Poslední týdny na portugalské politické scéně byly neobvykle napjaté a plné nejistoty — řada komentátorů to neváhala nazvat politickou krizí. Jak jsme na těchto stránkách informovali před nějakým časem, v říjnových volbách skončila sice první pravicová koalice Portugalsko kupředu, levice v čele se Socialistickou stranou (PS) však v součtu získala nadpoloviční většinu v parlamentu.

Přestože lídr levicové PS António Costa dostal od své strany hned po volbách mandát vyjednávat o všech variantách, většina pozorovatelů včetně autora tohoto článku se domnívala, že jejich výsledkem bude podpora menšinové vlády pravice. A to samé se domnívala přímo pravice v čele s premiérem Pedrem Passosem Coelhem.

V demokratickém Portugalsku existovaly historicky jen tři strany schopné (a ochotné) vládnout: pravicoví sociální demokraté (PSD), socialisté z PS a lidovci (CDS), střídající se v koalicích, většinových i menšinových vládách. Ani Levý blok (BE), ani nereformovaní komunisté (PCP), to jest strany, které dnes tvoří spolu se socialisty parlamentní levici, nejenže nebyli připouštěni k vládě, vlastně o ni nejevili zájem. Zejména PCP podobně jako čeští komunisté zaujímala pohodlnou podobu čistě protestní, permanentně opoziční strany.

Lídr socialistů Costa však k údivu médií a zejména politiků včetně řady členů vlastní strany vyjednal separátní dohody o podpoře menšinové vlády právě s Levým blokem a komunisty a ještě se zelenými, zastoupenými pouze dvěma poslanci. Bylo to tak nečekané, že mnozí se až do poslední chvíle domnívali, že jde o součást socialistické strategie na získání většího množství ústupků od pravice.

Sám Costa musel opakovaně v médiích potvrzovat, že se nejedná o „bluff“, ale o seriózní vyjednávání, jak přesvědčoval například novináře z Financial Times.

Pro pochybnosti existovalo mnoho dobrých argumentů. Především že socialistická PS vznikla v přímé opozici ke komunistické PCP a její zakladatel Mário Soares, sám vyloučený z komunistické strany v roce 1950 pro odpor vůči vlivu Sovětského svazu, musel se svými konkurenty na levici svádět nelítostný souboj o budoucí charakter Portugalska.

Tvrdě sovětští komunisté se i podle vlastních slov chystali dovršit revoluci zavedením systému jedné strany: „V Portugalsku nepřichází v úvahu, že by kdy vznikla demokracie tak, jak ji znají v západní Evropě. To nikdy nepřipustíme!,“ prohlašoval například tehdejší předseda Álvaro Cunhal a PS doporučoval, aby se přidala na jejich stranu, jinak se socialistům „stane to, co už se stalo pravici: budou neúprosně eliminováni.“

Soaresovým socialistům se i s pomocí statisícových demonstrací a položení několika přechodných vlád za účasti komunistů podařilo hrozbu sovětizace odvrátit a PS následně jako dominantní strana nastoupila cestu Portugalska do sjednocené Evropy. To postupně marginalizovaná a ve volbách na hlavu porážená komunistická PCP nikdy nepřijala; i v průběhu poslední kampaně žádala opuštění eura, vystoupení z Evropské unie a NATO.

Historické napětí dodnes pociťované mnoha staršími socialisty se podařilo alespoň částečně překlenout díky chování samotné pravice. Byl to současný premiér v demisi Passos Coelho, který posunul tradičně středovou portugalskou sociální demokracii výrazným způsobem doprava a tvrdým prosazováním politiky „austerity“ sblížil strany na levici v odporu vůči ní.

Integrací lidovců do společné kandidátky Portugalsko kupředu si potom sice zajistil číselné vítězství ve volbách, ale fakticky ze systému odstranil jediného menšího potenciálního koaličního partnera obou nejsilnějších hráčů. Nemluvě o tom, jak se doposud vládní strany chovaly přímo po volbách: s pevnou jistotou, že jako „vítězové“ mají nezpochybnitelné právo na podporu socialistů.

