Kontroverze kolem Kolumbova dne
Ivana RecmanováOpravdu bychom měli oslavovat den, díky němuž se Evropanům obohatil jídelníček a původním Američanům zrušila mnohá práva?
Jako každý rok, i letos proběhl druhé říjnové pondělí Kolumbův den. Tato událost se připomíná v Americe a z evropských zemí ve Španělsku a Itálii. Oslavuje připlutí Kryštofa Kolumba roku 1492 na dnešní Bahamy.
Kolumba asi zná každý, kdo neprospal hodiny dějepisu na základní škole — při nich jsme se učili, že to byl objevitel Ameriky, navázal kontakt s „Novým světem“, díky čemuž dnes v Evropě jíme praženou kukuřici, čokoládu nebo brambory. Opravdu?
Tematické hádky na sociálních sítích se v USA letos silně polarizovaly — kdo napsal: „Šťastný Kolumbův den!“, dočkal se hromady příspěvků, z nichž polovina zněla: „I tobě šťastný Den původních kultur“ nebo „Díky Bohu, že někdo je politicky nekorektní“. Ani nemusím dodávat, že mezi oběma skupinami se strhávaly slovní přestřelky.
Ani v románském světě není tento den přijímán bez protestů — krom toho, že se upozorňuje na Kolumbovy zločiny, se mezi sebou hádají Španělsko a Itálie, jakému státu Kolumbus vlastně „patří“ (narodil se v Itálii, ale sloužil Španělskému království, kde také zemřel).
Ve Španělsku se tento svátek nazývá Dnem španělství (Día de la Hispanidad), v Argentině Dnem respektu ke kulturní diverzitě (Día del Respeto a la Diversidad Cultural) a v Nikaragui a Venezuele Dnem domorodého odporu (Día de la Resistencia Indígena). Posuny ve významu jsou zřejmé.
Pro Italoameričany má tento svátek smysl z hlediska kulturní identity. Jak se vyjádřil John Viola, předseda Italoamerické nadace, Kolumbův den připomíná, že USA je „národem imigrantů“. Ledacos na tom skutečně bude — potomci původních obyvatel tvoří pouze 2 % tamější populace.
Kolumbův den je zkrátka sporný, nejen politicky. Eurocentrický diskurz má Kolumba za objevitele Ameriky, ačkoliv před jeho připlutím zde žili lidé po několik tisíc let. Stejně tak není ani prvním Evropanem, který na americkou půdu vstoupil, nehledě na to, že on sám ani netušil, že se ocitl právě v Americe.
Jeho čin byl ovšem bez pochyby přelomový. Evropa se dočkala brambor a čokolády a původní obyvatelstvo se dočkalo genocidy. Zotročeno a zbaveno své vlastní kultury bylo několik stovek milionů lidí, což je větší počet nežli počet Židů zemřelých v koncentračních táborech za 2. světové války.
Ve dvacátém století byly indiánské děti posílány na převýchovu do internátních škol, aby se asimilovaly. Indiánské jazyky jsou vesměs všechny ohrožené a každý rok jich několik vymizí. Federální vláda USA vede seznam uznaných indiánských kmenů, jejichž členové mohou například zdarma studovat na vysokých školách, ale ne všechny indiánské kmeny na tomto seznamu figurují, tudíž ne každý Indián má nárok na tento podpůrný mechanismus.
Z tohoto důvodu se začíná v USA a Kanadě prosazovat alternativa ke zmíněnému svátku: Den původních kultur. Ten má za cíl si připomenout kulturní rozmanitost původních obyvatel Ameriky a její ohrožení.
Celý tento problém poukazuje na to, s jakou samozřejmostí se přijímá a nepodrobuje kritice převládající „kolumbovský diskurz“. Na druhou stranu vychází najevo, že ani po několika staletích nedokázal vymazat z kolektivní paměti mnohé bolestné řezy. Spor o název jednoho data tak vlastně říká, že boj za důstojnost a rovnocennost stále pokračuje.
Jeho prvenství je v něčem jiném: vynalezl transoceánskou plavbu, objevitelé před ním se neodvažovali tak daleko od pobřeží. Ta odvaha pustit se do neznáma s negramotnými námořníky, kteří se báli, že narazí na konec světa a přepadnou přes něj, byla šílená.
Evropští objevitelé a dobyvatelé 15. - 18 století žili ve světě, kde už lidé dávno žili na všech kontinentech. Těm vzdáleným lidem přinášeli hlavně násilí a nakažlivé nemoci.
Ten svět ale propojovali. Ameriky před Kolumbem nebyly tak propojené jako Starý svět, kde se všude pěstovalo obilí, chovaly krávy a koně, užívalo železo, muslimové, křestané i židé používali písmo pocházející ze stejného protofénického písma atd.
Mezi předkolumbovskými cvilizacemi takové sjednocení neexistovalo.Mayové měli písmo, ale jiné kultury ho nepřevzaly. Brambory do Severní Ameriky přivezli evropští kolonisté.
Pro Kolumbův den jsem četl i název "genocide day". Také by se mu mohlo říkat "den globalizace". To propojení celého světa už nejde zvrátit.
Nejen bojové kmeny Severní Ameriky, ale i relativně vyspělé a vysoce organizované státy Ameriky jižní byly plné násilí a krveprolití; a - to se nedá nic dělat - nakonec to byla křesťanská evropská civilizace, která (byť i se zpožděním několika staletí) s tímto věčným válčením a krveproléváním skoncovala.
V Mexiku Cortéz a na západě Jižní Ameriky Pizzaro dobyli s velmi malými silami - spíše stovky než tisíce vojáků - obrovské říše, které byly stejně mladé jako jejich rodné Španělsko. Od reconquisty ke conquistě neuplynula staletí ale desetiletí. Nový svět byl v stejně prudkém pohybu jako ten starý. Incká říše vznikla v první polovině 15. století, říše Aztéků byla také mladá.
