Norsko – ráj divokých šelem?

Obavy z nudného projektového setkání se nenaplnily. Ba naopak... Ve svém třetím letošním čísle Sedmá generace vydala reportáž o setkáních s norskými šelmami.

Simona Horká

28.12.2015 08:00

0315_norske_selmy

Rosomák patří k lasicovitým, i když působí jako medvěd. Foto Øyvind Fredriksson

Související

Naše cesta začala v Praze, kde se čtyřčlenný tým postupně nalodil do mezinárodního autobusu. Vůz nás vyhodil další den ráno v Kodani, kde jsme si za rozbřesku prošli město, popovídali si se slovenským obyvatelem ulice, který tam žije už přes dvacet let, a vydali se dalším spojem dále na sever. Čtyřiadvacetihodinovou cestu jsme zakončili v Oslu, kde jsme kvečeru mimo jiné obdivovali desítky zaparkovaných elektroaut „sajících“ čistou energii z nabíječek rozmístěných na každém parkovacím místě. Zahraje tato hudba budoucnosti někdy i ve střední Evropě?

Další den jsme v početnější skupince navštívili kancelář norských Přátel Země, Naturvernvorbundet, jediného zahraničního partnera projektu zkoumajícího především českou divočinu a biodiverzitu. Vedle centrální kanceláře Hnutí DUHA se na něm podílí také brněnská Lipka, Hnutí DUHA Olomouc se šelmí osvětou a Masarykova univerzita.

I když záhy opravdu nastává obávané powerpointové prezentování, neusínám. Norové totiž otevřeně mluví o problémech, týkajících se jak místní přírody, tak dění uvnitř organizace. John Lineikro, který pracuje v oddělení mezinárodních projektů, představuje letitý projekt SPARE (School Project on Application of Resourses and Energy), zaměřený na environmentální vzdělávání žáků v oblasti energetiky, klimatu a přírodních zdrojů, zejména ve střední a východní Evropě a na Blízkém východě. „V poslední době se nám také dost rozmnožily žádosti o partnerství v různorodých projektech z mnoha zemí, právě kvůli grantové podpoře z norských fondů,“ přiznává trochu unaveně John a dodává: „Interně jsme se dohodli, že budeme přijímat jen ty, které podávají organizace začleněné v síti Přátel Země,“ doplňuje a já si uvědomím, že být součástí celosvětové sítě má opravdu význam, i pro Sedmou generaci.

Obnovitelná vodní díla?
Naturvernvorbundet jsou nejstarší ekologickou nevládkou v zemi – loni oslavili sté výročí. V roce 1914 začínali s pěti sty členy a dnes se mohou pyšnit devadesáti místními skupinami a více než jednadvaceti tisíci členů. Pro zemi, která má pouhých pět milionů obyvatel, jsou tak otázky kolem ochrany životního prostředí evidentně naprosto přirozenou součástí jejich každodenních životů. Kromě pětatřiceti zaměstnanců v centrální kanceláři v Oslu pracuje další desítka v šesti různých krajích této země (v Norsku se jim říká fylke). Počtem placených zaměstnanců tedy připomínají Hnutí DUHA. Na počátku 20. století řešili Naturvernvorbundet téma výstavby obrovského vodního díla v oblasti Besseggenu. V té době dostaly ženy volební právo a staly se členkami parlamentu. Pozoruji černobílý snímek a přemýšlím nad osudem ženy v klobouku s rozhodným pohledem, která nakonec stavbu přehrady zastavila.

