Izraelská odveta za palestinské násilí: zdemolované domy, zabavené mrtvoly
Vojtěch SrnkaIzrael si ponechává těla palestinských teroristů zabitých při útoku na izraelské civilisty. Podle deníku Haarec se tím staví naroveň Hamásu nebo Hizballáhu.
Laureát novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského Alexandr Mitrofanov, který komentuje české a dnes také ruské politické dění pro deník Právo a server Novinky.cz, zveřejnil loni v lednu článek popisující svou komunikaci s jedním ze svých čtenářů. Zmiňuje v něm své odsouzení čečenského vůdce Ramzana Kadyrova za to, že nechává v odvetě za útoky teroristů pálit domovy jejich pozůstalých.
Mitrofanov měl samozřejmě pravdu. Připravit o střechu nad hlavou celou rodinu za to, že jeden z jejích členů provedl teroristický útok, je kolektivní trest, který si co do odpornosti nijak nezadá s činem daného útočníka. Mnozí se však v souvislosti s Mitrofanovým článkem pozastavovali nad tím, proč se slavný novinář nad odporností tohoto činu nepozastavil za dlouhá léta, kdy jej užívala izraelská vláda.
Kadyrov od svých trestů upustil, izraelská vláda je nyní v souvislosti s aktuální vlnou násilí opět zavedla. Demolice domovů, ve kterých žili útočníci z řad Palestinců, ale není zdaleka jediným diskutabilním opatřením, které izraelská vláda vůči Palestincům coby trest za aktuální nepokoje zavádí.
Za další takový krok je možné považovat také vyhnání devíti Palestinců z jednoho domu v okupovaném Východním Jeruzalému. Dům má nově připadnout izraelské organizaci, která izraelským osadníkům pomáhá osídlovat okupovaná palestinská území. Izraelská média proto už nyní odhadují, že Palestince v jejich domově vystřídají izraelští osadníci.
Devítka vyhnaných lidí vypadá nicotně oproti téměř dvanácti stům Palestinců, kteří přišli jen za loňský rok o střechu nad hlavou v důsledku demolice jejich domovů izraelskou vládou. Tento incident ovšem stojí za zmínku především vzhledem k tomu, že se něco takového stalo poprvé od roku 2005, a navíc k tomu došlo právě za současné situace obnoveného násilí v Izraeli.
Kromě hromadného propouštění Palestinců žijících v Izraeli z tamních vzdělávacích zařízení, uzavření zbývajících palestinských čtvrtí v okupovaném Východním Jeruzalému a zavádění dalších kontrolních bodů omezujících Palestincům pohyb po jejich územích, zavedla izraelská vláda ještě jedno velmi kontroverzní opatření, k jehož zrušení ji tento týden vyzvali autoři liberálního izraelského deníku Haarec: „Izrael musí vrátit těla teroristů jejich rodinám“, zněl titulek pondělního editorialu.
Bezpečnostní kabinet v čele s izraelským ministrem pro veřejnou bezpečnost Giladem Erdanem totiž rozhodl, že Izrael si ponechá těla palestinských teroristů zabitých při útoku na izraelské civilisty, stejně jako těla útočníků proti izraelským vojákům. Jejich rodiny je tak nemohou pohřbít.
Erdan tento krok zdůvodnil tím, že „rodiny teroristů mění jejich pohřby v demonstraci podpory terorismu, a ty se tak stávají impulsem pro další útoky“. Autoři editorialu však vcelku logicky tvrdí, že toto opatření je především výrazem ministrovy bezradnosti tváří tvář zhoršené bezpečnostní situaci.
Impulsem pro palestinské útoky je pak podle článku frustrace Palestinců z pokračující okupace, diskriminačních opatření, zkušenosti s izraelskými vojáky, násilím izraelských osadníků a izraelských kontrol palestinských územích.
Podle Haarecu tento krok se Izrael tímto tahem staví naroveň hnutím Hamás nebo Hizballáh, které mění těla mrtvých izraelských vojáků za vojenské nebo politické zisky.
Jan Keller odmítal Výzvu vědců, protože vědci před tím nepotestovali proti Štětinovi. Tenhle argumentační stereotyp je už naprosto vyšeptalý.
