Deník Referendum Domov

Před několika dny vyšla hitparáda novorozeneckých jmen za rok 2014. Ožívají diskuze, jaké jméno dítěti dát či nedat. Část lidí se řídí zásadou „žádné jméno z top 10“, část lidí zase odmítá dát dítěti neobvyklé jméno z principu.

Rady ohledně volby jména nejsou žádnou novinkou, což potvrzuje čtyřicet let stará publikace Miloslavy Knappové Jak se bude jmenovat?, v níž čtenáři najdou i seznam povolených českých, případně i některých zahraničních jmen. Za tu dobu se něco z legislativy změnilo, české předpisy jsou nicméně oproti těm v USA v tomto směru spíše přísné.

Mezi čtenáři Deníku Referendum převládají ti levicově a liberálně orientovaní. Chtěla bych se proto zamyslet, kým a zda vůbec se má člověk při výběru jména řídit.

Častým argumentem proti vybírání neobvyklého jména je, že „se mu/jí budou děti ve škole smát“. Knappová uvádí mezi takovými případy třeba kombinace „Amadeus Vopršálek“ nebo „Sven Pumpa“.

Osobně bych svému dítěti takové jméno nedala, je ale potřeba si uvědomit několik věcí. V první řadě svádějí příjmení Vopršálek i Pumpa k různým vtipům i posměškům bez ohledu na to, jaké křestní jméno jeho nositel vlastní. Druhou věcí je, že malé děti přeci jen nemají tak pestré asociace a znalosti, aby si pod cizími křestními jmény představovali to, co si pod nimi možná představí dospělí.

Ve školce a ve škole jsem měla jednoho spolužáka, jehož jméno a příjmení by se nejspíš kvalifikovala do příručky Knappové. Že ale bylo jeho jméno zvláštní, mi došlo až v dospělosti. V dětství to byl pro mě kluk s nějakým jménem. Byla jsem zvyklá na to, že ve školce se každý jmenoval jinak - někdo byl Markéta, někdo Petr, někdo Ivana, někdo Josef. V tom věku bylo pro mě jakékoliv nové jméno překvapením a až postupem času jsem začala vnímat, že některá jména jsou častější než jiná. Poté jsem ke svému překvapení zjistila, že spolužákovo jméno je opravdu neobvyklé.

Před několika dny vyšla hitparáda novorozeneckých jmen za rok 2014. Ilustrace czso.cz

Vlivem globalizace se dá očekávat, že bude takových jmen přibývat. Děti vietnamského nebo ruského původu chodí do školy společně s českými dětmi. A jejich rodiny, protože si uchovávají původní kulturu, dávají dětem i jména ze své vlasti. Zároveň také přibývá smíšených sňatků, kde rodiče často sahají i po nečeském jméně, přestože žijí v České republice.

I z takového důvodu je nutné připravit děti na mnohé jmenné odlišnosti, se kterými se později mohou setkat, a vštěpovat jim, že není správné se posmívat druhým kvůli jménu. Někdy to samozřejmě může být obtížné, když se nám něčí jméno zdá neuvěřitelně směšné, v rámci slušnosti bychom to nicméně neměli dávat najevo. Změna jména je za poplatek možná, ale rozhodnutí musí provést nositel, ne my, kteří s tímto jménem nežijeme.

Rodiče by tedy neměli podléhat tlaku okolí, zároveň by si ale měli představit život se jménem, které svému dítěti hodlají dát. Není to samozřejmě záruka toho, že se dítěti bude jméno v pozdějším životě líbit, pokud v nás však vyvolává jméno vlastního budoucího dítěte rozpaky, asi nebude vhodným kandidátem.

Na druhou stranu existují i skutečnosti, které si rodič nemůže předem ověřit, jako třeba nechtěné významy v cizích jazycích. Právě díky internetovému propojení celého světa se stali českými internetovými hity Kanaďanka Ziva Kunda a Indové Raní Sraní a Sušíl Kundu, jejichž jména v jejich domovinách nebudila rozpaky.

Uklidňující pro všechny může být nakonec fakt, že nikdy nevíme, jestli naše jméno něco neznamená právě v jazyce, který neznáme. Snad proto bychom si s jeho výběrem neměli dělat těžkou hlavu.