Tvrdohlavost při vyjednáváních a bezbřehá arogance vysílaná na veřejnost bezpochyby přispěly k rozhodnutí dohodnout se na levici.

Argumenty pravice

Po ujištění se všech, že dohoda na levici skutečně platí, což bylo v posledních týdnech října, se v Portugalsku rozpoutalo mediální šílenství. Dohodu to nezmařilo. Pravice i za účasti prezidenta (původně předsedy PSD) se ovšem rozhodla interpretovat menšinovou vládu socialistů jako nelegitimní a protidemokratickou a realizaci dohody s využitím prezidentových pravomocí zablokovat.

Argument číslo jedna: Socialistická PS „prohrála“ volby, skončila až druhá, je tedy logické, že pravicový Passos Coelho má právo zůstat premiérem. Levice má prý jenom „negativní většinu“ a nezajišťuje stabilitu vlády. Argument číslo dvě: levičácká BE a komunistická PCP se a priori na vládě podílet nesmí. Nikdy. Podle vicepremiéra Paula Portase je nyní PS „ve vleku komunistů“ a na nedávném společném mítinku aliance Portugalsko kupředu se používala slova jako „podvod na voličích“ a dokonce „státní převrat“.

Jelikož tato strategie nenesla viditelné plody, přidalo se k ní volání premiéra po změně ústavy, jež by dovolovala rychlejší vypsání nových voleb — prezident v posledních šesti měsících svého mandátu nesmí rozpustit parlament a stávající hlavě státu zbývají už jen měsíce dva.

Socialisté řešení změnou ústavy samozřejmě odmítají, ve sněmovně mají pohodlnou většinu. Po rychlém pádu menšinového pravicového kabinetu má jejich předseda António Costa už připravený seznam jmen nových ministrů, kde zasednou výhradně členové socialistů a nestraníci.

Sliby levice a její omezení

Nová vláda nalevo od středu by měla být zaměřená na zvrácení tvrdých škrtů: výrazně zvýšit by se měla minimální mzda, mělo by se snížit vysoké DPH na některé položky a služby a zastavit vlna privatizací. Ve veřejně dostupné dohodě je ale kladen i velký důraz na ochranu životního prostředí, lepší dostupnost vzdělání či na lepší podmínky pro zdravotně postižené.

Costa si zároveň zajistil, že BE ani PCP nebudou zpochybňovat zakotvení Portugalska v evropských a euroatlantických strukturách včetně jimi kritizovaného členství v eurozóně, což bylo logicky klíčovým požadavkem silně proevropských socialistů.

Přes většinu v parlamentu však není jistota, že levicová vláda v Portugalsku nakonec vznikne. Prezident má možnost místo vůdce opozice jmenovat přechodnou úřednickou vládu, případně vládu z iniciativy prezidenta, které by dle ústavy zůstaly u moci až do předčasných voleb bez ohledu na to, jestli získají většinu v parlamentu.

Takové vlády ovšem podle rozhodnutí ústavního soudu mohou činit pouze „naprosto nezbytná“ a „nevyhnutelná“ rozhodnutí udržující zemi v chodu. Na tuto variantu nyní prezidenta tlačí jeho spolustraník a už zmiňovaný premiér v demisi Passos Coelho a není vyloučené, že uspěje. Prezident by měl v tuto chvíli správně vyjednávat se členy všech parlamentních stran, ale místo toho je na návštěvě ostrova Madeira a nikomu není úplně jasné, čím se tam vlastně zabývá.

A pokud historicky první levicová vláda přece vznikne, nemusí vydržet dlouho. Mnozí významní členové socialistické PS, kupříkladu její bývalý poslanec a ekonomický expert Ventura Leite, se domnívají, že BE a PCP ve skutečnosti stále netouží seriózně vládnout, jen chtějí využít slabosti socialistů k jejich vydírání a zvýšení vlastní popularity. V takovém případě stejně dojde na předčasné volby. V nich Portugalci „buď dají absolutní většinu PS k tomu, aby zodpovědně a udržitelně bojovala s politikou austerity, nebo už se (Costa) nepostaví do čela další menšinové vlády,“ předpovídá Leite jeden z mnoha možných scénářů budoucího vývoje