Vybíráme jméno
Ivana RecmanováPodle jakého klíče je nejvhodnější přidělit jméno svému dítěti? Máme se řídit čistě vlastním úsudkem, nebo máme zvážit i pohled okolí? Všechno má svá pro a proti.
Před několika dny vyšla hitparáda novorozeneckých jmen za rok 2014. Ožívají diskuze, jaké jméno dítěti dát či nedat. Část lidí se řídí zásadou „žádné jméno z top 10“, část lidí zase odmítá dát dítěti neobvyklé jméno z principu.
Rady ohledně volby jména nejsou žádnou novinkou, což potvrzuje čtyřicet let stará publikace Miloslavy Knappové Jak se bude jmenovat?, v níž čtenáři najdou i seznam povolených českých, případně i některých zahraničních jmen. Za tu dobu se něco z legislativy změnilo, české předpisy jsou nicméně oproti těm v USA v tomto směru spíše přísné.
Mezi čtenáři Deníku Referendum převládají ti levicově a liberálně orientovaní. Chtěla bych se proto zamyslet, kým a zda vůbec se má člověk při výběru jména řídit.
Častým argumentem proti vybírání neobvyklého jména je, že „se mu/jí budou děti ve škole smát“. Knappová uvádí mezi takovými případy třeba kombinace „Amadeus Vopršálek“ nebo „Sven Pumpa“.
Osobně bych svému dítěti takové jméno nedala, je ale potřeba si uvědomit několik věcí. V první řadě svádějí příjmení Vopršálek i Pumpa k různým vtipům i posměškům bez ohledu na to, jaké křestní jméno jeho nositel vlastní. Druhou věcí je, že malé děti přeci jen nemají tak pestré asociace a znalosti, aby si pod cizími křestními jmény představovali to, co si pod nimi možná představí dospělí.
Ve školce a ve škole jsem měla jednoho spolužáka, jehož jméno a příjmení by se nejspíš kvalifikovala do příručky Knappové. Že ale bylo jeho jméno zvláštní, mi došlo až v dospělosti. V dětství to byl pro mě kluk s nějakým jménem. Byla jsem zvyklá na to, že ve školce se každý jmenoval jinak - někdo byl Markéta, někdo Petr, někdo Ivana, někdo Josef. V tom věku bylo pro mě jakékoliv nové jméno překvapením a až postupem času jsem začala vnímat, že některá jména jsou častější než jiná. Poté jsem ke svému překvapení zjistila, že spolužákovo jméno je opravdu neobvyklé.
Vlivem globalizace se dá očekávat, že bude takových jmen přibývat. Děti vietnamského nebo ruského původu chodí do školy společně s českými dětmi. A jejich rodiny, protože si uchovávají původní kulturu, dávají dětem i jména ze své vlasti. Zároveň také přibývá smíšených sňatků, kde rodiče často sahají i po nečeském jméně, přestože žijí v České republice.
I z takového důvodu je nutné připravit děti na mnohé jmenné odlišnosti, se kterými se později mohou setkat, a vštěpovat jim, že není správné se posmívat druhým kvůli jménu. Někdy to samozřejmě může být obtížné, když se nám něčí jméno zdá neuvěřitelně směšné, v rámci slušnosti bychom to nicméně neměli dávat najevo. Změna jména je za poplatek možná, ale rozhodnutí musí provést nositel, ne my, kteří s tímto jménem nežijeme.
Rodiče by tedy neměli podléhat tlaku okolí, zároveň by si ale měli představit život se jménem, které svému dítěti hodlají dát. Není to samozřejmě záruka toho, že se dítěti bude jméno v pozdějším životě líbit, pokud v nás však vyvolává jméno vlastního budoucího dítěte rozpaky, asi nebude vhodným kandidátem.
Na druhou stranu existují i skutečnosti, které si rodič nemůže předem ověřit, jako třeba nechtěné významy v cizích jazycích. Právě díky internetovému propojení celého světa se stali českými internetovými hity Kanaďanka Ziva Kunda a Indové Raní Sraní a Sušíl Kundu, jejichž jména v jejich domovinách nebudila rozpaky.
