smlouvou vázán k spoluzodpovědnosti nejen za činy a cesty své, ale i za činy a cesty Boží, protože smlouva stanovila zodpovědnost dvojice Bůh-Člověk za osud světa, ujal se Abraham, stoje před Tváří Boží, spravedlnosti a zákona: "Což zahubíš spravedlivého se zločincem? Budiš ti vzdáleno, být soudcem nad celou Zemí a neřídit se zákonem!"
Jednota bratrská měla vyjádření "víra láskou činící". Víra je důvěrné poznání Boha, proto nemůže zůstat osamocená.
January 15, 2016 v 15.48
O tom Abrahamově vyjednávání byl tady na Referendu dokonce článek: http://denikreferendum.cz/clanek/15060-par-spravedlivych
Je opravdu škoda, že pan Silný už to psaní článků vzdal. Zřejmě usoudil, že to tady nemá smysl. Ale v tom se mýlí. Našel se minimálně jeden člověk, na kterého to zapůsobilo.