Los, los, los. První fotopast nepřinesla na Norsko žádný zvláštní úlovek. Foto archiv 7G

Dnes Naturvernvornbundet řeší ochranu lesů a biodiverzity, soustředí se stejně jako Hnutí DUHA na velké šelmy, urbánní prostředí, úspory energií, těžbu, zemědělství, rybářství, ochranu půd, ekospotřebitelství, chemikálie a tak jako před stoletím se snaží průběžně řešit konflikt mezi vodními díly a zachováním vodních toků v krajině. Ostatně voda jako zdroj energie je pro Norsko nejdůležitějším přírodním segmentem. Celkem 60 % vyrobené energie pochází z obnovitelných zdrojů. Norové si však uvědomují, že ačkoli obnovitelné zdroje ochraňují klima, nemusí být nutně šetrné k životnímu prostředí. Velké projekty vodních elektráren ohrožují přírodní rozmanitost, větrné farmy ovlivňují křehkou pobřežní scenerii. Naturvernvornbundet se tak zaměřují více na menší spotřebu energie u konečných konzumentů (Norové totiž celosvětově spotřebují nejvíc energie na osobu!) a vývoz čisté energie do zemí, kde stále dominují uhelné elektrárny.

Nasypat odpad do fjordů
Veřejné debatě dominuje v severských zemích téma klimatické změny. Místní totiž pociťují její důsledky přímo: živočišné i rostlinné druhy se posouvají na sever, ledovce tají, trvale zamrzlé půdy se mění a prodlužuje se vegetační doba. V Norsku je zhruba tisíc druhů ohroženo vyhynutím. Současné tempo vymírání je zhruba tisíckrát rychlejší než přirozený proces evoluce. Aktuální boj norských Přátel Země, který rezonuje i v zahraničních médiích (v českých nehledejte), se týká vypouštění těžebního odpadu do fjordů na západním a severním pobřeží Norského moře.

Norové zmobilizovali pomocí otevřeného dopisu určeného ministru životního prostředí a klimatu a ministru místního rozvoje a modernizace desítky evropských nevládek včetně českého Hnutí DUHA. Mají oporu i v Institutu mořského výzkumu, ředitelství rybářů či v Norské environmentální agentuře. Proti kontrovernímu záměru je také britský biolog a ochranář Callum Roberts: „Takové znečištění se promítne do potravního řetězce. Jde pouze o peníze, pro takový čin neexistuje ekologická omluva,“ řekl pro Guardian. O co vlastně jde?

Firma Nordic Mining plánuje vypustit 300 milionů tun toxického odpadu z těžby poblíž hory Engelo do fjordu Førdefjord a dalších 30 milionů tun do fjordu Repparfjor. Důsledky mohou být nedozírné jak pro kriticky ohrožené druhy rostlin a živočichů a rybářský průmysl, tak pro celý Atlantský oceán, na kterém závisí nejen norský ekosystém. Norsko totiž přispívá každodenně ke světovým zásobám potravin 38 miliony mořského jídla. Velké množství chemikálií a těžkých kovů bude negativně působit po více než 50 let. Těžební společnost se hájí: „Mořská fauna se za pět až deset let vrátí, navíc odpad pokryje jen 13 % plochy fjordu, který je méně než 200 metrů pod hladinou. Toto řešení je daleko příznivější než pozemní úložiště odpadu.“

V Norsku si můžete v lese rozdělat oheň a udělat si tak zimní piknik. Foto Josefa Volfová

Ukládat těžební odpad do moře může jen pět zemí na celém světě, včetně Norska. Přestože firma argumentuje vznikem 170 pracovních míst, už neprozrazuje, o kolik pracovních míst přijdou tamní rybáři a také lidé pracující v turismu. Pro norské Přátele Země je to aktuálně téma číslo jedna; na stránkách tzv. Správců přírody (Nature´s Keepers, viz natures-keepers.org) si můžete přečíst příběh aktivistky Anne-Line, která vyrostla kousek od Førdefjordu a ochraně fjordů zasvětila posledních osm let. Mimochodem, na webu je rovněž příběh jistého českého ochránce velkých šelem, který se s námi také vydal do Norska. Osud norských fjordů můžete sledovat také na sociální síti Storify (stačí zadat hesla „Norway“ a „fjords“). Upřímně doufám, že norská vláda nepodlehne tlaku ekonomiky a bledě zeleným argumentacím.

