Občas se stane, že někdo z aktivistického světa přepluje do toho korporátního. Někteří to chápou jako zradu, někteří se posmívají za zády nebo to smutně akceptují, někteří zase takovou změnu vítají. Někdo se rozhodne naopak opustit korporátní struktury a začne se více angažovat do dění kolem sebe: hledá si práci v občanských organizacích, i když finanční odměny jsou mnohonásobně nižší.

Nedávno jeden z mých kamarádů-aktivistů začal pracovat pro nadnárodní IT firmu. Rozpoutalo to mezi námi bujné diskuze. Někteří jeho rozhodnutí jakž takž respektovali, ovšem bylo poznat, že se na něj dívají skrz prsty.

Ale jaké pracovní příležitosti má příchozí, který ještě nemluví plynule česky, pohybuje se v aktivistickém prostředí, je mu přes třicet a chce za chvíli zakládat rodinu? Ani znalost češtiny by mu navíc automaticky nezaručila pracovní pozici, nemluvě o tom, že jen velmi málo aktivistů má to štěstí, aby byli zaměstnáni třeba i jen na malý úvazek.

A když přece jen nějaké to místo seženou, musí v poslední době čelit internetovým útokům a jsou označováni za „debilní sluníčka“ — taková pozornost člověka moc nemotivuje. Aktivisté získávají ještě horší status než učitelé na základkách. Na druhou stranu v užších kruzích status aktivistů vzrostl právě díky společenské nenávisti, která se na ně snáší.

Prolínání světů

Ovšem tato diskrepance pak prohlubuje ještě víc odcizení aktivistů od společnosti a tím problematičtěji je následně vnímán přechod aktivistů do světa nadnárodních společností. Ocitne se opuštěný a zároveň není tak rychle přijímaný do korporátních sfér. Ale opravdu jsou tyto dva vesmíry tak neslučitelné?

Kdysi jsem měla romantickou představu, že být aktivistkou znamená pečlivě promýšlet a koordinovat přímé akce, tvořit informační letáky, bavit se s lidmi na ulicích, hádat se s vládou, poutat pozornost médií. Většinu času ale trávím před excellovými tabulkami, s administrativou, schůzkami a emailováním — zkrátka obyčejná kancelářská práce. Žádné vzrušení, bolí mě záda, nadávám na tiskárnu, která netiskne, na počítače, které se zasekávají.

Naháním uzávěrky, zabývám se zbytečným papírováním a večer si pak dám ráda vínko a bavím se s kamarádkami o vztazích. Můj pracovní den se zase tolik neliší od pracovního dne zaměstnanců korporací. Opravdovou aktivistkou jsem spíše ve volném čase. Nemluvě o tom, že některé občanské organizace začínají fungovat víc a víc korporativisticky a některé korporátní entity naopak ve svých mechanismech vítají aktivistický přístup.

Pomalu vzniká nová generace sociálních podnikatelů a akcionářů, jejichž cílem není za každou cenu zisk, ale i sociální změna. Stejně tak dorůstá i generace mladých aktivistů, jejichž digitální zdatnost nejednou převrátí svět mnohem silněji než jakékoliv přímé akce a protesty.

Myslím, že by se aktivisté měli více inspirovat od korporátní a komerční sféry. Zaměřit se více na dojem, který jejich činnost vzbudí u ostatních. Na práci s veřejností, mobilizaci lidí a využívání digitálních médií. Na užší spolupráci s jinými obory, lobbying, profesionalizaci a rozvíjení měkkých dovedností, které souvisí se sociální a emoční inteligencí. Neměli by opomíjet inovace ani hledání alternativních zdrojů, jak financovat obecně prospěšnou činnost.

Na druhou stranu by velké firmy měly zlidšťovat pracovní prostředí, umenšovat přísnou hierarchii mocenských struktur, dbát na lidská práva a na udržitelnost zdrojů, podporovat sociální změny a dát prostor kreativitě a individualitě. Každá větší firma by potřebovala pár aktivistů a aktivisté by potřebovali v týmu pár podnikatelů, grafiků, designerů a inženýrů. Klidně i profesory na motýly.

Věřím, že každý člověk, který alespoň trochu poznal činnost občanských organizací, bude jejich étos přenášet dál a to všude, kam přijde: ať to bude školství, firma, podnikání na volné noze, během přestávky na oběd, na dovolené, večer u piva. A možná se mu podaří povzbuzovat lidi kolem sebe, i když už třeba sám nebude aktivistou na plný úvazek. Pracovat pro velkou firmu přes týden a angažovat se o víkendu se nemusí nutně vylučovat. Například jako tento kalendář, který ukazuje na první pohled nespojitelné motivy: pravoslavné kněze s kočkami na klíně.

Nicméně je smutné, že aktivismus je v České republice automaticky považován za bezplatné dobrovolničení a lidé si občas prostě musí vydělávat i jinde nežli u občanských společností. Takže těmto organizacích někdy přispějte, když vám přijde do emailu nějaká ta vánoční rozesílka anebo prosba o nevýznamný pravidelný příspěvek. Jsou to gesta, která motivují aktivisty, aby více naslouchali veřejnosti. Navíc tak mohou zůstat nezávislí a kultivovat občanskou společnost nejen o víkendu, ale i na plný pracovní úvazek.