Sedmá generace v roce 2015: od městské divočiny po vztah církví k přírodě

V Deníku Referendum budeme den za dnem do konce roku publikovat texty z jednotlivých letošních čísel společensko-ekologického dvouměsíčníku Sedmá generace. Připomeňme si, o čem pojednávala.

Zuzanavlasat_1_

Zuzana Vlasatá

26.12.2015 08:00

  • Domov
  • Štěstí z šesti

Související

Společensko-ekologický časopis Sedmá generace má za sebou úctyhodný čtyřiadvacátý ročník existence. V roce 1991 jej jako Poslední generaci založil šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka, nyní jej vede již desátým rokem Vít Kouřil.

Sedmá generace vychází jednou za dva měsíce. Do letošního Silvestra budeme v Deníku Referendum vydávat denně po jednom textu z každého letošního čísla. Toto jsou témata, kterým se věnovala:

Téma poslední letošního čísla Sedmé generace nese název Ekomenie. Repro DR

Městská divočina
Místa poznamenaná činností člověka, zanechaná ladem a spontánně kolonizovaná rostlinami a živočichy. Modelovým příkladem jsou například opuštěné prostory bývalých industriálních objektů, výsypky a haldy, „zdivočelé“ parky, ale i místa mnohem méně nápadná – všelijaké plácky zarostlé travou a křovím, okraje cest a železnic, různá městské plochy, kde „není nic“, okolí vodních toků, zeleň v zástavbě nebo zbytky původní vesnické zemědělské krajiny, například staré zarůstající sady a pastviny v městských aglomeracích.

Geoinženýrství
Geoinženýrství je možné v širším kontextu chápat jako přesvědčení, že člověk může vylepšit planetu Zemi pomocí vědecko-technických metod. V současnosti se do popředí dostává specifický druh geoinženýrství, který je podle definice Britské královské společnosti „vědomým zásahem velkého rozsahu do klimatického systému Země, aby se zmírnilo globální oteplování“.

Spektrum geoinženýrských nápadů je široké a různorodé: od natření střech a silnic na bílo, aby lépe odrážely a nepohlcovaly tolik sluneční záření, přes fertilizaci oceánů železem až po rozprostření oblaku měsíčního prachu mezi Zemi a Slunce či rozmisťováni masivních kosmických zrcadel.

Memento naturae
Vypadá to, že se tu nabízí zdánlivě jasný závěr: kontakt s přírodou v dětském věku má buď přímý, nebo nepřímý vliv na budoucí ochranářské chování. To by ale bylo příliš zjednodušující. Samotný kontakt s přírodou k chuti chránit přírodu a životní prostředí nestačí. Musíme brát v potaz řadu dalších vlivů — vliv vrstevníků, rodičů, sociální normy ve společnosti, výchovu a roli (eko)pedagoga či rodiče jako průvodce, který dítě seznámí s přírodním světem a ukáže mu, co všechno příroda přináší a že se jí nemusí bát.

Ztrácíme půdu pod nohama
„Zdejší úrodná půda vznikala tisíce let, naši předkové její úrodnost další tisíce let udržovali. Zničíme tuto sílu Země, nepoznáme již nikdy vůni zdravé a rodící černozemě? Z Jižní Moravy jsem viděl fotky bývalých lokalit kvalitních černozemí, kde dnes zbyly jen erozní rýhy a divný hlinitý písek.

Přesto řešení existují: návrat k osvědčeným osevním postupům, respektování regionality, zapojení jetelotrávy do osevního postupu, užívání vyzrálého a kompostovaného hnoje, v extrémních případech ponechání půdě nějaký čas na odpočinek a tak dále. Na úrovni spotřebitelů můžeme podporovat zemědělce, kteří se již takto snaží hospodařit. Udělejme to, se ztrátou půdy totiž ztrácíme část našeho domova, paměti a srdce.“ (Pavel Rotter: Vybral by si Praotec Čech ještě naši zemi?)

Kde domov můj
„Když jsme vyhlásili západní impérium, stojící na základech demokracie a lidských práv, horlivě jsme je propagovali, ba i prosazovali silou. Můžeme se teď divit, že utlačovaní celého světa utíkají do země zaslíbené a sázejí na naši věrnost těmto ideálům? Nyní už nemáme, na koho bychom sváděli, že se lidé globálního Jihu nemohou dobrat svých základních práv. Zkorumpované režimy, zpozdilé kultury, tmářská náboženství? Vždyť tito lidé stojí na našich hranicích, žádají, aby se Evropa chovala podle principů, které sama vyhlásila do světa, a ptají se: kde ta práva jsou?

Jak vystihl programový ředitel italského Oxfamu: „Utečencům prchajícím před perzekucí musí být zajištěny bezpečné a zákonné cesty, jimiž mohou zažádat o azyl. Jde o princip, kterého je třeba se striktně držet. Prázdné proklamace zastírající další opevňování hranic nestačí.“ (Mariam Frainois-Cerrah: Uprchlická krize: kde zůstala morálka?)

Ekomenie
„V České republice máme registrováno třicet církví či náboženských společností. Vedle nejrozšířenější církve římskokatolické můžeme najít různé evangelické sbory, baptisty či husity. Mimo křesťanství pak třeba Federaci židovských obcí, buddhismus Diamantové cesty či hnutí hare Krišna.

O vlažném vztahu české římskokatolické církve k problémům životního prostředí referují v prvním článku tohoto čísla Renata Svobodová a Vojtěch Pelikán, mne pro změnu zajímalo, jak si „vedou“ ostatní minoritněji zastoupená náboženská sdružení. Pokusil jsem se zkontaktovat více než deset z nich. Bohužel odpovědi se mi dostalo pouze od Českobratrské církve evangelické, což (jak jsem vzápětí zjistil) není až tak náhoda.“ (Dominik Gromann: Věřím, tedy chráním klima?)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.