Norská rozmanitost
O dalších aktivitách norských Přátel Země by se toho dalo napsat ještě hodně. Třeba že spolu s asociací kominíků radí lidem, jak šetrně rozdělat oheň, že zatím úspěšně brání své nedotknutelné souostroví Lofoty před těžbou ropy, s tímtéž s holandskými Přáteli Země pomáhají v Nigérii, vedou kampaně proti nepůvodním druhům, jako je psík mývalovitý, kampaň za snížení rychlosti sněžných skútrů v horách a lesích, chrání tisíciletý dub či brání nelegálnímu rybolovu. Hodně témat na tak malou organizaci? Personální oporu mají v již zmíněném počtu členů, finanční podporu pak zejména od vlády, která jim poskytuje stabilní příjem, což ale úzce souvisí s počtem členů: čím více členů, tím více státních peněz. Individuální fundraising (neboli budování vztahu s jednotlivými dárci) zakládají pak více na rekrutování členů (platících různou výši poplatku dle „úrovně“ servisu) než přímých dárců.

A mimochodem: Naturvernvorbundet se začlenili do mezinárodních Přátel Země až v roce 1990, a to po mnoha diskusích: představenstvu se tenkrát nelíbilo, že se v Norsku legálně loví velryby. Naskakuje mi obrázek z posledního dne předloňského letního kempu evropských Přátel Země na Lofotech, kde jsme poprvé dostali nevegetariánskou stravu: velrybí hamburger. Místní nechápali, „proč se tomu tak divíme, vždyť velryb tohoto druhu je dostatek“.

Fotopast je ideální umístit k roztrhané kořisti, ke které se zvířata vracejí. Foto Josefa Volfová

Z Osla do divočiny
Posuňme se ale z kanceláří hlavního města dál. Po návštěvě norské metropole nás totiž čekal víkendový výlet do tamních hor za norskými velkými šelmami. Tedy takové „šelmí hlídky“ v norském stylu. Vyrazili jsme dodávkou směrem na severovýchod. Překvapilo mě přeplněné páteční Oslo, ucpané silnice a nekonečné čekání. Na místo jsme tak dojeli téměř až za soumraku. Při cestě se postupně vytrácela civilizace a osídlení řídlo. Závěrečná téměř půlhodinová jízda kolem jezera nás vynesla do norských kopečků. Cíl naší víkendové cesty a vlastně posledního norského zastavení se jmenuje Spydspissen, farma s několika psy, které majitelé využívají pro turistické výlety do okolí. Psí spřežení uveze dva až osm lidí.

Tažné psy vidíme v kotcích, venku pak jednu postarší fenku, která nás vítá vrtícím se chvostem. Majitel Oddvar nás ubytovává do srubů. Původní romantická představa srubů bez elektřiny a se suchým záchodem bere trochu zasvé, všechny buňky jsou elektrifikované a najdeme v nich kamínka „To víte, chtěli jsme to pojmout divoce, ale turisté si stěžovali, že si nemají kde nabít iPhone, nebo s ním chodili k nám domů,“ směje se Oddvar.

Paní kuchařka, která nám vždy podrobně popíše složení a přípravu jednotlivých pokrmů, servíruje jídlo z tradičních surovin, dezert z borůvek s vanilkovým krémem. A za praskání ohně si povídáme nejprve o místním ekoturistickém podnikání. Farma ve Spydspissenu je začleněna do Mezinárodní ekoturistické společnosti. Co to znamená? Musí splňovat asi 100 kritérií, včetně odmítání turistů z dalekých zemí, kteří museli kvůli cestě použít letadlo. V Norsku jsou jednou z dvaceti společností, která kritéria splňuje, a zároveň se také podíleli na jejich vzniku.

Jak se může cítit medvěd v brlohu? Foto Josefa Volfová

Ne všichni z naší výpravy spí ve srubech – část členů se rozhodne okusit norskou přírodu i v noci. Uléhají ve spacáku venku pod stromy, což obdivuji, mě by za teplot klesajících mírně pod nulu ven nikdo nevyhnal. To až ráno, do terénu.