Uklidňující pro všechny může být nakonec fakt, že nikdy nevíme, jestli naše jméno něco neznamená právě v jazyce, který neznáme. Snad proto bychom si s jeho výběrem neměli dělat těžkou hlavu.
http://www.respekt.cz/tydenik/2015/32/vlk-lev-a-orlik
Já považuji za dost beohledné dávat dětem velmi neobvyklá jména se specfickou významovostí. Děti nejsou majetkem rodičů a rodiče nemůžou rozhodovat o budoucím životě dětí a jaké jméno se k němu bude hodit.
Je pěkné, když jméno poukazuje na rodinnou tradici: Rút nebo Ester asi mají židovské nebo evangelické předky, ale i kdyby neměli, tak jim ta domněnka neuškodí.
Co ale budou o rodičích dítěte říkat jména jako Bruno Fidelius, Vlk, Orlík, Narcis, Kordula? Jen to, že kdysi dávno rodiče chtěli být originální a své dítě brali narcisticky jako svou hračku. To je jako když si někdo v mládí nechá vytetovat nějaký blbý nápis a pak s tím musí žít celý život nebo to obtížně odstraňovat.
Jinak je zajímavým příkladem Fronéma Virglerová, programátorka a bývalá členka Strany svobodných občanů, která za ně kandidovala myslím do europarlamentu. Když se narodila, dostala jméno Klára, ale to se jí nelíbilo, pak začala používat přezdívku Fronéma, což se nakonec ujalo mezi jejími kamarády, dokonce i v rodině, začala to jméno užívat i v práci... Tak si z přezdívky udělala křestní jméno. Asi by nikoho nenapadlo tady v ČR dát svému dítěti jméno Fronéma, protože by se právě bál, jak na to bude okolí reagovat, ale paní Virglerová žádné problémy teď nemá.
To s tím jménem ženy je pěkný sexismus. Z právního hlediska si příjmení po svatbě může změnit jak muž, tak žena, stejně tak si ho může kdokoliv po svatbě ponechat. Proto bych s tímhle po narození dítěte nekalkulovala (navíc není jisté, jestli dítě vstoupí do manželského svazku).
Třeba jméno Jiří je kvůli ř mezinárodně dost nepraktické. Cizinci si někdy myslí, že se jmenuji "Jirko", protože mě tak Češi oslovují a vokativ také mnoho jazyků nemá, stejně jako souhlásku "ř".
Také bych sama pro děti volila jméno, které nemá "ř" a které je v západním okruhu rozšířené - Petr, Anna, Marie.
Ta exotická jména nejsou až takovou novotou. Babička udávala, že měli na vesnici Venuši a Athose, a tuším, také Aramise. A to bylo v dobách Rakouska-Uherska.
Čeština a slovenština jsou asi jediné jazyky – aspoň pokud jde o jazyky germánské, románské a slovanské – které výrazy „jméno“ nebo „rodné jméno“ (oboje je v češtině správně) často, a v posledních 25 stále častěji, nahrazují lidovým výrazem „křestní jméno“. Proniká to i do formulářů a úředního styku. Stává se to pomalu jedním ze sloupů „naší“ euroamerické (křesťanské či křesťansko-židovské) civilizace, v níž nemají muslimové a cizinci a výhledově také bezvěrci co pohledávat.
Ovšem konvence, že jméno se vždy skládá z "daného jména" a příjmení, je také etnocentrická a v Evropě se všeobecně prosadila až v druhé polovině 18. století.
Například většina italských malířů z doby renesance žádné příjmení neměla. Michelangelo a Leonardo byli nejslavnější a říká se jim křestním (daným) jménem stejně jako tehdy. Ale třeba Caravaggio byl také Michalangelo, Caravaggio je přezdívka. Stejně jako Sodoma, Botticelli atd. Sodoma si jistě sám Sodoma neříkal, za homosexuální styk byl trest smrti, který se občas i vykonával.