Úplně každý autor o více věcech nepíše než píše a proti více více nepravostem neprotestoval než protestoval.
A to ze zcela pragmatických důvodů.
Ve státech, které někdy čelily výzvě totálního zničení nepřítelem ale nakonec ho porazily, má armáda v některých věcech konečné a rozhodující slovo.
Naposledy jsme to viděli v případě Krymu.
Izrael, se svou zkušeností koordinovaného útoku všech okolních zemí, je Rusko v bledě modrém.
I kdyby se nakrásně někdy izraelští politici dopracovali k úvahám o samostatné Palestině, nakonec stejně zazní rozhodující vojensko-strategické NE.
Likvidace izraelských osad na Západním břehu je v Izraeli politicky neprůchodná a nedovedu si představit okolnosti, za kterých by Palastinci mohli souhlasit s palestinským státem skládajícím se z Gazy a ohlodaného zbytku Západního břehu.
Jednostátní řešení už de facto existuje, protože okupaci Západního břehu Izrael neukončí. Kdyby ho ovšem formálně anektoval, musel by dát Palestincům tam žijícím občanství a to by nutně nakonec vedlo k tomu, že Izrael nebude židovský stát a nejspíš by se ani nemohl jmenovat Izrael. Je to zamrzlý konflikt a já se jeho konce nedožiji.
Osobně se obávám, že pokud bude degenerace izraelské politiky pokračovat současným tempem, tak se konce toho zamrzlého konfliktu dožijeme a nebude to nic hezkého.
Palestinci jsou schopni násilí vyvinout jen v míře, kterou Izrael snese.
Nepadne kvůli tomu, že na něj útočí raketami stlučenými na koleně ze součástek pašovaných tunelem nebo noži, jako v současné intifádě. Nepadne ani kvůli tomu, že ho odsuzuje skoro celý svět.
Jednostátní řešení neexistuje, ale dvoustátní také ne
Nevím, jak si představujete brzký konec zamrzlého konfliktu. Izrael má silnou armádu, jaderné zbraně a podporu USA, na které nic zásadního nemění ani zjevná osobní averze Obamy k Netanjahuovi. Co maji Palestinci?
Co mají Palestinci? Kromě početní převahy a masivní podpory veřejnosti v řadě okolních arabských zemí? Málo. Rozpadlé okolní země se stále se zvyšující masou vojenských veteránů zbylých zacházet s bojovou technikou na taktické úrovni a měnící se politickou architekturu regionu. Nejde o to, že je Obamovi nesympatický Netanjahu (komu není?), ale o to, jak dlouho bude podpora Izraele v prioritním zájmu USA. Řekl bych, že ještě deset let vývoje ve stejné trendu a to vyhánění do moře by mohlo přestat být nereálným heslem. Při vší sympatii k utlačovaným nemusím asi dodávat, že by to byla nejhorší z hodně špatných možností.
Peníze nevyjadřují pouze hodnotu zboží, ale jsou jako motiv nejsilnější pohnutkou konání většiny lidí. V našich podmínkách stojí jejich atraktivita za spoustou nežádoucích a nezákonných aktivit, což bereme většinou jako daň za jejich blahodárný vliv stimulující ekonomiku. I v našich poměrech se vyskytnou vraždy naobjednávku, ale dosud ne vraždy ideologicky zdůvodněné, nahodilé, terorizující. Avšak v Izraeli ano. Proto tam eliminují posmrtný finanční přínos sebevražedných atentátníků jejich rodinám demolicí jejich domů. Je to barbarské, ale ne neopodstatněné.
Mimochodem, kolik našich lidí přišlo o bydlení i domovskou čtvrť jen proto, že právě byt, v němž celý život bydleli, nemohli levně odkoupit, neboť dům byl restituován jakémusi příbuznému dávného majitele. Nechci srovnávat, jen upozornit, že nespravedlnost začíná u našich humen, ale my ji vidíme kdesi daleko. A kdesi daleko to vidí zase jinak.
A to je dobře, nebo špatně? Myslel jsem si, že my, pokrokoví lidé celého světa, přece podporujeme spravedlivý boj Palestiny, momentálně pod vedením a vládou Hamásu.
Srovnání s Hamásem by tedy mělo najednou být něčím dehonestujícím?