Pozoruju silné ruce s prsteny opřené o mou lavici. Krčím se, aby mě snad ředitelka, která u nás učí dějepis, nevyvolala. Nevedu si řádně sešit a předmět dovedený k dokonalé nudě mě nezajímá. Ředitelka ráda nahání strach, plete si ho s autoritou. Je mi jedenáct let, a když ráno chodím do školy, bolí mě často břicho, někdy dokonce strachy zvracím.

Přesto o pár let později dějepis miluju a přemýšlím o tom, že bych studovala historii. Ten zvrat nastal jednou, když soudružka ředitelka onemocněla. Suplovala u nás několik týdnů učitelka dějepisu, která učila v jiných třídách. Byla skvělá. Dodnes si pamatuju její hodiny o Spartě a Athénách.

Na zkoušení jsem se těšila, a tak jsem se přihlásila dobrovolně a nebyla jsem sama. Vybrala mě a ještě jednoho spolužáka. Jeden z nás představoval občana Sparty, druhý občana Athén. Měli jsme si vyprávět, jaké to u nás je. Dostala jsem jedničku.