Øyvind, Jorunn a Arnodd
Nacházíme se v oblasti Hedmark, poblíž obce Rendalen. Její název pochází ze slova rein, což je starodávný výraz pro soba, a dal neboli údolí. Jak nás přesvědčila již cesta z Osla, je to spíš údolí plné losů. Pár jich vidíme přeběhnout přes den naživo, nicméně na přímé pozorování jsou dost plaší. Ráno se k nám přidává náš norský průvodce Øyvind Fredriksson. „Pracuju jako manažer přírodních zdrojů v Rendalenu a většinou sedím, bohužel, v kanceláři. Ale jako dobrovolník chodím stopovat velké šelmy, což je můj velký koníček. Trávím tak většinu svého volného času pobytem v přírodě,“ představuje se. Jeho láska k šelmám a znalosti především tamního regionu, ale i politických a zákonných poměrů v zemi, se nedají přehlédnout. Nechybí mu ani vhled do života velkých šelem a pastevců a neustálých rozporů mezi těmito dvěma živočišnými druhy. Právě tyto rozpory stály u vzniku pro cizince na první pohled zvláštních kvót odstřelu v jednotlivých oblastech.

Náš průvodce Øyvind se raduje z nálezu – medvědího trusu. Foto: Josefa Volfová

Ochraně velkých šelem se věnují i v norské kanceláři Přátel Země. Pracuje tu na ní Arnodd Håpnes, který za sebe posílá na cesty svou kolegyni Jorunn Valestad. Ta je nám milou a věrnou průvodkyní i přesto, že často zabíháme do českých rozhovorů, po nichž následují obvykle těžko vysvětlitelné záchvaty smíchu. Arnodd se nebojí postavit se k norským zákonům kriticky, a tak si ještě před odjezdem vytváříme ucelený obrázek o ochraně rysů, medvědů, vlků a rosomáků, tedy čtyř velkých šelem pohybujících se po norském území a migrujících mezi Norskem a Švédskem. V Norsku, nečlenském státě Evropské unie, funguje silná lobby pastevců ovcí. Na politické úrovni se pak bohužel nikdo nesnaží situaci řešit na základě vědeckých argumentů. Rozhodování o počtech kusů, párů, smeček či nových mláďat tak probíhají na základě emocí a lobbingu právě této jediné skupiny zemědělců.

Zemědělství versus šelmy
Tady bude zapotřebí malého historického exkursu. V roce 1900 bylo v Norsku téměř 50 % divočiny. Dnes je to pouhých 12 %. Území se zastavěla především dálnicemi a velkým přehradami. Důležité je ovšem vědět, co si pod takovým pojmem divočina Norové představují; divočina je veškeré území vzdálené minimálně pět kilometrů od budov a silnic. Management ochrany se pak dělí do osmi celků. Na stránkách norské vlády environment.no v sekci Velké šelmy (large carnivors) lze najít podrobně vysvětlené kvóty pro jednotlivé druhy šelem. Instituce nazvaná Státní ochrana přírody (State of the Environment Norway, orgán podobný naší Agentuře ochrany přírody a krajiny zřízené MŽP) se na každé stránce obhajuje formulkou „Abychom dosáhli stanovených cílů jak v oblasti ochrany velkých šelem, tak zemědělství, rozlišujeme režim ochrany v jednotlivých oblastech. V některých oblastech dáváme prioritu zemědělství, jinde velkým šelmám.“ Kolem poloviny minulého století Norové téměř vyhubili všechny vlky a medvědy. Díky přísnější legislativě začal poté jejich počet pomalu stoupat. Lov rysů začal znovu v roce 1994 a další velké šelmy mohou zabíjet lovci „s povolenkami“ od roku 2005 (viz níže). V poslední době tak kromě rosomáka velkých šelem opět ubývá. Pro porovnání: sousední Švédsko má dvacetinásobné počty medvědů, desetinásobek vlků a dvakrát až třikrát tolik rysů a rosomáků.