Pizerro i Cortéz vítězili s pomocí domorodců proti jiným domorodcům, nebyl to boj Indiánů proti Evropanům. Španělé měli ocelové meče a arkebusy, Inkové kyje. Ale kdyby se proti Španělům Ameičani sjednotili, tak je těm kyji posázenými ostrými kameny utlučou.
Nevítězily lepší zbraně, ale účinnější organizace.
I to, že původní obyvatelé Amerik leckde vyhynuli - jako v Karibiku - na choroby zavlečené Evropany, je důsledek toho, že Stará svět byl propojený, Nový ne. Evropané měli v důsledku svého propojení lepší imunitu proti infekčním chorobám než Američané. Globalizace zvítězila i biologicky.
Možná vzhledem k místu, které této nemoci náleží v novověké kultuře (jen ta obraz v literatuře, od Rabelaise k Bulgakovovi a abychom nevynechali český dvoreček k Gellnerovi a Havlíčkovi) by se mohl slavit Den syfilidy. Jenom tu imunitu v tomhle případě to pospojování nějak nepodpořilo.
Zatímco ti žabaři indiánští, dokonce i nešťovice mezi nimi museli šířit bílí prostřednictvím infikovaných pokrývek. Kdepak, opravdu žádný materiál pro pořádnou globalizaci.
Ostatně v Alhambře průvodci tvrdí -- přiznám se, nikdy jsem to v jiném zdroji nepověřoval --, že Isabela slíbila financovat Kolumbovu výpravu jen tehdy, když padne Granada a ona to bude moci zaplatit z kořisti. Takové elegantní propojení hned dvou genocid. Ona i ta maurská stála za to, šlo nějakých devět miliónů lidí, španělské židy -- ty přišli na řadu až později a to provázání by bylo slabší -- nepočítaje.
Určitá rezistence na syfilis možná vznikala, protože při prvních epidemiích lues lidé umírali daleko rychleji než později. Sexuálně přenosné choroby šíří živí, ne mrtví.
Španělé dopadli o dost lépe než třeba Tainové na Kubě, kteří vymřeli asi do dvaceti let od prvního kontaktu s Evropany.
Choroby jsou možná částí vysvětlení, proč byla Amerika kolonizovány daleko rychleji než tropická Afrika: tam naopak větší resistence původního obyvatelstva proto tropickým chorobám Evropany znevýhodňovala.
Masivní příliv přistěhovalců z Evropy se nekonal, takže křižácké státy nakonec údajně zašly na úbytě především z demografických důvodů.
Podobně jako původní obyvatelstvo Amerik dopadli I sibiřští Jakutové po setkání s Rusy.
Ale jinak nezapomínejte, že poslední pandemie, která v Evropě znamenala desítku procent populace, byla španělská chřipka po 1. světové válce. A černou smrt je jen nějakých stopadesát let před Kolumbovou výpravou. I v Americe dovezené infekční nemoci skutečně decimovaly spíše okrajová -- ostrovní společenství. Nejméně v Severní Americe zabíjeli častěji než dovezené infekce hlad, alkohol a války bílých můžů vedené prostřednictvím jejich indiánských spojenců. Asi i častěji než přímé genocidní akty. Tím nechci tu myšlenku o rozdílnosti imunit zpochybňovat, jen si myslím, že patří do většího pugétu příčin.
Ivaně Recmanové
Ale láska k bližnímu bylo od kolonizace Amerik při práci, to byste Španělům křivdila. Když zjistili, že indiáni se příliš brzy udřou otrockou prací a příliš často utíkají, začali respektovat jejich situaci a místo nich dováželi houževnatější negry z Afriky.
S tím humanismem je to složitější. Jako pojem se objevuje až ve století devatenáctém. V jednom svém významu už tehdy zahrnuje takové postoje, ve kterých jde o plný možný rozvoj lidskosti v každé lidské bytosti (což je ovšem zase formulace 19. století, víceméně Humboldtova), a nachází si příklady humanismu už ve starém Řecku. V jiném obvyklém slova smyslu se spojuje s renesancí a reformací (podle humanistů, kteréžto slovo předchází podobně jako humanitaria slovo humanismus o nějaké to století). Právě 18. století ale netrefíme.
Pokud bychom to zúžili a uvažovali o takovém pojetí humanismu, ze které by vyplývalo humánní zacházení s necivilizovanými barbary, najdeme určité příklady nejméně už v sedmnáctém století -- podobně přesvědčivé či nepřesvědčivé jako třeba ve spisech Mikuláše Kusánského ze století patnáctého.
Ale abych byl smířlivý, osmnácté století přineslo ve Francii rozkvět literatury, která o neevropanech a zvláště o indiánech psala s velikou úctou a dokonce se to prý dost často projevovalo i v praxi ve francouzských amerických državách.
Středověké Španělsko vznikalo ve střetu dobyvatelských vln pramenících mimo jiné z daleké Skandinávie i daleké Arábie. Na rozdíl od původních Američanů Evropanům nedělalo problém válčit s naprosto cizím a neznámým protivníkem.
Třeba Cortés a Pizzaro nebyli jen nesmírně odvážní a krutí, ale také velmi lstiví a rafinovaní. Oba dokázali domorodé vládce vlákat do pasti, obrátit proti nim jejich poddané, ve vhodnou chvíli zrazovat, slibovat a sliby porušovat.
Původní obyvatelé Ameriky neznali evropské nemoci, ale také neznali evropský způsob válčení.
Alkoholické nápoje sice měli, ale ne koncentrované. Neznali ani destiláty, ani víno. Proto je alkoholismus ničil.