Úlovek číslo jedna. Medvědí trus. Foto Jan Skalík

Arnodd vnímá dva hlavní problémy s pastevci: pokud je ovce zabita velkou šelmou, dostane chovatel odškodnění zhruba 500 eur (u jehněte přes 200 eur). Jestliže nechá ovci zabít na maso, snižuje se částka v průměru o 100 eur. V roce 2014 zaplatila norská vláda pastevcům ovcí za škody způsobené velkými šelmami necelých osm milionů eur, obdobnou částku pak za škody na ochočených sobech. „Co se týče například rysa, důkazy jsou pouze k 9 % případů usmrcení. Zbytek je kvalifikovaný odhad vlády,“ doplňuje Øyvind. Norský způsob pastevectví se také podstatně liší od toho, který známe z České republiky či Slovenska. Stáda ovcí čítají stovky až tisíce kusů, pohybují se na volno a nejsou zaháněna zpět. Pokud se ovce zatoulají a uhynou, ostatky často sežerou rosomáci. Pastevci chodí kontrolovat stáda jen jednou týdně a často ani nezjišťují, kam ovce zmizely. Každý rok uhyne třicet tisíc ovcí po útoku velkých šelem. To je sice hodně, ale třikrát až pětkrát víc jich zahyne z neznámých důvodů, respektive pravděpodobně následkem nemoci. Druhá otázka tedy zní: Proč se neinvestuje do ochrany ovcí před nemocemi? Odpověď je bohužel jednoduchá: snáze se nastavují kvóty velkým zvířatům, než zkoumají různorodé choroby.

A jak je to tedy s počty zvířat v Norsku? Každá chráněná šelma má vymezenou oblast, kde se jí dostává plné ochrany. Jakmile ale tuto oblast opustí, lze ji střílet. Bohužel vzhledem k prostorovým nárokům šelem jsou tyto oblasti zcela nedostatečné. Nakonec si tedy vláda u vlků, medvědů i rysů stanovila, kolik těchto zvířat chce v zemi mít, země však těchto počtů dlouhodobě nedosahuje. Svoji roli hraje také ilegální lov, který „kvete“ nejvíce v případě vlků. Vlci mají stanovený limit 50 kusů, v Norsku jich žije nyní 32–35. Stejně jako ve Švédsku pak v populaci ubývá genů. O něco větší území k rozmnožování má medvěd. Medvědi mají stanovený limit 13 mláďat ročně. V roce 2014 se jich narodilo pouze šest, kvůli zimnímu spánku je však obtížnější vysledovat skutečný počet zvířat.

Ještě větší území k rozmnožování má pak rys. Těch žije v Norsku přes 300, ještě před pár lety jich ale bylo o čtyřicet víc. Cíl, aby bylo v zemi minimálně 65 rozmnožujících se rysic, se nedaří naplnit. U každého druhu velké šelmy se pak objevuje záhadná formulka: „Populaci regulují lovci s licencí, aby se zabránilo ztrátám dobytka. Autority mohou povolit utracení problematického jedince ohrožujícího dobytek nebo domestikované soby.“ Øyvind mi později vysvětluje skutečný smysl: „Země je rozdělená do různých zón s vlastními cíli. V každé zóně zasedá výbor, který stanovuje kvóty. Jeho rozhodnutí se odvíjí od dvoustranného prohlášení vlády, které říká, že Norsko chrání velké šelmy, ale zároveň i pastevectví a tradice. Někde mají pak výhodu šelmy, jinde ovce.“ Paradoxy? Napadá mě, zda se u nás šelmy nemají lépe – ilegální lov sice stále „kvete“, ale aspoň z legálního hlediska jsou všechny velké české šelmy „kryty“.

Los, los, los… a rys!
Tolik malý právní a biologický exkurz. Naše procházka se sněžnicemi v dubnovém, již značně uleželém sněhu a za příjemných teplot nad nulou se nese v mnohem optimističtějším duchu. V oblasti, kde se pohybujeme, se nachází malá vlčí zóna o šesti jedincích. Nebezpečí hrozí, jakmile jedinci začnou opouštět smečku a chráněnou zónu, migrují a vytvářejí novou smečku. V té chvíli nemají přílišné lovecké schopnosti a stávají se nebezpečnými právě pro ovce. „I přestože nedosahují stanoveného limitu počtu smeček, jsou loveni. V polovině případů jde o pytláctví,“ prozrazuje Øyvind. Do lesa s sebou bere také malé občerstvení, konvice na kávu a čaj. V polovině cesty si tak rozděláváme oheň (což norská legislativa nezakazuje) a děláme si příjemný piknik ve sněhu. Nezaslouženě? Kdeže. Chvilku předtím jsme totiž zkoumali, přiznávám se, že již předem objevený, medvědí brloh. Někteří z nás do něj zapluli až po nohy a představují si, jak si tam takový jedinec hoví. Popojdeme o kousek dále a fotíme si strom podrápaný od medvěda. A co neuvidíme: medvědí trus. Øyvind je nadšený: „Konečně mohu vyměnit ten ukázkový z roku 2013,“ jásá. Pochopím, že tomu není tak dlouho, co tudy medvěd prošel.

Následuje prohlídka čtyř fotopastí, ke kterým si musíme sjet opět trochu níže do údolí, tentokrát už bez sněžnic. Všude leží losí trus a přemrzlé brusinky, kterými se cpu, Norové se jim vyhýbají a usmívají se. Už vidíme první fotopast. „Doufám, že tam nebude jen los.“ Øyvind vytahuje notebook, sundává ze stromu snímač pohybů a dává kartu do otvoru. Chvilka napětí. „Los, los, los.“ Øyvind je zklamaný, my se však radujeme i z fotek losa. Ale chápu, na Šumavě a v Beskydech také nejásáme nad snímky jelena.

V Norsku si můžete v lese rozdělat oheň a udělat si tak zimní piknik. Foto Gabriela Benešová

Blížíme se k druhé fotopasti, kterou Øyvind před pár týdny umístil před roztrhanou losí kořist. Opět moment napětí, a tentokrát máme větší štěstí: vedle obvyklých losů se můžeme podívat i na pár roztomilých rosomáků. Hurá ke třetí fotopasti s další kořistí. Nadšením výskáme – nafotil se tu i vlk a orel skalní.

Poslední fotopast se může jevit jako nudná: náš norský průvodce ji má propojenou s mobilem, který mu už poslal MMS zprávy s fotkami rosomáka, vlka a… konečně i rysa! Místo je dobře schované v kopci mezi stromy. Nevidíme tak sice žádnou šelmu naživo, ale i pocit, že před pár dny až týdny tudy tato vzácná zvířata přecházela, mě skoro až dojímá. Cestou obdivujeme rozmanité lišejníky, výhledy do krajiny a vůbec tak trochu jiný les.

Kde se šelmy a lidé mají dobře?
Večer jsme příjemně unaveni a doktorand Slavo ze Slovenska nám povídá o konfliktech z pohledu sociologie a také o svém projektu o ovčáckých psech – strážcích. Ti úspěšně pomáhají pastevcům na Slovensku, a proto by tento model rád představil i v Norsku. „Myslím, že je to cesta, jak propojit velké šelmy a pastevce,“ vypráví s entuziasmem. Je vidět, že svému projektu věří, Norové mu dávají prostor, ale cítím, že oni tak optimističtí nejsou, i kvůli financím, jež si pořízení čtyřnohých hlídačů vyžaduje. Navíc jeden pes může mít na starosti jen pár desítek ovcí, v norských poměrech by tedy každý musel mít desítky psů. Aktuálně Slavo vytváří takzvanou ukázkovou farmu, která bude mít ve stádu dva slovenské čuvače. To už ale pomalu upadáme do spánku, ze kterého procitáme za rozbřesku a vyrážíme opět na jih.

Při zpáteční cestě s ostatními na trajektu probíráme nejen zážitky, ale také to, jak si stojí norští Přátelé Země v tamní společnosti. Shodujeme se, že Norové umí udělat výborné přímé akce, vláda jim zčásti naslouchá, zřejmě i z toho důvodu, že mají velkou podporu veřejnosti napříč všemi regiony. O něco smutnější je však situace velkých šelem: ty nemají zajištěnou celoroční a celoplošnou ochranu a zákon jen rámcově upravuje některé podmínky pro jejich život. I země, ke kterým často vzhlížíme, mají stále co zlepšovat.

Vyšlo ve třetím čísle Sedmé generace roku 2015.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.